ECLI:CZ:US:2020:2.US.1206.20.1
sp. zn. II. ÚS 1206/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2020 č. j. 4 Tdo 73/2020-452, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2019 sp. zn. 44 To 404/2019 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. července 2019 sp. zn. 29 T 40/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví blíže uvedených rozhodnutí, neboť jimi dle stěžovatelčina názoru byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a odsouzena dle §211 odst. 5 trestního zákoníku za použití §24 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců. Podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců. Podle §67 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl stěžovatelce uložen peněžitý trest v počtu čtyřiceti denních sazeb ve výši 750 Kč, tj. v souhrnné výši 30 000 Kč s výhodou splátek 2 500 Kč měsíčně, kterou v případě neplnění ztratí. Dle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců pro případ, že ve stanovené lhůtě nebude peněžitý trest vykonán. Poškozená Českomoravská stavební spořitelna, a.s., byla dle §229 odst. 1 trestního řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutky kladené stěžovatelce za vinu spočívaly, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelka přesvědčila obžalovaného J. Š., aby si vzal úvěr na částku 500 000Kč, který měla místo něj splácet. Za tímto účelem sama zjišťovala možnosti úvěrů. Obžalovanému J. Š. byl poskytnut úvěr za účelem údržby, rekonstrukce, změny a modernizace rodinného domu, ve vlastnictví jeho matky. Doložil nepravdivé doklady - souhlas majitelky s rekonstrukcí, kalkulaci nákladů, prohlášení o financování a potvrzení o příjmech, které zajistila stěžovatelka a na jejich základě byla žádost schválena. Na pobočce Českomoravské stavební spořitelny, a.s., uzavřel dne 21. 7. 2015 smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření. Ačkoli se obžalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky použít výhradně na bytové potřeby, ve skutečnosti tak neučinil a bez vědomí věřitele je použil v rozporu s deklarovaným účelem. Při čerpání meziúvěrového účtu nechal částku 495 000 Kč zaslat na účet advokátky M. Z. za účelem úhrady osobního závazku stěžovatelky. Obžalovaný úvěr, za který byl odúčtován poplatek 5 000 Kč, řádně nesplácel a až po upomínkách uhradil jen dvě dílčí splátky, které financovala stěžovatelka (8 531 Kč a 2 007,94 Kč). Poškozené tak vznikla škoda ve výši 484 461 Kč.
4. Stěžovatelka se proti napadenému rozsudku odvolala, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") její odvolání usnesením zamítl dle §256 trestního řádu jako nedůvodné. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu brojila dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ústavní stížností napadeným usnesením. Nejvyšší soud shledal, že procesní námitky uplatněné v dovolání nenaplňují dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. d), g) trestního řádu a byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné, proto nemohlo dojít ani k naplnění dalšího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím trestních soudů namítá, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, že soudy nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, nevypořádaly se s některými stěžovatelčinými námitkami, obvodní soud nedodržel podmínky pro nařízení a vedení hlavního líčení, a automaticky dovodily vinu stěžovatelky. Podstatu stěžovatelčiných námitek lze shrnout v jednotlivostech takto:
stěžovatelka tvrdila, že nesouhlasila, aby bylo konáno hlavní líčení, protože nebyla dodržena stanovená lhůta k přípravě 5 pracovních dnů (§198 odst. 1 trestního řádu). Využila svého práva nevypovídat, jen souhlasila s tím, že před soudem učiní prohlášení, ale soud toto její ústavní právo nerespektoval. Neustále se jí dotazoval, skákal jí do řeči a řízení bylo stiženo vadou, která má za následek porušení práva na spravedlivý proces a rovnost stran. Stěžovatelka zpochybnila protokol z jednání a tvrdila, že není správný a pečlivý, v odvolání namítala rozpor mezi zvukovou nahrávkou a obsahem protokolu. Tvrdila, že postup městského soudu byl nesprávný, když rezignoval na svoji kontrolní funkci. Městský soud zamítl odvolání jako nedůvodné, aniž by se řádně vypořádal s jejími námitkami a vůbec se nezabýval zvukovou nahrávkou z hlavního líčení dne 29. 7. 2019. V odůvodnění usnesení jen formalisticky uvedl, že stěžovatelka nevznesla žádné námitky do protokolu a pominul, že žádný protokol z jednání neobdržela, a to ačkoli o jeho zaslání požádala. Takový postup obecných soudů je ovšem v rozporu s účelem zákona, základními zásadami trestního řízení i ústavním požadavkem na kontradiktornost řízení. Stěžovatelka byla v nevýhodnějším postavení proti obžalobě a byla porušena rovnost stran, v důsledku toho došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
IV.
Posouzení Ústavním soudem
6. V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění uvádí stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud jen stručně rekapituluje význam zásady volného hodnocení důkazů spočívající v tom, že zákon nepředepisuje soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 37/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Tato zásada je projevem důvěry, jíž v demokratickém a právním státě veřejná moc svěřuje soudcům jakožto osobám zajišťujícím naplňování funkcí nezávislého soudnictví, činí mírou důkazu vnitřní přesvědčení soudce. Pokud tak soud, na základě před ním provedeného dokazování, nevybočuje při něm z mezí uvedených níže, nabyde vnitřní přesvědčení, že skutek, v němž je spatřován trestný čin a pro nějž byla podána obžaloba, se stal a že jej spáchala obžalovaná, nemůže Ústavní soud toto jeho vnitřní přesvědčení zvrátit či překonat, a to ani tehdy, pokud by snad měl za to, že by stejným způsobem dospěl k odlišnému výsledku.
10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185), nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293) či nález ze dne 9. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 418/97 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení ze dne 18. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 593/02 (U 14/32 SbNU 539)].
11. K žádné z těchto výjimek v nyní projednávané věci nedošlo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovala námitky, s nimiž se již vypořádal městský soud i Nejvyšší soud a Ústavní soud jim přisvědčil. Jak z písemného protokolu i ze zvukového záznamu vyplynulo, stěžovatelka se řádně a včas dostavila k hlavnímu líčení a na dotaz předsedkyně senátu výslovně souhlasila s konáním hlavního líčení. Předsedkyně senátu obvodního soudu si byla vědoma, že nebyla dodržena lhůta pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení dle §198 odst. 1 trestního řádu, ale v důsledku toho, že stěžovatelka si po delší dobu nevyzvedla předvolání k hlavnímu líčení, přestože o něm věděla. Nejvyšší soud se pozastavil nad zjevnou a lehce ověřitelnou nepravdou (str. 5-6), která není v souladu s oprávněním obviněného hájit se jakýmkoli způsobem, ani s trestním řádem či se zákonem o advokacii. Námitka stěžovatelky, že odmítla vypovídat, učinila pouze prohlášení s tím, že nebude odpovídat na otázky, přičemž obvodní soud toto její ústavní právo nerespektoval a svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces, není ani potenciálně způsobilá vyvolat kasační zásah Ústavního soudu.
12. Ústavní soud ověřil, že žádným podstatným způsobem se od sebe neliší zvukový záznam z hlavního líčení a psaný protokol. Stěžovatelka sice zpochybnila protokol z jednání a namítala jeho rozpor se zvukovou nahrávkou, ale neuvedla konkrétně, v čem spočívají rozpory. Ústavní soud ani neshledal, že by uplatnila nějaké námitky proti protokolování hlavního líčení (zvukový záznam).
13. Městský soud i Nejvyšší soud se vypořádaly s námitkou o nedoručení protokolu z hlavního líčení stěžovatelce a konstatovaly, že to není natolik podstatná vada řízení, která by mohla mít vliv na správnost vyhlášeného rozhodnutí v meritu věci a tím méně by mohla být způsobilá zasáhnout do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud přisvědčil jejich závěrům, že nezasláním opisu protokolu o hlavním líčení stěžovatelce nebylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, protože se stěžovatelka i její obhájce osobně účastnili hlavního líčení.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je pouhým opakováním její obhajoby z trestního řízení před obecnými soudy, která nikterak nebere v úvahu odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč dospěly k závěru, že společně s J. Š. byli uznáni vinnými z úvěrového podvodu. Ústavní soud na základě tohoto odůvodnění nemohl dospět k závěru, že by obecné soudy vybočily z mantinelů ústavní konformity vyvozování skutkových závěrů z provedeného dokazování, jakož i odůvodnění soudního rozhodnutí, jestliže stěžovatelka neposkytla žádnou argumentaci, která by přesvědčivým způsobem tyto závěry vyvrátila a přímo by na ně reagovala. Pokud naopak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko zopakovala svou předchozí obhajobu, aniž se jakkoli vypořádala s argumentací obecných soudů, Ústavní soud se touto její námitkou nemůže dále zabývat a v podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv. Konstatuje, že v předcházejícím řízení bylo naplněno základní právo obviněné stěžovatelky dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
V.
Závěr
16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, spisu obvodního soudu sp. zn. 29 T 40/2019 i napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva či svobody; proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu