ECLI:CZ:US:2020:2.US.1290.20.1
sp. zn. II. ÚS 1290/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Davida Máši, zastoupeným Mgr. Vilémem Vránou, advokátem se sídlem Štefánikova 16/29, Praha 5, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci sp. zn. 24 T 72/2013, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, sp. zn. 67UL 2/2020, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 4. 5. 2020 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a ukončení zásahu Obvodního soudu pro Prahu 7 spočívajícího v nevydání jím požadovaného rozhodnutí. Obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na přístup k soudu a na rozhodnutí jeho věci podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti, předcházející podání ústavní stížnosti. Stěžovatel, jakožto ustanovený obhájce ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 72/2013, uplatnil v lednu 2019 nárok na odměnu a hotové výdaje za poskytování služeb advokáta ex offo, o němž bylo nejprve rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 24 T 72/2013, kterým nebyla odměna a náhrada hotových výdajů přiznána (výrok I.) a současně mu byla stanovena povinnost vrátit poskytnutou zálohu za zastupování obviněného ve výši 119 000 Kč (výrok II.). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím právního zástupce stížnost, v níž se mj. domáhal přiznání práva na náhradu nákladů "stížnostního" řízení za právní zastoupení advokátem. Následně bylo napadené usnesení zrušeno a uloženo soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Soud prvního stupně opětovně rozhodl usnesením ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 24 T 72/2013, kterým přiznal stěžovateli mimosmluvní odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 144 449,10 Kč (výrok I.) a v ostatním jeho návrh zamítl (výrok II.). K opětovné stížnosti stěžovatele odvolací soud zrušil výrok II. bez dalšího. Stěžovatel se opakovaně domáhal doplnění výroku o náhradě nákladů "stížnostního" řízení. V prosinci 2019 adresoval k rukám předsedy soudu prvního stupně žádost, v níž se domáhá určení lhůty k rozhodnutí ohledně jeho povinnosti zaplatit soudu částku 119 000 Kč a rozhodnutí o náhradě nákladů "stížnostního" řízení. Předseda soudu prvního stupně reagoval dopisem z počátku ledna 2020 tak, že soud nemá další povinnost rozhodnout o nároku ve výši 119 000 Kč a rozhodovat o něm nebude (neboť došlo k vyplacení částky 25 449,10 Kč jako soudem přiznané mimosmluvní odměny a náhrady hotových výdajů, představující rozdíl mezi přiznanou částkou ve výši 144 449,10 Kč a vyplacenou zálohou ve výši 119 000 Kč), a pokud jde o náklady "stížnostního" řízení, ani o těchto rozhodnuto nebude, neboť trestní řád institut právního zastoupení ustanoveného obhájce, u nějž předpokládá znalost procesních předpisů a tedy že svůj nárok na obhajné si se soudem dokáže vykomunikovat sám, bez právního zastoupení, nezná. Nepřípadná je i analogie použití vyhlášky č. 254/2015 Sb.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl návrh stěžovatele ze dne 14. 1. 2020 na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 72/2013 zamítnut a současně bylo rozhodnuto, že stěžovatel (navrhovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se zde domáhal určení lhůty k rozhodnutí v řízení o povinnosti vrátit částku 119 000 Kč a dále určení lhůty k rozhodnutí o náhradě nákladů stížnostního řízení, v němž byl na základě plné moci zastoupen advokátem. Pokud jde o jeho první návrh, z usnesení Městského soudu v Praze se podává, že o poskytnuté záloze ve výši 119 000 Kč, bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 24 T 72/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 61 To 379/2019, kterými byla přiznána stěžovateli odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 144 449,10 Kč, do níž byla započtena i vyplacená záloha ve výši 119 000 Kč. O druhé části návrhu na přiznání nákladů poskytnuté obhajoby se z napadeného usnesení podává, že návrh stěžovatele nemá oporu v zákoně, neboť trestní řád právní zastoupení advokáta v trestním řízení nepředpokládá a takový procesní institut vůbec nezná. Stěžovatelem předkládaná analogie dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. je zcela nepřípadná, neboť jde o prováděcí předpis k občanskému soudnímu řádu a exekučnímu řádu. Nadto tato vyhláška neřeší zastoupení advokáta advokátem v řízení o přiznání nákladů řízení.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve brojí proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 2. 2019, kterým mu byla svévolně uložena povinnost vrátit poskytnutou zálohu za zastupování v předmětné trestní věci ve výši 119 000 Kč. Má za to, že řízení o této povinnosti (ve věci práva na odměnu šlo o jiné rozhodnutí, než kterého se domáhá) dosud nebylo žádným rozhodnutím skončeno a soudy i přes jeho opakované návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu odmítají v této věci rozhodnout.
5. Dále poukazuje na to, že při podání stížnosti dne 11. 3. 2019 byl zastoupen advokátem a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Má za to, že jde o civilně právní nárok. Soud o této věci odmítl rozhodnout.
III.
6. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. K problematice nákladů řízení zaujímá Ústavní soud spíše rezervovaný postoj a podrobuje ji omezenému přezkumu i přesto, že za určitých okolností může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vybočení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy svým postupem, ani vydaným rozhodnutím, nedopustily.
8. Stěžovatel se v řízení domáhal prostřednictvím §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), aby byla soudu určena lhůta k rozhodnutí o přiznání nákladů "stížnostního" řízení, v němž byl úspěšný, a současně k rozhodnutí v řízení o "povinnosti vrátit poskytnutou zálohu za zastupování v celkové výši 119 000 Kč".
9. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a konstatuje, že obecné soudy se návrhy stěžovatele odpovídajícím způsobem zabývaly. V jejich závěrech neshledal extrémní vybočení z výkladových pravidel, které by mělo ústavněprávní relevanci.
10. Pokud jde o návrh stěžovatele na určení lhůty k rozhodnutí o přiznání nákladů "stížnostního" řízení, z odůvodnění odvolacího soudu se podává, že tento nejprve citoval obsah §174a zákona o soudech a soudcích a poté logicky a srozumitelně vysvětlil, proč návrh stěžovatele, kterému nepřiznal relevantnost a zákonný podklad, jako nedůvodný zamítl (k odůvodnění viz bod 3. výše). Ústavní soud považuje postup městského soudu za ústavně souladný, rozhodnutí je dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodněno.
11. Jen nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na konstantní judikaturu ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, mezi které nepochybně rozhodování o nákladech "stížnostního" řízení stěžovatele lze zařadit. Takové ústavní stížnosti jsou zpravidla odmítány z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, II. ÚS 2538/09, I. ÚS 2552/09 nebo IV. ÚS 686/17). Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn.
III. ÚS 404/04).
12. Pokud jde o druhý návrh stěžovatele na určení lhůty k rozhodnutí v řízení o "povinnosti vrátit poskytnutou zálohu za zastupování v celkové výši 119 000 Kč", ani zde Ústavní soud neshledal ústavněprávní dimenzi námitek stěžovatele. Městský soud v odůvodnění vysvětlil, že o mimosmluvní odměně a náhradě hotových výdajů stěžovatele, jakožto obhájce, bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 24 T 72/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 61 To 379/2019. Odůvodnění obsahuje přesnou specifikaci toho, jaké částky jsou stěžovateli v rámci rozhodování o nároku ustanoveného obhájce na mimosmluvní odměnu a náhradu hotových výdajů přiznávány a proč, včetně započtení vyplacených záloh ve výši 119 000 Kč. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že řízení o povinnosti zaplatit 119 000 Kč dosud nebylo skončeno. Výrok usnesení soudu prvního stupně, který stěžovateli (v kontextu s nepřiznáním mimosmluvní odměny a náhrady hotových výdajů) ukládal povinnost vrátit poskytnutou zálohu za zastupování obviněného ve výši 119 000 Kč, byl odvolacím soudem zrušen. Následným usnesením byla mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů stěžovateli přiznána a vyplacená záloha tak započtena do celkové výše přiznané částky odměny. Je tak zcela zřejmé, že se stěžovatel domáhá něčeho, o čem již bylo soudem prvního stupně rozhodnuto. Stěžovatelův návrh na určení lhůty k rozhodnutí o nároku, o němž bylo v rámci shora označeného usnesení rozhodnuto, tak postrádá ústavněprávní relevanci a rovněž i logický smysl.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu