ECLI:CZ:US:2020:2.US.1164.20.1
sp. zn. II. ÚS 1164/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská 338/66, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 7/2020-88 ze dne 29. 1. 2020 a usnesení Okresního soudu v Domažlicích č. j. 0 Nt 717/2019-42 ze dne 12. 12. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Shora uvedeným usnesením okresní soud rozhodl tak, že podle §33 odst. 2 trestního řádu a contrario zamítl žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu v trestní věci vedené u Policie ČR, KŘ Plzeňského kraje, Územního odboru Domažlice pod sp. zn. KRPP-82463/TČ-2018-030181. V odůvodnění okresní soud uvedl, že v dané trestní věci je stěžovatel stíhán jako obviněný z přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odstavce 1 trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Ačkoli o žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu rozhodl negativně již jednou (stížnost obviněného proti tomuto usnesení zamítl Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 9 To 359/2019-28 ze dne 5. 11. 2019), dne 30. 11. 2019 zaslal stěžovatel opětovně žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu s odůvodněním, že nemá žádný příjem, neboť jeho zaměstnavatel mu neprodloužil pracovní poměr. K žádosti přiložil i prohlášení, že nevlastní žádný majetek, nemá žádný příjem, doklad o úhradě nájemného, výplatní pásky a potvrzení o zaměstnání. Tuto žádost okresní vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť stěžovatel byl od 1. 11. 2018 do 31. 10. 2019 zaměstnán v advokátní kanceláři na plný úvazek, z čehož lze vyvodit, že práce na plný úvazek při studiu obviněnému nečinila problém. Stěžovatel je osobou bez zdravotního omezení, přičemž jak v Plzeňském, tak v Karlovarském kraji jsou tisíce volných pracovních míst, která by stěžovateli umožnila pravidelný finanční příjem. Navíc z policejního spisu bylo zjištěno, že v únoru 2019 měl stěžovatel k dispozici částku ve výši 766 000 Kč, kterou mohl použít i na úhradu právních služeb. Stížnost proti usnesení soudu prvního stupně zamítl odvolací soud jako nedůvodnou, přičemž zdůraznil, že se nejedná o případ nutné obhajoby.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že svá důkazní tvrzení považoval za dostatečná, úplná a pravdivá, pokud měl soud o věrohodnosti jeho tvrzení nějaké pochybnosti, měl být stěžovatel vyzván k jejich doplnění, případně poučen o právních následcích jejich neunesení. Stěžovatel trvá na tom, že soudy jsou při rozhodování povinny toliko vycházet ze stavu v době rozhodování, a tedy nikoli z doby předchozí a neměly tak přihlížet k částce, jež byla na jeho účtu před nějakou dobou. Za ústavně konformní nepovažuje stěžovatel poukazování na jeho mladý věk a bezproblémový zdravotní stav (s odkazem na možnosti pracovních příležitostí). Jedná se tak opět pouze o hypotetickou úvahu soudu, že by stěžovatel neměl mít problém vydělat si finanční prostředky na právní zastoupení, nikoliv o vycházení ze stavu v době rozhodování.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
6. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
7. Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze zkoumat, zda vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování podle §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 3416/16).
8. Ústavní soud konstatuje, že důvody, kvůli kterým trestní soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu, plně korespondují s jeho konstantní judikaturou. Z ní vyplývá, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. se nejedná o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12, IV. ÚS 2527/15 či I. ÚS 925/16). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby tyto okolnosti prokázal/osvědčil (např. existenci závažného zdravotního omezení). Ústavní soud k tomu uvádí, že v nyní projednávaném případě trestní soudy své rozhodnutí neodůvodnily žádnou hypotetickou možností, která může, ale také nemusí nastat, ale vycházely z aktuálního stavu, tj. z existujících výdělečných možností stěžovatele. Rozhoduje-li soud na návrh obviněného, nese důkazní břemeno ve vztahu k prokázání nedostatku finančních prostředků potřebných k náhradě nákladů vzniklých zvolenému či ustanovenému obhájci vždy obviněný. Nepředloží-li relevantní podklady, je zcela namístě rozhodnout o zamítnutí jeho návrhu, neboť soud sám není nikterak povinen obviněným tvrzené skutečnosti o jeho neschopnosti nést náklady obhajoby dokazovat, tedy si za účelem rozhodnutí o tomto návrhu opatřovat potřebné podklady (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1466/16 ze dne 13. 2. 2018, bod 13). K tvrzení stěžovatele, který v řízení před obecnými soudy namítal, že ve skutečnosti nebyl vlastníkem 766 000 Kč, které měl na účtu, je nutno poznamenat, že nikterak konkrétněji nedoložil, že to nebyly jeho peníze, a proto, neprokázal, že je ve skutečnosti nemajetný. V tomto postupu soudů tedy "nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných zásad soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny".
9. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z řádně zjištěného skutkového stavu a jsou náležitě a racionálně odůvodněna. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu