ECLI:CZ:US:2020:1.US.3760.19.1
sp. zn. I. ÚS 3760/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky AVESE ONE, s.r.o., se sídlem Vítězné náměstí 1, Dejvice, Praha, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Puchmajerova 7, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 121/2019 - 34 ze dne 17. října 2019 a rozsudku Krajského osudu v Ostravě č. j. 25 Af 15/2018 - 77 ze dne 23. dubna 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše nadepsaných rozhodnutí, kterými měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu podnikání podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Předmětem řízení je nezákonný odpočet DPH vytvořením simulovaného dodavatelského řetězce. Finanční orgány ve správním řízení řešily otázku, zda bylo prokázáno, že bylo podle příslušných smluv postupováno a zda deklarovaní dodavatelé byli skutečnými dodavateli ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), což by stěžovatele opravňovalo uplatnit si nárok na odpočet DPH. Dospěly k tomu, že nikoliv, a ve správním řízení tak vydal správce daně celkem 22 rozhodnutí - dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty za období leden 2008 až prosinec 2009 (vyjma února 2009 a října 2009), kterými byla stěžovatelce (dříve společnost IMPEXTA 3000 Ostrava, spol. s. r. o.) doměřena daň a uloženo zaplatit penále.
3. Stěžovatelka měla konkrétně simulovat řetězec mezi společností AAP, Kanada a Dinemlun nebo MotorsTech a stěžovatelkou IMPEXTA 3000 Ostrava. Dle správce daně fakticky existoval pouze přímý dodavatelský vztah mezi AAP, Kanada a IMPEXTA 3000 Ostrava s. r. o., přičemž obecné soudy tomuto závěru přisvědčily.
4. Stěžovatelka podala daňová přiznání k DPH za uvedená zdaňovací období, v nichž uplatňovala nárok na odpočet z přijatých zdanitelných plnění, tj. pořízení motorových vozidel, od společností Dinemlun trade s. r. o. v likvidaci (dříve pod obchodní firmou Lundinem trade s. r. o.; dále jen "společnost Dinemlun") a MotorsTech Import Company s. r. o. (dále jen "společnost MotorsTech"), což doložila fakturami.
5. V říjnu 2010 byla u stěžovatelky zahájena kontrola DPH za zdaňovací období prosinec 2008, v prosinci byla zahájena kontrola DPH za zdaňovací období leden až listopad roku 2008 a leden až prosinec roku 2009.
6. Nárok na odpočet z předmětných plnění nebyl stěžovatelce správcem daně uznán, protože neprokázala splnění hmotněprávních podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně dle §72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Konkrétně se jí nepodařilo prokázat skutečnost, že jí přijatá zdanitelná plnění byla poskytnuta osobami uvedenými na daňových dokladech. Odvolací finanční ředitelství o odvoláních stěžovatelky poprvé rozhodovalo v rozhodnutí ze dne 19. 12. 2014, které však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2017, č. j. 22 Af 13/2015 - 89.
7. Správce daně následně provedl doplnění řízení o výpověď svědka Martina Krampery, bývalého jednatele obchodní korporace TYGR CENTRUM PRAHA s. r. o. (dále jen "TCP") a bývalého člena představenstva obchodní korporace TYGR CENTRUM a. s. (dále jen "TC"), (obě společnosti souhrnně označeny jako "TYGR CENTRUM"). Dospěl však k totožnému závěru, že se stěžovatelce nezdařilo prokázat reálně přijetí zdanitelného plnění. Z provedeného dokazování vyplynulo zjištění, že deklarovaní dodavatelé nemohli být faktickými dodavateli, protože na ně nepřešlo právo nakládat se zbožím jako vlastník, přičemž na daňových dokladech jsou uvedeni pouze formálně.
8. U správních soudů se stěžovatelka snažila vyložit, jakým způsobem obchody mezi jednotlivými subjekty probíhaly. Poukazovala přitom na provedené důkazy, z nichž dle stěžovatelky plynou odlišné závěry o fakticitě řetězce. Co do právního posouzení stěžovatelka vytýkala daňové správě závěry o jejím neunesení důkazního břemene a rovněž uplynutí prekluzivní lhůty.
9. Správní soudy se posléze rozsáhle zabývaly unesením stěžovatelčina důkazního břemene, relevancí stěžovatelkou navržených svědků, provedením jejich výpovědí i případy, kdy správce daně od dalších výslechů ustoupil.
10. Krajský soud v Ostravě stěžovatelce zdůraznil, že v projednávané věci nešlo o otázku disimulace jednotlivých právních úkonů, ale o prokázání uskutečnění zdanitelných plnění. Akceptování stěžovatelčiny argumentace by vedlo k tomu, že vždy, když správce daně neuzná daňový odpočet, ačkoli daňový subjekt svá daňová tvrzení a současně svou prvotní dokladovou povinnost splní, by byl v rozporu s rozložením důkazní povinnosti podle §92 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu správce daně povinen prokázat skutečný stav. Závěr o nesplnění důkazní povinnosti daňového subjektu se vždy vztahuje ke konkrétní daňové povinnosti a podmínky pro uznání daňové ztráty pro účely daně z příjmů a přiznání nároku na odpočet daně na vstupu u DPH jsou rozdílné, neboť pro uplatnění nároku na odpočet DPH je vždy rozhodující osoba dodavatele, který musí být plátce DPH.
11. Závěrům krajského soudu následně přisvědčil i Nejvyšší správní soud, když v záhlaví nadepsaným rozhodnutím kasační stížnosti stěžovatelky zamítl.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
12. Stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že podnikatelský subjekt je oprávněn si svobodně zvolit organizaci vlastních dodavatelských vztahů s přihlédnutím na potencionální vliv povinností vyplývajících z veřejného práva vůči České republice. Její skutečné aktivity spočívaly v tom, že se zabývala toliko úkony vůči orgánům České republiky a v tuzemsku. To bylo také záměrem stěžovatelky, jejíž provoz spočíval v běžném autosalonu a autoservisu se sídlem v Ostravě. Stěžovatelka se ve svém podnikání nechtěla zabývat ničím více, než co bylo možno běžně zvládnout na Ostravsku. Tento svůj záměr realizovala rozhodnutím o nákupu vozidel od prodávajících (předcházejících vlastníků, dodavatelů) se sídlem v Česku s tím, že příslušné kupní smlouvy (dodavatelsko-odběratelské vztahy) se tak budou odehrávat pouze mezi tuzemskými subjekty. Závěry orgánu finanční správy a navazující orgány soudů v této věci jsou nesprávné a v tomto smyslu omezují svobodu podnikání stěžovatelky, jejíž garance vyplývá z čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
13. Kasační soud ve svých úvahách kalkuloval s marží (provizí) 4-5% pro stěžovatelovy dodavatele Dinemlun a MotorsTech. V předmětné věci pak tato úvaha vede k závěru, že tato marže pro společnosti Dinemlun a MotorsTech byla dostatečně vysoká, aby mohly splnit své zákonné povinnosti ohledně plátcovství DPH při dovozu vozidel ze zahraničí a k tomu měly ještě přiměřený zisk ve výši 4-5 % z ceny jím dodaného vozidla. Kasační soud však ve své argumentaci nenavazuje na případy dovozu konkrétních vozidel, konkrétních plateb za tato vozidla, konkrétní dovozní ceny deklarované odesílatelem v Kanadě a odběratelem (adresátem konosamentu) uvnitř EU a ČR, konkrétní sazbou DPH, konkrétní celní sazbou, a teprve z toho vyplývající konkrétní mírou "obchodní marže" ve prospěch prvého odběratele v tuzemsku, EU a ČR. V jeho odůvodnění absentuje konkrétní hodnotící úvaha (přesný výpočet) k dodávce jednotlivých vozidel do EU a ČR ke sjednaným a deklarovaným cenám, celní sazbě, sazbě DPH a z toho všeho vyplývající obchodní marži ve prospěch Dinemlun a MotorsTech. Bez těchto konkrétních výpočtů je daný závěr kasačního soudu natolik obecný, že je ve své podstatě nepřezkoumatelný.
14. Nyní projednávaná věc se dostala až před kasační soud pouze s argumentací, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně důkazů, kdo (který konkrétní subjekt) byl jeho dodavatelem předmětných vozidel, resp. že to byly právě společnosti Dinemlun a MotorsTech. Ve skutečnosti však k tvrzení o disimulaci musí mít také orgány finanční správy dostatečný podklad, což nikdy neměly. Obecný požadavek věcné a právní přezkoumatelnosti rozhodnutí příslušných orgánů státu, vyplývající ostatně přímo z čl. 36 odst. 1 Listiny, představuje nepochybně také požadavek na dodržení rozumných a logických úvah z relevantních důkazních prostředků.
15. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že ve věci nebyl proveden výslech Jana Žurka, prezidenta kanadské společnosti AAP, neboť jeho prostřednictvím by bylo možné posoudit, zda došlo k dodání zboží jeho dodavatelům, resp. zda se společnosti Dinemlun a MotorsTech staly vlastníkem zboží či zda nabyly jiné právo nakládat se zbožím jako vlastník. Stěžovatelka tímto namítá procesní vadu povahy tzv. opomenutého důkazu, když orgány finanční správy i soudy byly povinny tento důkaz provést, a teprve poté jeho význam vyhodnotit, jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s důkazy dalšími. Tento postup soudů je porušením práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Orgány finanční správy i soudy založily napadená rozhodnutí na podstatném závěru, že společnosti Dinemlun a MotorsTech v deklarovaných dodavatelských vztazích nevyvíjely prakticky žádnou činnost. Za základ dokazování se totiž vzal výslech svědků jednatelů těchto společností v rozhodném zdaňovacím období: pana Vališe a pana Stanka. Jejich výslech (a popírání) přitom byl vyvrácen obsahem dokladů k převzetí vozidel v SRN, výpovědí svědků Janíka, Krampery, Bergla, Křečka a Žurky.
17. Stěžovatelka dále upozorňuje na výklad pojmu "dodání zboží" ve smyslu §13 zákona o DPH a pojem "odběratel". V průběhu řízení v této věci nebylo zjištěno žádné omezení, které by vyloučilo, že společnosti Dinemlun a MotorsTech nejsou tímto odběratelem. Z výsledků dokazování vyplývá, že "odběratelem" ve smyslu zákona o DPH byly společnosti Dinemlun a MotorsTech a z žádného důkazního prostředku nevyplývá, že by toto jejich právní postavení, dokonce ve smyslu nabytí vlastnického práva, bylo jakýmkoliv způsobem omezeno, třeba i ve prospěch stěžovatele.
III. Hodnocení ústavní stížnosti
18. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
19. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
20. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
21. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
22. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem.
23. Stěžovatelka po Ústavním soudu u každé jednotlivé námitky de facto požaduje opětovné hodnocení důkazů, avšak taková úloha tomuto soudu nepřísluší. Přehodnocování dokazování provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu náleží pouze za předpokladu, že byla v procesu dokazování porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud se tak v posuzované věci omezil důsledně na ústavní aspekty dodržení principů řádného procesu a právního státu [srov. usnesení ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Namítané nedostatky však neshledal.
24. Podle §92 odst. 3 daňového řádu "daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních." Podle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu "správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem."
25. V obecné rovině se rozložením důkazního břemene dle zákona o správě daní se Ústavní soud zabýval již mnohokrát [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), a sp. zn. IV. ÚS 29/05 ze dne 1. 6. 2005 (N 113/37 SbNU 463]. Prvotní břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží vždy na daňovém subjektu.
26. Z ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu vyplývá, že prokazování nároku na odpočet DPH je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba ověřovat soulad tohoto formálně právního stavu se stavem skutečným. To znamená, že ani daňové doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, nebo nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. V daňovém řízení se uplatňuje zásada, podle které má daňový subjekt povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Daňový subjekt má povinnost v pochybnostech prokázat pravdivost údajů deklarovaných na daňovém dokladu [viz např. citovaný nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95; dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 9 Afs 93/2007 - 84, a ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 - 63].
27. K přechodu důkazního břemene zpět na daňový subjekt Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že správce daně nemá povinnost prokázat záznam údajů o určitém účetním případu v účetnictví daňového subjektu v rozporu se skutečností. Co je však povinen prokázat je to, že o souladu se skutečností existují vážné a důvodné pochyby, které činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Pokud tedy správce daně unese své důkazní břemeno, tj. zpochybní předložený formálně bezvadný daňový doklad, musí daňový subjekt prokázat své tvrzení o provedení výdaje jinými důkazními prostředky. V takové situaci není na správci daně, aby prokazoval tvrzení daňového subjektu, neboť důkazní břemeno přešlo zpět na daňový subjekt (srov. rozsudek kasačního soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/2011 - 62).
28. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, stěžovatelkou přednesené důkazy fakticitu obchodů ve skutečnosti neprokazují. V průběhu řízení nebylo nikdy zpochybněno právo stěžovatelky na svobodné podnikání. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, podle právní úpravy a navazující judikatury vztahující se k odvodu DPH je zkoumáno, kdo skutečně se zbožím nakládal jako vlastník tak, aby se prostřednictvím vytváření řetězce "nedohledatelných a nekontaktních plátců DPH" nerozmělňoval nárok na odpočet DPH a aby se nevytvářely předpoklady pro daňové podvody v obecném slova smyslu v podobě vylákávání nároku na odpočet DPH za situace, kdy by dodavatel v předchozím článku řetězce ve skutečnosti DPH neodvedl.
29. K výslechu pana Žurky (prezidenta společnosti AAP a bratra jednatele stěžovatelky) pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že takový výslech by v dané věci byl nadbytečný - nebylo totiž sporné, zda existovala zahraniční společnost AAP, která dodávala předmětné automobily, ale to, jakou roli v předmětných transakcích hráli deklarovaní dodavatelé (společnosti Dinemlun a MotorsTech). Ústavní soud na tomto závěru nespatřuje pochybení.
30. Co se týče ostatních zpochybňovaných výslechů a z nich plynoucích zjištění, správní soudy dostatečně stěžovatelce osvětlily, že závěry finančních orgánů nestojí jen na výpovědích pana Vališe, Stankeho nebo paní Delongové, kteří všichni popřeli jakoukoli skutečnou činnost ve prospěch deklarovaných dodavatelů, ale že zde neexistuje žádný jiný hodnověrný důkazní prostředek, který by prokazoval reálnou a skutečnou činnost těchto deklarovaných dodavatelů. Jestliže se stěžovateli doposud nepodařilo přesvědčit orgány finanční správy ani obecné soudy navržením spolehlivých důkazů, výše rekapitulovaná zjištění plynoucí z provedených důkazů již nemůže zvrátit Ústavní soud.
31. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že jedním z principů řádného a spravedlivého procesu, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy [srov. usnesení ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či stěžovatelem zmiňovaný nález ze dne 10. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17, usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), usnesení ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15 (N 131/82 SbNU 157)].
32. Ústavní soud však neshledal nedostatky odůvodnění závěrů správních soudů. Ty naopak spolehlivě (s odkazem na správní spis a relevantní argumentaci stěžovatelky) a v dostatečném rozsahu zdůvodnily závěr o tom, že skutečným dodavatelem byla zahraniční společnost AAP, se kterou stěžovatelka fakticky napřímo jednala, přičemž formálně ("dokladově") využila prostředníky, tj. deklarované dodavatele, a proč deklarovaní dodavatelé fakticky nikdy nenabyli právo disponovat s předmětem dodání (automobily) jako vlastník. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, pokud je z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci a rozsah odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nevybočuje z mantinelů práva na spravedlivý proces.
33. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož ani s čl. 11 odst. 1.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu