ECLI:CZ:US:2020:1.US.1514.20.1
sp. zn. I. ÚS 1514/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. Vazební věznice České Budějovice, zastoupeného Mgr. Pavlem Čálkem, advokátem se sídlem Hornokrčská 707/7, 140 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 200/2020-72 ze dne 30. 3. 2020 a usnesením Okresního soudu v Táboře č. j. 5 Nt 101/2020-25 a č. j. 5 Nt 101/2020-26 ze dne 5. 3. 2020, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Táboře jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Táboře jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z textu ústavní stížnosti a jejích příloh je však patrno, že stěžovatel napadá i v záhlaví označená usnesení Okresního soudu v Táboře. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3171/18 ze dne 15. 1. 2019, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz] navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i tato rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným usnesením Okresního soudu v Táboře č. j. 5 Nt 101/2020-26 ze dne 5. 3. 2020 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu, přičemž vazba se počítá od okamžiku jeho zadržení dne 2. 3. 2020 v 13.25 hod. Usnesením téhož soudu č. j. 5 Nt 101/2020-25 ze dne 5. 3. 2020 bylo rozhodnuto tak, že se nepřijímá peněžitá záruka. Proti těmto usnesením podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnosti, o kterých bylo rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodnuto tak, že se stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítají.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž namítá zejména to, že nebyly naplněny vazební důvody a napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2583/19 ze dne 15. 10. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud není vrcholným článkem soustavy obecných soudů, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho zásah do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případě není pochyb o tom, že se napadená rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby opírala o zákonné důvody vymezené v ustanoveních §67 a §68 odst. 2 trestního řádu, ačkoliv stěžovatel tvrdí opak, tj. že nebyly splněny zákonné podmínky pro vzetí stěžovatele do vazby a napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná.
Ústavní soud musí konstatovat, že obě soudní instance v zákonné lhůtě a na základě dostatečných informací podrobně odůvodnily útěkovou i koluzní vazbu a dostály tak požadavkům na náležité odůvodnění usnesení ve smyslu §134 odst. 2 trestního řádu, resp. ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatele omezily na svobodě a vzaly ho do vazby, dodržely zákonem předvídané důvody vyplývající z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Rovněž stížnostní soud se s námitkami stěžovatele vypořádal ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah v nyní projednávané věci neshledal. Navíc nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází teprve od 2. 3. 2020, což dále ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených v ustanovení §72a trestního řádu.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu