ECLI:CZ:US:2020:2.US.2751.20.1
sp. zn. II. ÚS 2751/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Denisy Chládkové, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 30 Cdo 293/2019-262, ve spojení s návrhem na zrušení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody způsobené nezákonným výkonem veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 Listiny. Společně s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody, která ji měla vzniknout v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 11 C 339/2003, ve kterém vystupovala v pozici žalované. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 7. 2017 č. j. 18 C 341/2015-171 uložil žalované České republice povinnost zaplatit stěžovatelce částku 91 087 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 532 329 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 22 092 Kč (výrok III). Městský soud v Praze změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku II tak, že žalovaná Česká republika je povinna zaplatit stěžovatelce částku 532 329 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalované zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 147 435,50 Kč (výrok II). Nejvyšší soud k dovolání žalované České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a výroky II. a III. rozsudku nalézacího soudu a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti právnímu závěru Nejvyššího soudu, že podle §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze přiznat jako náhradu škody pouze náhradu nákladů vynaložených na zrušení nezákonných rozhodnutí, nikoli nákladů celého soudního řízení. Stěžovatelka rovněž navrhuje zrušení citovaného zákonného ustanovení.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srv. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srv. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 nebo sp. zn. III. ÚS 2615/20 ze dne 18. 9. 2020]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
8. Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl k dovolání žalované České republiky zrušen rozsudek odvolacího soudu a výroky II. a III. rozsudku nalézacího soudu a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na to, že věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srv. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321), či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23, 31)]. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srv. nález ze sp. zn. Pl. ÚS 29/11 dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srv. body 29. a 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Souhrnně řečeno, ústavní stížnost je přípustná jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale ve stěžovatelčině věci zjevně nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo a stěžovatelka má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá práva.
9. Ústavní soud v posuzované věci neshledal ani stěžovatelkou tvrzený přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka namítá, že přesah vlastních zájmů je v posuzované věci dán z důvodu protiústavnosti §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jehož zrušení stěžovatelka navrhuje. Přesah vlastních zájmů stěžovatelka rovněž spatřuje v prosazení závaznosti předchozího nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.).
10. Samotná okolnost, že se stěžovatelka domnívá, že shora označené zákonné ustanovení bylo vyloženo protiústavně či že má dokonce být zrušeno, ještě nemůže postačovat pro výjimku z nevyčerpání ostatních prostředků k ochraně práva (viz zmíněná subsidiarita ústavní stížnosti). Je totiž především na obecných soudech, aby se pokusily o ústavně souladný výklad zákona. Teprve pokud by to nebylo možné, je namístě přerušit řízení, podat návrh na zrušení předmětné části zákona a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Na uvedeném závěru ničeho nemění ani předchozí nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 vztahující se k jiné právní úpravě. Pokud jde o námitku stěžovatelky proti postupu Nejvyššího soudu v tom smyslu, že měl rozhodnutí obecných soudů případně změnit, a nikoli zrušit, pak Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí o způsobu vyřízení věci je plně v kompetenci Nejvyššího soudu a Ústavnímu soudu do něj nepřísluší zasahovat; zrušení rozhodnutí nižších soudů Nejvyšší soud odůvodnil tím, že v řadě aspektů musí nalézací soud doplnit svá zjištění.
11. Přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není dále dán z toho důvodu, že se nejedná o typový problém týkající se většího množství případů. Nejvyšší soud v posuzovaném případě aplikoval závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 31/2014 ze dne 8. 6. 2016 (uveřejněného pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého se v řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nahrazují pouze náklady, které poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, neboť náklady spojené s dosažením kýženého (správného) rozhodnutí jsou řešeny jednotlivými procesními předpisy. Jádrem problému v posuzované věci je specifická situace stěžovatelky, jejíž náklady řízení v původním řízení nahrazeny nebyly, neboť žalobkyně zanikla a řízení bylo zastaveno.
12. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné. Za daného procesního stavu je proto nutno odmítnout rovněž akcesorický návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., neboť takový návrh by mohl být věcně projednatelný pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj