ECLI:CZ:US:2020:1.US.4030.19.1
sp. zn. I. ÚS 4030/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Zimlové, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, advokátem se sídlem Kollárova 5, Hradec Králové, proti rozsudkům Okresního soudu v Náchodě č. j. 10 C 268/2018-136 ze dne 14. března 2019 a Krajského osudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 138/2019-178 ze dne 3. října 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, kterými obecné soudy nevyhověly její žalobě na zaplacení částky 21 600 Kč s příslušenstvím. Tímto postupem měly obecné soudy porušit čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (Listina).
2. V projednávané věci se jedná o spor mezi spoluvlastníky, z nichž je každý majitelem 1/5 nemovitosti. Stěžovatelka požadovala zaplacení částky po žalovaných (vedlejších účastnících), neboť ti podle ní pronajímali byt odpovídající jejich podílu, aniž by přitom výnos z nájemného odvedli ostatním spoluvlastníkům. Toto počínání podle stěžovatelky v rozporu s dohodou spoluvlastníků, proto se stěžovatelka před obecnými domáhala soudy svého podílu z výnosů (nájmů). Před okresním soudem však s tímto požadavkem neuspěla.
3. Okresní soud v Náchodě nepřisvědčil tomu, že by dispositivní dohoda spoluvlastníků obsahovala ustanovení, které je možné vyložit stěžovatelkou požadovaným způsobem, resp. je tímto způsobem nevyložil. O nedostatku vůle vykládat ustanovení tímto způsobem svědčí i výpovědi ostatních spoluvlastníků, popřípadě jejich právních nástupců. Záměrem spoluvlastníků, kteří dohodu uzavřeli, dle dokazování provedeného okresním soudem nikdy nebylo si příjmy z pronájmu bytů dělit. Nadto by nárok stěžovatelce nesvědčil ani ze samotných ustanovení občanského zákoníku v případě, že by dohoda uzavřena nebyla. Tyto závěry přezkoumal Krajský soud v Hradci Králové a jako věcně správné je v plném rozsahu potvrdil.
4. Stěžovatelka namítá nezákonnost soudce, který ve věci rozhodoval před okresním soudem, ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle stěžovatelky bylo změněno složení senátu a nadto je rozhodnutí prvostupňového soudu jednostranně a nedostatečně odůvodněné.
5. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka de facto toliko rekapituluje dosavadní průběh řízení tím, že cituje napadená rozhodnutí. Teprve v závěru v obecné rovině konstatuje, že byla porušena její ústavně zaručená práva na vlastnictví majetku a projednání věci zákonným soudcem.
6. Z rekapitulace řízení provedené v ústavní stížnosti implicitně vyplývá, že podle stěžovatelky došlo k nesprávné aplikaci podústavního práva. Dnes již neúčinná dohoda je společnou dohodou o spravování podílového majetku a jako taková mají její ustanovení přednost před zákonem. Výslechy svědků (spoluvlastníků) provedené prvostupňovým soudem ke zjištění obsahu dohody, resp. jejímu výkladu, nejsou věrohodné. Stěžovatelka vede se spoluvlastníky celou řadu sporů, což soudu bylo známo, a i s ohledem na to měl soud posuzovat věrohodnost jejich výpovědí. Nadto plyne její nárok i ze zákona. Vedlejší účastníci se tak obohatili na úkor stěžovatelky.
7. Ústavní soud se předně zabýval samotnými předpoklady projednání ústavní stížnosti a shledal, že tyto jsou naplněny pouze z části.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
9. Návrh stěžovatelky namítá nezákonného soudce prvostupňového soudu ve věci. Ústavní soud konstatuje, že tato námitka je nepřípustná, neboť tuto vadu je možno napravit v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 298/17 ze dne 21. 3. 2017). Stěžovatelka tak ve vztahu k této námitce nevyčerpala dostupné opravné prostředky, jak to požaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a v tomto rozsahu je její návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Ve zbytku je návrh přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se v tomto smyslu jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
13. Jak plyne ze shrnutí ústavní stížnosti provedené Ústavním soudem, ústavní stížnost představuje toliko polemiku vedenou v rovině podústavního práva se závěry učiněnými obecnými soudy. Ty podle přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (§3028 odst. 1 a 2) posoudily práva a povinnosti vzniklé z dohody spoluvlastníků podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013.
14. V posuzovaném případě stěžovatelky se jednalo o sporný výklad bodu 12, tj. konkrétního ustanovení smlouvy. Podle obecných ustanovení občanského zákoníku v rozhodném znění je třeba dát přednost autonomii vůle před obecnými ustanoveními zákona. Soud vyložil dohodu v neprospěch stěžovatelky. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 soud dále krom vlastního provedeného výkladu přihlédl rovněž k následnému chování stran. Výslech ostatních spoluvlastníků, jakožto kontrahentů, provedený prvostupňovým soudem byl proto zcela na místě. Jejich výpovědi jsou i podle Ústavního soudu relevantní s ohledem na to, že v případě úspěšnosti stěžovatelky, by i oni měli nárok na svůj podíl.
15. Ačkoliv stěžovatelka namítá, že se spoluvlastníky vede řadu sporů, již z povahy věci se jedná o výpověď účastníků, kteří jsou v obdobném postavení jako stěžovatelka, jelikož by v případě jejího úspěchu potenciálně byli vůči žalovaným vedlejším účastníkům rovněž v pozici oprávněných. Ostatní spoluvlastníci však naopak shodně potvrdili, že jejich záměrem nikdy nebylo dělit se o případné příjmy z pronájmu jejich podílu. Jakkoliv se stěžovatelce jeví ustanovení dohody jako přinejmenším nejasné (až svědčící v její prospěch), provedené dokazování obecnými soudy svědčí o opaku. Není úlohou Ústavního soudu do této činnosti obecných soudů jakkoliv zasahovat. Ústavní soud rovněž konstatuje, že nezaznamenal odklon obecných soudů od ustálené judikatury ani zásah do smluvní autonomie stěžovatelky.
16. K povinnosti vypořádat se s námitkami účastníků, posoudit řádně provedené důkazy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit tento soud konstatuje, že rozsah odůvodnění soudních rozhodnutí je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, pokud je z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Napadená rozhodnutí nijak nevybočila z mantinelů práva na spravedlivý proces.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím z části jako nepřípustný návrh ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu