ECLI:CZ:US:2020:1.US.2038.20.1
sp. zn. I. ÚS 2038/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. F., zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 11 Tdo 277/2020-15274, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019 č. j. 15 To 23/2019-15006 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018 č. j. 57 T 2/2018-14900, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že na něj trestní soudy přenesly důkazní břemeno, když požadovaly předložení důkazů, že se skutku, za nějž byl odsouzen, nedopustil. Uvádí, že trestní soudy dospěly k závěru o jeho vině ze spáchání stíhaného skutku pouze na základě výpovědi spolupracujícího obviněného M. J. Jeho výpověď soudy vyhodnotily jako věrohodnou a podle stěžovatele nevysvětlily, proč by jím předestřená verze neměla obstát. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 520/16, podle něhož jsou obecné soudy v situaci "tvrzení proti tvrzení" povinny při hodnocení protichůdných výpovědí postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Má za to, že skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž tento stav nenapravil ani odvolací ani dovolací soud. Tento extrémní rozpor dovozuje z neexistující korelace ostatních důkazů s výpovědí spolupracujícího obviněného M. J. Poukazuje na skutečnost, že spolupracující obviněný nebyl v přípravném řízení ani v řízení před soudem schopen podat úplnou a pravdivou výpověď o rozhodných skutečnostech. Stěžovatel rovněž uvádí, že látka, kterou měl údajně dodat spolupracujícímu obviněnému, nebyla zachycena, takže ji nebylo možno přezkoumat a zjistit její závadnost. Skutečnost, že výpověď spolupracujícího obviněného J. byla podpořena listinným důkazy, považuje za irelevantní.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval. Extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli, Ústavní soud neshledal.
V posuzovaném případě Ústavní soud nezjistil, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Byly si vědomy, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď spolupracujícího obviněného M. J., podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů poměrně běžná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).
Otázka, která je pro posuzovaný případ zásadní, spočívá v tom, zda trestní soudy dostatečně a logicky odůvodnily, proč vyhodnotily výpověď spolupracujícího obviněného M. J. jako věrohodnou. Ústavní soud konstatuje, že trestní soudy tomuto požadavku vyhověly. Stěžejní důvod pro závěr o věrohodnosti této výpovědi představovala skutečnost, že tato korespondovala dalším důkazům, které byly v řízení provedeny (srov. č. l. 9 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 17 a 18 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Stěžovateli lze sice dát za pravdu, že tyto další důkazy neprokazovaly přímo jeho vinu, avšak Ústavní soud mu naopak nemůže přisvědčit, že by šlo o důkazy irelevantní.
Tyto důkazy se totiž sice vztahovaly k trestné činnosti dalších obviněných, které M. J. svou výpovědí rovněž usvědčoval, ovšem tato skutečnost nic nemění na tom, že výpověď M. J., která byla v souladu s těmito dalšími důkazy, mohla být legitimně hodnocena jako věrohodná, bez rozporů, kompaktní a dostatečně podrobná. Jestliže si M. J. v rámci svých výpovědí nebyl schopen vybavit některé detaily a popsat všechny podrobnosti svých transakcí s drogami (mezi něž patřilo i převzetí marihuany poskytnuté stěžovatelem), bylo to pochopitelné s ohledem na jejich množství a větší počet osob, jež do nich byly zapojeny, jak správně uvedl Nejvyšší soud (srov. č. l. 10 jeho usnesení). Odsouzení stěžovatele se tak sice zakládalo na jediném usvědčujícím důkazu, tedy právě výpovědi spolupracujícího obviněného M. J., avšak šlo o důkaz přímý, který trestní soudy legitimním způsobem vyhodnotily jako pravdivý.
Výpovědí M. J. přitom byl dostatečně spolehlivě prokázán i charakter látky, kterou mu stěžovatel poskytl, tedy že šlo o marihuanu; stejným způsobem bylo prokázáno množství takto poskytnuté marihuany. Je faktem, že se marihuanu nepodařilo zajistit, tudíž nebylo možné zjistit její kvalitu, tj. množství účinné látky. V posuzovaném případě však tento nedostatek nesehrál žádnou zásadní roli, neboť stěžovatel byl odsouzen podle základní skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, k jejímuž naplnění se nevyžaduje určité množství omamné nebo psychotropní látky.
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry trestních soudů. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a logicky odůvodněna a nepřetrvaly pochybnosti o rozhodujících skutečnostech, kvůli kterým by bylo nezbytné aplikovat princip in dubio pro reo. Ústavní soud neidentifikoval žádné porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu