ECLI:CZ:US:2020:2.US.2437.20.1
sp. zn. II. ÚS 2437/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky S. K., zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2020 č. j. 1 KZT 432/2020-52 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Prahy II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení ze dne 12. března 2020 č. j. KRPA-266458-135/TČ-2019-001293, za účasti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Prahy II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, jako účastníků řízení, a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Prahy II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení ze dne 12. 3. 2020 č. j. KRPA-266458-135/TČ-2019-001293 a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2020 č. j. 1 KZT 432/2020-52, neboť dle stěžovatelčina přesvědčení jimi bylo porušeno její právo zaručené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny upravující právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz svévole a právo na předvídatelné rozhodování, a současně čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným usnesením zamítla dohledová státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2020 č. j. 1 KZT 432/2020-52 stížnost stěžovatelky proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Prahy II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení ze dne 12. 3. 2020 č. j. KRPA-266458-135/TČ-2019-001293, jímž policejní orgán zahájil dle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trestní stíhání stěžovatelky pro podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění pozdějších předpisů.
3. Podstata jednání stěžovatelky měla spočívat v tom, že nepodala daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014. Stěžovatelka nabyla bytovou jednotku dne 15. 6. 2012 za částku 891 885 Kč a kupní smlouvou ze dne 27. 2. 2014 ji prodala za částku 3 440 000 Kč a tímto jednáním zkrátila daň o 382 217 Kč. Měla takto jednat, přestože věděla, že nesplňuje podmínky pro osvobození od daně z příjmů.
III.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení vytýká napadenému usnesení, že toto je odůvodněno zcela nedostatečně a obecně, formalisticky a bez zohlednění základních zásad trestního řízení, že nikterak nereaguje na stěžovatelkou tvrzené skutečnosti a předložené důkazy, které dle jejího názoru jakékoli podezření vůči její osobě rozptylují. Podstata celého trestního stíhání tkví v tom, zda stěžovatelka byla nebo nebyla osvobozena od daně z příjmů dle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k datu 27. 2. 2014. Uvádí, že se sice nejedná o meritorní rozhodnutí, má však za to, že v předmětné věci došlo k bezprostřednímu a závažnému zásahu do jejích základních práv zaručených Listinou. Stěžovatelka odůvodňuje podání ústavní stížnosti navíc i tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání jí znemožnilo výkon funkce státní zástupkyně, protože rozhodnutím ministryně spravedlnosti ze dne 27. 5. 2020 č. j. MSP-70/2020-OOJ-SZ/7 byla dočasně zproštěna funkce do doby pravomocného skončení trestního stíhání.
5. Stěžovatelka argumentuje judikaturou Ústavního soudu (I. ÚS 476/04, I. ÚS 203/03, II. ÚS 1631/11, II. ÚS 2166/14, I. ÚS 1565/14, I. ÚS 2592/15, II. ÚS 3012/16, IV. ÚS 227/05, I. ÚS 46/96, IV. ÚS 582/99, III. ÚS 2520/14, III. ÚS 511/02, I. ÚS 46/96, IV. ÚS 582/99) a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
IV.
Posouzení Ústavním soudem
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předesílá závěry své předchozí judikatury, podle níž připadá jeho zásah do probíhajícího přípravného řízení jen za splnění velmi přísných podmínek [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak proto, že jde o první stádium trestního řízení, přičemž na rozhodování a postup orgánů činných v trestním řízení není možno na samotném počátku celého řízení klást takové nároky, jako na rozhodnutí a postup soudu v hlavním líčení. Taktéž v tomto stádiu není známo, zda vůbec řízení postoupí do dalšího stádia, a tedy zda se základní práva a svobody stěžovatelky i nadále budou nacházet v ohrožení. Rovněž i v případě, že by se v řízení vyskytla pochybení kvalifikovatelná jako porušení základních práv či svobod, orgány činné v trestním řízení mají možnost tato zhojit v případném dalším průběhu řízení.
8. Kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovatelce hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení. K tomu srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení [srov. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]. Tyto závěry dopadají plně i na případ stěžovatelky.
9. V nynější věci stěžovatelka sice deklaruje obecně negativní dopad trestního stíhání na svou osobu, avšak nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou skutečnost, která by svědčila pro závěr, že újma, která stěžovatelce v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním vzniká, by byla natolik citelná, že by vylučovala účinnou nápravu příslušnými postupy ať již podle trestněprocesní úpravy, či eventuálně následně i žalobou dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
10. Jakkoli se Ústavní soud plně se stěžovatelkou shoduje v tom, že ani samotná skutečnost vedení trestního stíhání nepředstavuje z hlediska jejích oprávněných zájmů marginální či zanedbatelnou nepříjemnost, je třeba upozornit na to, že primárně je nutno hledat nápravu právě v tom procesním rámci, v němž takové trestní stíhání probíhá, a ochrana poskytovaná Ústavním soudem i v této oblasti hraje pouze subsidiární úlohu, neboť činnost Ústavního soudu je, jak již v minulosti vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, organizována podle zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
11. Stěžovatelka má nyní možnost brojit jak proti případným průtahům v trestním řízení postupem dle §157a trestního řádu, tak navrhnout, s ohledem na jí předložené důkazy, zastavení trestního stíhání dle §172 odst. 1 trestního řádu, přičemž v případě neochoty dozorového státního zástupce se jejími návrhy a žádostmi zabývat jí stále zůstává k dispozici možnost podávat podněty k tzv. vnitřnímu dohledu dle §12e zákona o státním zastupitelství či k tzv. vnějšímu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství.
12. Ústavní soud podotýká, že tímto usnesením nijak nepředesílá další vývoj trestního stíhání vedeného proti stěžovatelce ani jakkoli nenaznačuje, jak by měly orgány činné v trestním řízení dále postupovat, neboť věcně se nezabýval skutečnostmi, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, ani nepřezkoumával skutečnosti a důkazy již v trestním řízení zjištěné. Žádná z těchto aktivit totiž Ústavnímu soudu nepřísluší. Shora uvedené závěry je tak třeba vnímat toliko jako odůvodnění toho, proč na podkladě této ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k mimořádnému zásahu proti usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
V.
Závěr
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh, bez nutnosti opatřovat si další podklady, dospěl k závěru, že stěžovatelka bude mít ještě možnost se domoci ochrany svých práv účinnými prostředky a postupy, které umožňuje právní úprava trestního řízení. Jelikož tyto možnosti stěžovatelka dosud nevyčerpala a netvrdila ani neprokazovala žádnou skutečnost, která by svědčila o výrazném nebezpečí z prodlení, které by znemožňovalo v zájmu účinné ochrany ústavně zaručených základních lidských práv a svobod stěžovatelky vyčkat až na výsledky nápravy v samotném trestním řízení. Argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu neshledal Ústavní soud případnou. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu