ECLI:CZ:US:2020:1.US.2150.20.1
sp. zn. I. ÚS 2150/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. M., Vazební věznice, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Švecem, advokátem se sídlem Doudova 258/3, Praha 4 - Podolí, proti rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha - Pankrác ze dne 13. 7. 2020, č. j. VS-131695-1/ČJ-2020-800202-PROT a návrhu na zrušení §54 odst. 4, §56, §57 a §58 Nařízení generálního ředitele VS ČR č. 25/2015, kterým se stanoví podrobnosti ke správním činnostem při vedení evidence uvězněných osob, k zásadám ochrany zpracování osobních údajů a k poskytnutí údajů z evidence uvězněných osob (o činnostech při správě evidence vězněných osob), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 7. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vězeňské služby, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení v záhlaví citované části právního předpisu.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovateli, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, byla rozhodnutím ředitele vazební věznice zamítnuta žádost o nahlédnutí do jeho osobního spisu a zároveň o přepis nahrávky jeho hovorů, které chtěl využít v probíhajících soudních řízeních. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo stěžovateli sděleno, že se na daný případ nevztahuje §38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť podle této právní normy má postupovat a rozhodovat každý orgán veřejné moci. Stěžovatel si je vědom toho, že poté, co byly jeho stížnosti na postup Vězeňské služby ignorovány, měl se obrátit na příslušný soud se správní žalobou. Takto však neučinil, neboť kdyby podal žalobu ještě před ústavní stížností, uběhlo by velké množství času, kdy by mohlo ze strany vězeňské služby dojít ke smazání předmětných hovorů. Z toho důvodu zvolil stěžovatel postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
4. Ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že záměrně nevyužil všech procesních prostředků, jež jsou mu právním řádem dány k dispozici, neboť se obával prodlení a následného smazání dotčených záznamů hovorů.
7. Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře. Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti nesplňující předpoklady přípustnosti i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101); usnesení sp. zn. I. ÚS 556/17 ze dne 9. 3. 2017; usnesení sp. zn. IV. ÚS 836/09 ze dne 6. 5. 2009].
8. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159); nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57); usnesení sp. zn. I. ÚS 4234/12 ze dne 23. 7. 2013]. Takovéto okolnosti by mohly vyplynout např. z vlastní judikaturní praxe Ústavního soudu, judikatury obecných soudů, odborné literatury nebo jakýchkoliv jiných dostupných zdrojů. Předmětný přesah by Ústavní soud naopak nemohl odvozovat z vlastního přesvědčení o opodstatněnosti námitek stěžovatele, neboť ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, mu nepřísluší tyto námitky jakkoliv meritorně posuzovat [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1671/11 ze dne 12. 4. 2012; usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005].
9. V projednávané věci měla být důvodem aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ta skutečnost, že se stěžovatel obával prodlení a následného smazání dotčených záznamů hovorů. K tomuto argumentu však lze uvést, že stěžovatel se ani nepokusil o zahájení soudního řízení, v němž by se mohl případně domáhat vydání předběžného opatření. K možnosti přezkumu rozhodnutí náměstka generálního ředitele Vězeňské služby správními soudy srov. např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Aps 1/2011.
10. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebyla naplněna základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, a proto Ústavní soud akcesorický návrh na zrušení části zákona odmítl.
11. Ze všech výše uvedených důvodů lze shrnout, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto nelze projednávanou ústavní stížnost považovat za přípustnou. Ústavní soud proto posuzovanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, a to ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu