ECLI:CZ:US:2020:2.US.2603.20.1
sp. zn. II. ÚS 2603/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., t. č. ve Věznici Jiřice, P.O.BOX 8, Lysá nad Labem, právně zastoupeného JUDr. Josefem Kryslem, advokátem se sídlem Spálená 97/29, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 č. j. 3 Tdo 411/2020-16859, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2019 sp. zn. 3 To 12/2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 39 T 8/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným, že v době od 15. 2. 2012 do 3. 12. 2013 po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení rolí jednotlivých osob (se záměrem odebírat jménem několika slovenských obchodních společností v České republice dobíjecí kupóny do mobilních telefonů, nepravdivě deklarovat jejich vývoz do Slovenské republiky, přičemž dobíjecí kupóny nebyly ve skutečnosti vyvezeny, ale byly prodávány v České republice, s úmyslem zkrátit tak daň z přidané hodnoty za využití postupu podle §64 odst. 1, odst. 5 zákona o DPH a svědomím, že kupóny jsou neoprávněně získávány za cenu bez daně z přidané hodnoty) zejména vystavoval jménem společnosti X, faktury dokládající provádění obchodů s kupóny a vybíral v hotovosti finanční prostředky z účtu společnosti, které předával pro účely dalších nákupů dalším osobám. Tím dle soudu stěžovatel spáchal zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2. písm. a) odst. 3 trestního zákoníku a byl odsouzen k odnětí svobody v trvání tří let, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč, a rovněž trest propadnutí věci - finanční částky ve výši 10 000 Kč, získané prodejem motorového vozidla Renault Megane. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli taktéž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
3. Na základě odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci zrušil částečně rozsudek soudu prvního stupně a stěžovatele odsoudil za zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. V ostatním zůstal rozsah trestu nezměněn.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. r) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy nesprávně právně zhodnotily okolnosti případu a poměry stěžovatele v době spáchání skutku, kdy všechny tyto okolnosti by měly být ve svém souhrnu chápány jako okolnosti zakládající důvod k užití §58 odst. 1 trestního zákoníku, ev. dle §58 odst. 4 trestního zákoníku. Stěžovatel namítá, že princip spravedlivého procesu byl dotčen tím, že trest byl vzhledem k účasti stěžovatele na trestném činu nepřiměřeně přísný, což nalézací soud na rozdíl od soudu odvolacího zohlednil.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
9. Stěžovatelovy námitky směřují proti údajné nepřiměřenosti trestu. Jak však Ústavní soud ustáleně judikuje, zásadně mu nepřísluší, mimo zcela extrémních případů porušujících čl. 39 Listiny, vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), a ani v tomto směru nepřehodnocuje závěry obecných soudů, protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Obecně lze uvést, že trestní sankce soud ukládá s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům a osobě konkrétního pachatele (srov. ustanovení §38 odst. 1 trestního zákoníku).
10. Výší trestu se zabýval v rámci dovolání Nejvyšší soud. Dle jeho závěru v daném případě druh i výměra uloženého trestu plně odpovídají kritériím, která stanovuje §37 a násl. trestního zákoníku. Uložené tresty nejsou nepřiměřené ve vztahu k hodnotícím kritériím při posuzování společenské škodlivosti souzeného jednání. Námitky týkající se nesprávné aplikace §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012). Nejvyšší soud zdůraznil, že soudům nelze vytýkat nepoužití §58 odst. 1 trestního zákoníku za stavu, že je jeho aplikace spojena toliko s využitím fakultativní zákonné možnosti tak postupovat, aniž by v tomto ohledu zákonodárce předepisoval obligatorní povinnost. Aplikace institutu podle §58 odst. 1 trestního zákoníku zůstává na zvážení soudů ve věci činných, přičemž se jedná o zcela mimořádný institut bez právního nároku.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud tedy nesdílí přesvědčení stěžovatele, že trestní soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nezabývaly se jeho námitkami, ani to, že by uložený trest byl zcela nepřiměřený. Ústavní soud tak neshledal žádné, natož pak extrémní, vybočení ze zákonných kritérií pro ukládání trestu za spáchaný trestný čin.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny tři soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu