infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.05.2020, sp. zn. II. ÚS 2889/19 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:2.US.2889.19.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:2.US.2889.19.2
sp. zn. II. ÚS 2889/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele S. Z. (dříve S. A. Z.), t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, advokátem se sídlem Optátova 874/46, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 3 T 151/2017-7745, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2019, č. j. 7 To 235/2019-8520, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2019, č. j. 3 To 133/2019-8701, jinému zásahu v podobě nečinnosti Městského soudu v Brně spočívající v nevydání příkazu k propuštění již dne 5. 3. 2019, jinému zásahu Krajského soudu v Brně spočívajícímu v nerozhodnutí o návrhu stěžovatele ze dne 24. 6. 2019, jinému zásahu v podobě neomezeného seznamování se s veškerou soukromou korespondencí stěžovatele ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, jinému zásahu v podobě nahrávání a uchovávání soukromých telefonátů stěžovatele ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno a jinému zásahu v podobě nahrávání a uchovávání telefonátů stěžovatele s jeho obhájci ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, v části "Korespondence podléhá kontrole, která zahrnuje seznámení se s obsahem písemností.", ustanovení §42 odst. 1 v části "Správa věznice vede přehled o korespondenci obviněného podléhající kontrole orgánu, který vede řízení.", a ustanovení §43a odst. 3, 4 a 5 řádu výkonu vazby vyhlášky č. 109/1994 Sb., řád výkonu vazby, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, v části "Korespondence podléhá kontrole, která zahrnuje seznámení se s obsahem písemností.", ustanovení §42 odst. 1 v části "Správa věznice vede přehled o korespondenci obviněného podléhající kontrole orgánu, který vede řízení.", a ustanovení §43a odst. 3, 4 a 5 řádu výkonu vazby vyhlášky č. 109/1994 Sb., řád výkonu vazby, se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení ústavní stížnosti a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá čtrnáct dílčích návrhů, které lze rozčlenit do dvou okruhů. V prvé řadě stěžovatel obecným soudům vytýká nedodržení procesních požadavků na rozhodování o vazbě a zpochybňuje odůvodněnost své vazby a splnění všech zákonných a ústavních požadavků pro její trvání. Vedle toho pak stěžovatel brojí proti jiným zásahům do svého práva na ochranu soukromí ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno. Všechny své námitky stěžovatel velmi podrobně rozvádí (ústavní stížnost čítá celkem 108 stran a 445 odstavců) a doplňuje četnými odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále i jen "ESLP"), případně judikaturu Ústavního soudu. V této části Ústavní soud rekapituluje návrhy a námitky stěžovatele pouze v nejobecnější rovině; některé relevantní námitky pak Ústavní soud pro přehlednost přibližuje v části věnované samotnému posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených vazebních rozhodnutí Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 5 odst. 1, 3 a 4, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c), čl. 8 odst. 1, čl. 18 a čl. 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 3. Dále stěžovatel žádá, aby Městskému soudu v Brně bylo zakázáno pokračovat v zásahu (v podobě nečinnosti tohoto soudu) do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Namítaná nečinnost má spočívat v tom, že Městský soud v Brně nenařídil bezpodmínečné propuštění stěžovatele na svobodu již dne 5. 3. 2019. Podle stěžovatele tímto zásahem došlo rovněž k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 3 Úmluvy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 3 a 4 Úmluvy. S tím souvisí údajně další zásah do jeho základních práv, spočívající v tom, že i po 5. 3. 2019 jeho vazba dále trvala. Nečinný pak byl prý rovněž Krajský soud v Brně, který v usnesení ze dne 26. 6. 2019 nerozhodl o návrhu stěžovatele ze dne 24. 6. 2019. 4. Konečně stěžovatel napadl ústavní stížnosti i jiné zásahy Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno spočívající v kontrole jeho korespondence (včetně jejího obsahu) a kontroly, resp. i nahrávání jeho telefonických hovorů. Těmito zásahy podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na ochranu soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, resp. i (pokud jde o kontrolu korespondence) porušení listovního tajemství ve smyslu čl. 13 Listiny. 5. S ústavní stížností proti jiným zásahům Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno stěžovatel spojil rovněž návrh na zrušení ustanovení dvou právních předpisů, a to ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby (dále jen "zákon o výkonu vazby"), v části "Korespondence podléhá kontrole, která zahrnuje seznámení se s obsahem písemností.", ustanovení §42 odst. 1 vyhlášky č. 109/1994 Sb., řád výkonu vazby (dále i jen "řád výkonu vazby"), v části "Správa věznice vede přehled o korespondenci obviněného podléhající kontrole orgánu, který vede řízení.", a ustanovení §43a odst. 3, 4 a 5 řádu výkonu vazby. 6. Kromě námitek, jež nalezly vyjádření v petitu ústavní stížnosti, obsahuje ústavní stížnost (zhruba ve své poslední třetině) řadu dalších argumentů a postřehů, které mají dokreslovat dlouhodobost a rozsah porušování základních práv stěžovatele. Nezřídka jde o odkazy na zásahy několik let staré (např. z let 2016 a 2017), jejichž ústavnost byla či mohla být již dávno posouzena (jde mj. o ústavnost domovní prohlídky z roku 2016, kontroly obhájců - jiných než aktuálního právního zástupce stěžovatele - ve vazební věznici, vedení spisu v přípravném řízení či kontrolu dokumentů předávaných v hlavním líčení). S ohledem na skutečnost, že nebylo zcela zřejmé postavení těchto námitek či upozornění v rámci ústavní stížnosti, posuzoval Ústavní soud, zda s nimi stěžovatel spojil (materiálně vzato) i stížnostní návrh. Dospěl přitom k závěru, že petit ústavní stížnosti tvoří toliko ty návrhy, které právě rekapituloval v předcházejících odstavcích a zároveň vymezil v záhlaví. Tento svůj závěr opřel Ústavní soud v prvé řadě o to, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, který čtrnáctibodový petit precizně vymezil a formuloval. Dále Ústavní soud přihlédl k tomu, že s vymezením petitu v závěru ústavní stížnosti zcela (až na určité drobnosti ve formulacích) koresponduje i vymezení návrhu a napadených rozhodnutí a jiných zásahů veřejné moci na titulní straně a v úvodu ústavní stížnosti. Tvrzené dlouhodobé porušování práva na obhajobu (popř. dalších souvisejících práv) v probíhajícím trestním řízení bude navíc možno přezkoumat (uzná-li stěžovatel za vhodné) v rámci řízení o ústavní stížnosti proti případným konečným rozhodnutím o vině a trestu. 7. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána ve věci vazby stěžovatele. Z obsahu spisu, ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i z dalších ústavních stížností stěžovatele podaných dosud k Ústavnímu soudu vyplývá, že stěžovatel byl v nynější věci vzat do vazby dne 4. 12. 2016. Dne 5. 10. 2017 Vrchní státní zastupitelství v Olomouci podalo u Městského soudu v Brně na stěžovatele a další osoby obžalobu pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, přečin nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a přečin podplacení podle §332 odst. 1 trestního zákoníku. Ještě před podáním nynější ústavní stížnosti městský soud ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 3 T 151/2017-7523 ze dne 5. 3. 2019, jímž stěžovatele, vedle dalších obžalovaných, shledal vinným přečinem křivého obvinění dle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019, který stěžovatel spáchal jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinem nadržování dle §366 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem podplacení dle §332 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku a dále mu byl uložen trest propadnutí věci (vymezených finančních částek). 8. Ústavní stížností napadeným usnesením (č. j. 3 T 151/2017-7745) Městský soud v Brně v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2019 rozhodl podle §71a trestního řádu tak, že zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Současně městský soud podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nepřijal písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario nestanovil dohled probačního úředníka, podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario nepřijal nabídku převzetí záruku za další chování stěžovatele danou jeho manželkou a spolkem Chamurappi z. s. a podle §73 odst. 4 trestního řádu a contrario nestanovil výkon elektronické kontroly plnění povinností stěžovatele. Proti tomuto usnesení podali stížnost stěžovatel a spolek Chamurappi z. s. 9. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2019, č. j. 3 T 151/2017-7962, bylo opětovně rozhodnuto tak, že se podle §71 odst. 2 písm. a) trestního řádu stěžovatel propouští z vazby. K tomu soud, obdobně jako v případě usnesení ze dne 5. 3. 2019, uvedl: "Po opětovném přezkoumání předloženého spisového materiálu soudu dospěl k závěru, že obžalovaného je nutno propustit z vazby na svobodu, a to především s ohledem na skutečnost, že byl v předmětné trestní věci, byť nepravomocně, uznán vinným ze spáchání shora uvedené trestné činnosti, které se měl dopustit ve formě přečinů, v souvislosti s čímž u něj došlo kpřekročení celkové doby trvání vazby podle §72a odstavec 1, písmeno a) trestního řádu, neboť se obžalovaný nachází ve vazbě již téměř 30 měsíců. Předmětný odsuzující rozsudek zdejšího soudu sice doposud nenabyl právní moci, a to především s ohledem na podaná odvolání stran trestního řízení, jakož i nutnost překladu předmětného rozsudku, nicméně vycházeje ze skutkových závěrů uvedených v předmětném rozsudku, zejména tedy hodnocení posuzované trestné činnosti jako přečiny, nelze při dalším rozhodování o trvání vazby argumentovat právní kvalifikací, respektive hrozící trestní sazbou dle podané obžaloby, neboť této nebylo v nalézacím řízení zcela vyhověno. Dle ustanovení §72a odstavec 1, písmeno a) trestního řádu vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro přečin." Proti tomuto usnesení podal stížnost státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. 10. Dne 24. 6. 2019 podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Brně žádost o propuštění z vazby podle §71a trestního řádu. 11. Napadeným usnesením (č. j. 7 To 235/2019-8520) pak Krajský soud v Brně dne 26. 6. 2019 rozhodl ve spojeném řízení 1) o stížnosti stěžovatele a spolku Chamurappi z. s. proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 3 T 151/2017-7745, a 2) o stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství proti usnesení Městského soudu ze dne 3. 6. 2019, č. j. 3 T 151/2017-7962. Stížnost stěžovatele a spolku Chamurappi z. s. byla zamítnuta a zároveň bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle §72 odst. 1 a 4 trestního řádu ponechává ve vazbě. 12. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci dne 31. 7. 2019 zamítl napadeným usnesením (č. j. 3 To 133/2019-8701), přičemž konstatoval: "Vrchní soud v Olomouci z připojeného trestního spisu zjistil, že Krajský soud v Brně ve věci rozhodoval jako soud druhého stupně. Podle §141 odst. 2 tr.ř. lze stížností napadnout každé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Stížnost tak není přípustná. Vrchní soud v Olomouci ji proto bez dalšího zamítl z formálních důvodů, když není oprávněn na základě takové stížnosti napadené usnesení vůbec meritorně přezkoumávat, a to podle §148 odst. 1 písm. a) tr.ř." 13. V průběhu řízení před Ústavním soudem k odvoláním státního zástupce i obžalovaných pak Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 7 To 234/2019 ze dne 26. 9. 2019 zrušil rozsudek městského soudu ve vztahu ke všem obžalovaným v celém rozsahu a nově rozhodl o vině a trestu obžalovaných. Stěžovatel byl shledán vinným trestnými činy dle §361 odst. 1 alinea první a druhá, §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e), §366 odst. 1 a §332 odst. 1 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019; za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci. 14. V rámci řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud seznámil se spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 151/2017. Zároveň si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. 15. Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci ve svých vyjádřeních toliko odkázali na obsah svých napadených rozhodnutí, pročež je Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal a ve svém rozhodování z nich dále nevycházel. 16. Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka explicitně vzdalo. 17. Vrchní státní zastupitelství se k věci obsáhleji vyjádřilo, jeho vyjádření však v podstatě v několika otázkách odkazuje na existující judikaturu Ústavního soudu ve věci stejného stěžovatele, která je Ústavnímu soudu z úřední činnosti známa a je nutně známa též stěžovateli a jeho právnímu zástupci. Ani z tohoto vyjádření tedy Ústavní soud podklady pro své rozhodnutí nečerpal, argumentačně se o ně neopírá, pročež je stěžovateli nezasílal k případné replice. II. Posouzení věci Ústavním soudem 18. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i podstatných částí vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 19. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V projednávané věci přitom takové zásahy do základních práv stěžovatele, které by odůvodňovaly jeho zásah, Ústavní soud neshledal. 20. Návrhy a související námitky stěžovatele lze rozdělit v podstatě do dvou okruhů. První skupina návrhů a námitek, jimiž se Ústavní soud bude zabývat nejprve, se týká rozhodování o trvání stěžovatelovy vazby a navazuje obsahově na celou řadu řízení již dříve vedených Ústavním soudem. Stěžovatel se v této souvislosti domáhá v prvé řadě zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí, napadá však i tvrzené související "jiné zásahy". 21. Druhý okruh návrhů a stížnostních námitek pak směřuje proti "jiným zásahům" ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, spočívajícím v tvrzené obsahové kontrole soukromé korespondence stěžovatele a nahrávání a uchovávání jeho telefonických hovorů. II. a) Námitky týkající se rozhodování o trvání vazby 22. Nejprve se tedy Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele stran tvrzených procesních pochybení obecných soudů, jež rozhodovaly o jeho vazbě a jejím dalším trvání, a námitkami týkajícími se důvodnosti a ústavnosti držení stěžovatele ve vazbě. 23. Ústavní soud v tomto kontextu poznamenává, že již opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech stěžovatele souvisejících s jeho vzetím do vazby, respektive s dalším trváním jeho vazby v dotčené trestní věci před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1031/17 ze dne 24. 10. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 2575/17 ze dne 31. 10. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/17 ze dne 2. 1. 2019, nález sp. zn. II. ÚS 4085/17 ze dne 24. 4. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18 ze dne 20. 2. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 1758/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18 ze dne 12. 3. 2019 a usnesení sp. zn. II. ÚS 932/19 ze dne 8. 10. 2019). Ani v jednom z těchto případů stěžovateli nebylo vyhověno. Stěžovatel přitom ve svých ústavních stížnostech zčásti opakuje stále tytéž či obdobné námitky; výjimkou není ani nynější ústavní stížnost, která se v části námitek shoduje s předchozími ústavními stížnostmi odmítnutými usneseními sp. zn. III. ÚS 3238/18 ze dne 12. 3. 2019 a sp. zn. II. ÚS 932/19 ze dne 8. 10. 2019, jakož i s ústavní stížností, jíž bylo částečně vyhověno (v dílčí otázce, zda byla stěžovateli upřena možnost vyjádřit se k podané stížnosti; jinak byla ústavní stížnost rovněž odmítnuta) nálezem sp. zn. III. ÚS 1056/19 ze dne 28. 8. 2019, v nichž Ústavní soud všechny stěžovatelem tehdy uplatněné argumenty podrobně vypořádal a na něž může z velké části i nyní pro stručnost odkázat. 24. Ústavní soud se proto nejdříve vypořádává s námitkami, jež byly obdobně uplatněny i v dřívějších řízeních. Za nové či relativně nové lze pak označit v podstatě tři námitky, jimiž se Ústavní soud blíže zabývá v odst. 38 až 48 tohoto usnesení. 25. Obdobné argumenty jako v předchozích řízeních (lišící se v podstatě pouze kontextem, tj. dobou a fází řízení, v níž byly uplatněny), stěžovatel uplatňuje zejména potud, pokud jde obecně o důvodnost a ústavnost jeho pokračující vazby. 26. Ústavní soud připomíná, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo není-li rozhodnutí odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu dle §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby, respektive ponechání obviněného (obžalovaného) ve vazbě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení (trestního stíhání) a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Každé rozhodování o vazbě se nicméně odehrává jen v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i dalšího vývoje řízení. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, respektive ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu). 27. Stěžovatel napadá závěr obecných soudů o existenci důvodného podezření, že spáchal stíhanou trestnou činnost, zejména pak zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině. Tuto námitku vznáší ve svých ústavních stížnostech opakovaně a Ústavní soud se s ní v minulosti již dostatečně vypořádal (zejména v usneseních sp. zn. III. ÚS 1031/17 či sp. zn. II. ÚS 932/19, citovaném výše). Stěžovatel nyní poukazuje na určité skutečnosti související s proběhnutým dokazováním, které podle něj oslabují či vylučují důvodné podezření na spáchání jmenovaného trestného činu. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nicméně shledaly, že provedeným dokazováním a zjištěnými skutečnostmi doposud nebyla nijak vyvrácena obvinění vznesená obžalobou vůči stěžovateli, naopak nadále je dáno důvodné podezření, že stěžovatel spáchal jednání popsaná v obžalobě a ta obsahují znaky trestných činů kladených stěžovateli za vinu. 28. Ústavní soud není oprávněn podrobně přezkoumávat obsah a výsledky provedeného dokazování před obecnými soudy, a to tím spíše v rámci přezkumu vazebních rozhodnutí. V rámci takto omezeného přezkumu neshledal, že by závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem či že by byly z jiného důvodu neústavní. Na tomto závěru nemění nic ani okolnost, že následně v březnu 2019 stěžovatel nebyl shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu (nýbrž jen z méně závažných trestných činů); důkazní standardy pro shledání viny a pro naplnění podmínek uvalení vazby jsou totiž odlišné, navíc v mezidobí dále probíhalo hlavní líčení a proces dokazování, které pochopitelně mohlo mít vliv na konečné posouzení městského soudu v otázce viny stěžovatele. K tomu ostatně přistupuje i fakt, že Krajský soud v Brně po podání ústavní stížnosti (26. 9. 2019) rozhodl rozsudkem tak, že zrušil rozsudek městského soudu ve vztahu ke všem obžalovaným v celém rozsahu a nově rozhodl o vině a trestu obžalovaných. Stěžovatel byl shledán vinným trestnými činy dle §361 odst. 1 alinea první a druhá, §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e), §366 odst. 1 a §332 odst. 1 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019; za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a dále mu byl uložen trest propadnutí věci. 29. Celkově tedy závěr obecných soudů o existenci důvodného podezření, že stěžovatel spáchal stíhanou trestnou činnost, včetně jednání naplňujícího znaky zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, učiněný v napadených vazebních rozhodnutích, nemá Ústavní soud (v kontextu vazebního řízení) za protiústavní. 30. Totéž platí i o závěrech obecných soudů ohledně naplnění důvodů vazby útěkové a předstižné; ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné pochybení ústavněprávního významu. Napadená rozhodnutí jsou i v tomto směru náležitě odůvodněna, s odkazem na konkrétní skutečnosti a okolnosti věci, a nikoliv za použití pouhých stereotypních formulací. Napadená rozhodnutí se nezakládají jen na trvajícím důvodném podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem, ale poukazují na další relevantní a dostačující důvody ospravedlňující pokračující odnětí svobody stěžovatele. Přitom platí, že přetrvávají-li stejné - relevantní a postačující - důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, pak byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody ve svých rozhodnutích - s náležitým vysvětlením - opakovaly (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4085/17, citovaný výše, body 74 a 75; usnesení sp. zn. II. ÚS 3238/18, citované výše, bod 23). Ústavní soud se obdobnými námitkami stěžovatele vůči existenci důvodů útěkové a předstižné vazby opakovaně zabýval a shledal argumentaci obecných soudů v tomto ohledu zcela ústavně vyhovující; srov. zejména usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/17 (obě citována výše). I v napadených rozhodnutích obecné soudy při posuzování vazebních důvodů vzaly v úvahu nejen výši trestu hrozícího stěžovateli (která by sama o sobě jako jediný argument pro naplnění důvodu útěkové vazby vskutku neobstála), ale též specifický charakter trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu (prostřednictvím stíhané činnosti se stěžovatel měl snažit vyvinit z další závažné trestné činnosti, projednávané v řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015), dřívější nestálost pobytu stěžovatele v zahraničí i v rámci České republiky, jakož i okolnost, že v páchání trestné činnosti měl stěžovatel pokračovat i po propuštění z vazby ve své druhé trestní věci, a to v podstatě až do svého zadržení v prosinci 2016 v nynější trestní věci. Obecné soudy tedy neopomněly ani skutečnost, že v druhé trestní věci byl stěžovatel propuštěn z vazby za současného přijetí institutů nahrazujících vazbu, zejména velmi vysoké peněžité záruky. Městský soud navíc připomněl, že ani v této druhé trestní věci nakonec vazební důvody dosud neodpadly. Uváděné okolnosti, o něž obecné soudy opřely své závěry o důvodné obavě, že stěžovatel bude jednat způsobem uvedeným v §67 písm. a) a c) trestního řádu, se jeví jako dostatečně silné i při zohlednění aspektu plynutí času. Takto opodstatněné silné vazební důvody pak nemohou být zvráceny ani existujícími rodinnými vazbami stěžovatele (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 3238/18, citované výše, bod 24). Obecné soudy se konečně v napadených rozhodnutích pečlivě zabývaly také možností nahrazení vazby stěžovatele jinými opatřeními a podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč v daném případě jiná opatření nelze považovat za dostatečná pro dosažení účelu vazby. 31. Z doposud uvedeného se podává, že jako nepřiměřenou nelze hodnotit ani celkovou délku vazby stěžovatele. Přiměřenost délky vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy nelze posuzovat abstraktně, ale oprávněnost ponechání obžalovaného ve vazbě je nutno hodnotit v každém případě podle jeho konkrétních aspektů (viz např. rozsudek ESLP ve věci Smatana proti České republice ze dne 27. 9. 2007 č. 18642/04, §102; či rozsudek ve věci Tariq proti České republice ze dne 18. 4. 2006 č. 75455/01, §86). V projednávaném případě přitom obecné soudy uváděly dostatečně silné (závažné) a relevantní důvody pro nutnost pokračujícího zbavení svobody stěžovatele a nejsou ani pochybnosti o jejich náležitém postupu a maximální snaze ukončit řízení v přiměřené době. Jak Ústavní soud již v minulosti konstatoval, délka řízení je v daném případě ovlivněna také rozsahem a komplikovaností stíhané trestné činnosti za účasti většího počtu obviněných a přihlédnout je třeba i k procesnímu postupu a chování stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení v dané věci rozhodovaly o četných procesních návrzích a námitkách obviněných (včetně stěžovatele), o návrzích na doplnění dokazování a o podaných opravných prostředcích. Stěžovatel nadto využíval velmi široký prostor pro vyjádření k nejrůznějším aspektům trestního řízení a vůbec uplatňování svých procesních práv. Stěžovatelem zvolené prostředky obhajoby a jím praktikované procesně taktické postupy nejsou nepřípustné, avšak nelze k nim nepřihlédnout při posuzování toho, zda na ně orgány činné v trestním řízení adekvátně reagovaly a zda v řízení postupovaly řádně a bez nepřijatelných průtahů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/17 a usnesení sp. zn. II. ÚS 932/19; obě citována výše). Byť je v daném případě délka řízení, a tedy i vazebního stíhání stěžovatele, výrazná, s ohledem na specifické okolnosti případu ji nelze považovat za nepřiměřenou a ústavně neakceptovatelnou. 32. U stěžovatelovy vazby nebyla v době podání stížnosti překročena ani maximální zákonná délka vazby, jak tvrdí stěžovatel. Této námitce by bylo možno vyhovět toliko tehdy, pokud by Ústavní soud akceptoval stěžovatelovu argumentaci, podle níž ode dne 5. 3. 2019, resp. ještě v době podání ústavní stížnosti bylo nutno za maximální délku vazby považovat jeden rok. Na základě naznačeného právního názoru ostatně stěžovatel formuloval i svou námitku, podle níž za této situace musel Městský soud v Brně již dne 5. 3. 2019 přikázat jeho bezpodmínečné propuštění z vazby (zřejmě bez ohledu na stížnost státního zástupce) a že faktické pokračování vazby po tomto datu je nutno považovat za protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. 33. Stěžovatelova námitka nastoluje právní otázku, jak postupovat v případě, kdy je stěžovatel ve vazbě (přičemž byl obžalován ze zvlášť závažného zločinu, ve vztahu k němuž je maximální doba vazby tři roky) a byl soudem prvního stupně uznán vinným toliko ze spáchání přečinu, přičemž maximální doba vazby ve vztahu k přečinu (která činí jeden rok) již uplynula. 34. Stěžovatel uvádí, že pro projednávanou věc a nastolenou právní otázku je klíčový nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10. Tímto nálezem Ústavní soud mj. rozhodl (aditivním výrokem): "Obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek." Tento nález též přímo ovlivnil současné znění ustanovení §74 odst. 2 trestního řádu, podle něhož platí: "Odkladný účinek má pouze stížnost stran proti rozhodnutí o propadnutí peněžité záruky státu a stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby, nejde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku. Byl-li však státní zástupce přítomen při vyhlášení rozhodnutí, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí." 35. Otázkou tedy je, zda má být v situaci, kdy je sice stěžovatel uznán vinným z přečinu, avšak zproštěn obžaloby ze zvlášť závažného zločinu (a mezitím již uplynula maximální doba vazby pro méně závažný typ trestného činu) kladena na roveň bezpodmínečnému zproštění. 36. Ve vztahu přímo ke stěžovateli se však touto otázkou Ústavní soud zabýval již v nálezu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 1056/19. Zde konstatoval, že shledá-li soud prvého stupně svým rozsudkem obžalovaného vinným pouze některými trestnými činy z podané obžaloby, přičemž obžaloba pouze pro takové činy by pro jejich menší závažnost neumožňovala vazbu dané délky, nejde o situaci, na kterou by dopadaly závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/10, dle kterého musí být obviněný v případě vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn z vazby na svobodu. Samotné posouzení stíhaného jednání jako jiného trestného činu či jako méně trestných činů, než je navrhováno obžalobou, není totéž co zproštění obžaloby (k tomu srov. mutatis mutandis i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3341/15 ze dne 25. 2. 2016). To přitom platí nejen co do formální odlišnosti obou situací, ale i materiálně. U osoby, která byla soudem prvého stupně zproštěna obžaloby, lze jednoznačně konstatovat, že takové rozhodnutí vypovídá v její prospěch. Naproti tomu přisvědčil-li soud prvého stupně obžalobě částečně, nelze mít za to, že by takové rozhodnutí obžalovanému jednoznačně prospívalo, když přinejmenším některá tvrzení obžaloby se ukázala být pravdivými a obviněný, respektive obžalovaný, má "nakročeno" k tomu stát se, byť třebas jen pro část sděleného obvinění, resp. podané obžaloby, odsouzeným, povinným zpravidla vykonat nějaký trest. 37. Ústavní soud proto stran této dílčí otázky uzavírá, že pokračováním vazby i po vyhlášení prvostupňového rozsudku Městského soudu v Brně, jímž byl stěžovatel shledán vinným toliko ze spáchání přečinu, nedošlo k porušení jeho práva na osobní svobodu, resp. že s ohledem na vyřešení této právní otázky v nálezu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 1056/19, je stěžovatelova související námitka (uplatněná proti "jinému zásahu" spočívajícímu v nenařízení propuštění a v pokračování vazby, uplatnitelná však i ve vztahu k napadeným rozhodnutím) zjevně neopodstatněná. 38. Z hlediska ústavnosti napadených vazebních rozhodnutí lze za relativně nové považovat v podstatě tři námitky. V prvé řadě se jedná o námitku, podle níž o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 14. 1. 2019 nebylo rozhodnuto dostatečně urychleně; svým napadeným usnesením o ní totiž Městský soud v Brně rozhodl až dne 17. 4. 2019. 39. K tomu Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že nenastala (jak by se mohlo z formulace námitky zdát) situace, v níž by o pokračování stěžovatelovy vazby nebylo zhruba tři měsíce rozhodnuto. Městský soud v Brně totiž již dne 5. 3. 2019 usnesením č. j. 3 T 151/2017-7575 (po vyhlášení prvostupňového rozsudku, k tomu srov. i níže) propustil stěžovatele z vazby, pročež o jeho žádosti nebylo nutné zvlášť rozhodovat. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, jež měla odkladný účinek. Až poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 3. 2019, č. j. 8 To 113/2019-7679 citované usnesení městského soudu zrušil, rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě a uložil městskému soudu o žádosti stěžovatele ze dne 14. 1. 2019 rozhodnout, nastala znovu situace (poprvé od 5. 3. 2019), kdy měl Městský soud v Brně povinnost o žádosti urychleně rozhodnout. Toto rozhodnutí (napadené usnesení) pak bylo přijato dne 17. 4. 2019. 40. Jde o situaci v podstatě srovnatelnou se situací posuzovanou Ústavním soudem v řízení pod sp. zn. II. ÚS 932/19. V této věci stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby dne 30. 8. 2018, městský soud rozhodl dne 10. 10. 2018, krajský soud pak dne 6. 12. 2018, přitom toto rozhodnutí bylo obhájkyni stěžovatele doručeno až dne 15. 1. 2019. Podobně jako v odkazované věci musel i nyní přihlédnout k faktorům, jež byly způsobilé délku řízení ovlivnit. Do vyšší míry složitosti řízení se promítla zejména obsáhlá podání stěžovatele (ať již jde o samotnou žádost ze dne 14. 1. 2019, její doplnění ze dne 28. 1. 2019 nebo sliby či záruky manželky stěžovatele a spolku Chamurappi z. s. z nichž poslední byl datován ke dni 23. 2. 2019). 41. Navíc, souběžně muselo být rozhodováno o dalších návrzích stěžovatele i jiných stran řízení, a to zejména o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem. Ke všem těmto krokům byl samozřejmě stěžovatel oprávněn, nicméně při hodnocení přiměřenosti délky vazebního řízení od nich nelze odhlédnout. I s ohledem na rozsáhlou procesní aktivitu stěžovatele, vyžadující na straně obecných soudů přiměřeně delší čas k projednání a posouzení jeho jednotlivých podání, tedy Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v daném případě dopustily nečinnosti či jinak způsobily prodlení při rozhodování o prodloužení vazby stěžovatele. Nevyvstávají pochybnosti o tom, že městský soud i krajský soud celkově jednaly tak, aby vazební řízení proběhlo v co nejkratším čase (srov. rozsudek ESLP ve věci Vejmola proti České republice ze dne 25. 10. 2005 č. 57246/00, odst. 45; či rozsudek ESLP ve věci Rizzotto proti Itálii ze dne 24. 4. 2008 č. 15349/06, odst. 31). 42. Podle další stěžovatelovy námitky došlo k protiústavnímu "jinému zásahu" do jeho základních práv tím, že usnesením ze dne 26. 6. 2019 Krajský soud v Brně nerozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby ze dne 24. 6. 2019. Ani tomuto argumentu však Ústavní soud nemůže přisvědčit. V prvé řadě podle Ústavního soudu nelze způsob, jakým se Krajský soud v Brně vypořádal s návrhem stěžovatele, považovat za "jiný zásah" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se však námitce stěžovatele přesto věnoval, byť ji vyložil a pojal jako další specifickou námitku směřující proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně. 43. Krajský soud v napadeném usnesení (jímž rozhodl o stížnostech stěžovatele, spolku Chamurappi z. s. a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jak je mj. rekapitulováno shora v odst. 8 - 11) rozhodl tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě a vyjádřil se přitom ke všem relevantním otázkám, zejména k důvodům trvání vazby i k argumentům předestřeným stěžovatelem ve stížnosti proti rozhodnutí městského soudu. V závěru napadeného usnesení pak konstatoval, že "o žádosti obžalovaného S. A. Z. o propuštění z vazby na svobodu ze dne 24. 6. 2019, o písemném slibu obžalovaného nahrazujícím vazbu i o návrhu obžalovaného na nahrazení vazby zárukou důvěryhodně osoby ze dne 24. 6. 2019, předložených obžalovaným krátkou cestou v rámci vazebního zasedání, stížnostní soud nerozhodoval neboť nebyly splněny podmínky §71a trestního řádu, podle nichž žádost o propuštění z vazby může obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci posledního rozhodnutí v tomto ustanovení uvedených. Nutno přitom konstatovat, že obžalovaným nově podaná žádost o propuštění z vazby de facto uvádí stejné důvody, jako v žádostech předchozích, stejným je i slib, který obžalovaný nově nabídl a stejná je i záruka za další chování obžalovaného nabídnuta za obžalovaného jeho manželkou J. Z. Vzhledem k tomu, že předchozí rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu a rozhodnutí, jímž byly posuzovány vazební důvody, nenabyly v době, kdy obžalovaný novou žádost podal právní moci, nebylo možno o této nově podané žádosti včetně nabídky slibu a nabídky záruky rozhodnout." 44. Postup krajského soudu ústící ve vydání napadeného usnesení považuje Ústavní soud za ústavně konformní. V prvé řadě nelze přehlédnout, že se krajský soud v napadeném usnesení důvody trvání vazby v celé jejich šíři zabýval, byť explicitně deklaroval, že formálně o žádosti stěžovatele z 24. 6. 2019 nerozhoduje. Navíc pak Ústavní soud akceptuje jako ústavně konformní i samotný argument, kterým krajský soud svůj postup odůvodnil. Pro postup navrhovaný stěžovatelem totiž - ve smyslu ustanovení §71a trestního řádu, o jehož ústavní konformitě nemá Ústavní soud pochyb - skutečně nebyly splněny podmínky. Žádost o propuštění z vazby může obviněný (ledaže by v ní uvedl jiné důvody) opakovat po uplynutí 30 dnů od právní moci posledního relevantního rozhodnutí, což se v projednávané věci nestalo (a tuto skutečnost ani stěžovatel nerozporuje). Nejde přitom, jak tvrdí stěžovatel, o postup ryze formalistický, neboť o obsáhlých a často ryze procesně uplatňovaných argumentech stěžovatele rozhodují soudy opakovaně a periodicita přezkumu, včetně slyšení stěžovatele v rámci vazebních zasedání a hlavních líčení, splňuje podmínky plynoucí ze zákona i z relevantní judikatury ESLP a Ústavního soudu. 45. Poslední novou námitkou stěžovatele ve vztahu k vazebnímu řízení je pak tvrzení, že k porušení jeho základních práv (zejména práva na přístup k soudu) mělo dojít napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Tímto rozhodnutím vrchní soud zamítl stížnost stěžovatel proti (rovněž napadenému) usnesení Krajského soudu v Brně bez meritorního přezkumu. Takovým postupem byl stěžovateli dle jeho tvrzení rovněž odňat jeden stupeň řízení, neboť Krajský soud v Brně napadeným usnesením prý rozhodoval fakticky jako soud prvního stupně. Stěžovatel uvedl, že v usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2019, č. j. 3 T 151/2017-7962, proti němuž směřovala stížnost, nebylo o důvodech vazby ve smyslu §67 trestního řádu rozhodováno. Pokud se jimi posléze Krajský soud zabýval, činil tak v řízení poprvé a nelze jej tedy substantivně považovat za soud druhého stupně. Stěžovatel odkázal v této souvislosti mj. na nález Ústavního soudu ze dne III. ÚS 170/01. Tímto nálezem zrušil Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí právě proto, že soud (jako soud stížnostní) rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z jiných důvodů, než jaké byly posuzovány před soudem prvního stupně, a stěžovatel proto neměl možnost se k tomuto důvodu a souvisejícím důkazům jakkoliv vyjádřit. 46. Situace stěžovatele se však ve věci řešené citovaným nálezem diametrálně liší. Jak již bylo shora rekapitulováno, Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodoval nejen o stížnosti státního zástupce proti usnesení městského soudu ze dne 3. 6. 2019, nýbrž i o stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 17. 4. 2019. V tomto usnesení (resp. zejména v předcházejícím odkazovaném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2019, č. j. 8 To 113/2019-7679) byla otázka důvodů vazby ve smyslu §67 trestního řádu řešena. Stěžovatel sám se ve své stížnosti, o níž posléze Krajský soud v Brně rozhodoval, otázce trvání důvodů vazby (jakož i celé řadě otázek jiných) velmi obsáhle věnoval. 47. Nelze za této situace tvrdit, že by stěžovateli byla upřena možnost vyjádřit se k trvání důvodů vazby ve smyslu §67 trestního řádu v řízení před soudy obou stupňů (tedy městského soudu i krajského soudu) a že by mu tedy byla naznačeným postupem Krajského soudu v Brně, potažmo Vrchního soudu v Olomouci odňata možnost vyjádřit se k relevantním právním otázkám či že by mu protiústavně "odepřen jeden stupeň soudní soustavy". 48. Ve vztahu k tvrzeným protiústavním pochybením ve vazebním řízení Ústavní soud tudíž ze všech shora uvedených důvodů uzavírá, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo ze stěžovatelem tvrzených ani z jiných důvodů. II. b) Jiné zásahy ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno 49. Druhý okruh námitek stěžovatele se pak dotýká "jiných zásahů", spočívajících v kontrole korespondence a nahrávání a kontrole telefonických hovorů stěžovatele ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno. Tyto zásahy mají právní základ v ustanoveních §13 (korespondence), resp. §13a (telefonické hovory) zákona o výkonu vazby. Další podrobnosti jsou pak stanoveny řádem výkonu vazby, konkrétně ustanoveními §42 (korespondence), resp. §43a (telefonické hovory). V záhlaví vymezené části citovaných ustanovení stěžovatel rovněž napadá návrhem na jejich zrušení ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. 50. Nejprve se Ústavní soud vypořádal s námitkou, podle níž docházelo v důsledku kontroly korespondence stěžovatele k opakovanému porušování jeho práva na ochranu soukromí (v tomto ohledu odkazuje stěžovatel na ustanovení čl. 8 Úmluvy). 51. Ústavní soud v minulosti vyložil, že se u práva na nedotknutelnost osoby a soukromí jedná o právo bezprostřední a působící přímo napříč celým právním řádem, které může být omezeno (čl. 7 odst. 1 Listiny) jen pokud je šetřeno podstaty a smyslu tohoto práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Proto je osobám legitimně omezeným na svobodě omezeno právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí jen v rozsahu účelu tohoto omezení svobody, a nikoliv zcela či podle úvahy orgánů veřejné moci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009, N 157/54 SbNU 33). 52. Již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3647/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 106/61 SbNU 589, odst. 15) však Ústavní soud zároveň konstatoval, že zmíněným ústavním východiskům "zcela odpovídá úprava podústavního práva, jež v §13 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, na jedné straně výslovně umožňuje přijímání a odesílání korespondence, a na druhé straně tuto korespondenci staví pod kontrolu co do jejího obsahu." Od tohoto právního názoru vysloveného v nálezu nemá Ústavní soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci. Odkazovaný nález vycházel z právního posouzení, jež sdílí i nyní rozhodující senát Ústavního soudu, podle něhož je úprava obsažená v ustanovení §13 zákona o výkonu vazby sice podkladem pro zásah do základních práv, jedná se však o zásah legitimní, nezbytný a přiměřený. Již skutečnost, že ústavnost zásahů do základních práv realizovaných na základě citovaného zákonného ustanovení byla aprobována v nálezu Ústavního soudu, by postačovala ke konstatování zjevné neopodstatněnosti předmětné stížnostní námitky. 53. Ústavní soud však nad rámec uvedeného dodává, že zásah předvídaný ustanovením §13 odst. 2 zákona o výkonu vazby, tedy kontrola obsahu korespondence, je nepochybně mírnějším zásahem do práva na ochranu soukromí (či do práva na soukromý a rodinný život) než úplný zákaz korespondence. Jde o zásah transparentní, předvídatelný a sledující legitimní cíl. Jsou-li totiž dány důvody vazby, lze tento zásah do práva na ochranu soukromí odůvodnit nutností boje proti kriminalitě, a to zejména v případě stěžovatele, který byl obžalován ze zvlášť závažného zločinu a dokonce účasti na organizované zločinecké skupině. 54. Z hlediska nezbytnosti pak není patrné, že by existoval mírnější prostředek, jak uvedeného cíle dosáhnout. Rovněž je podstatné (i s ohledem na princip minimalizace zásahů do základních práv), že z kontroly obsahu korespondence je ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 zákona o výkonu vazby vyňata korespondence s určitými "privilegovanými" osobami, zejména s obhájcem, s advokátem v jiné věci, se státními orgány či s mezinárodními organizacemi a institucemi. 55. Ústavní soud proto tuto dílčí otázku uzavírá s tím, že ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti jinému zásahu ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, spočívajícímu v kontrole obsahu stěžovatelovy korespondence, je zjevně neopodstatněná. 56. Pokud jde o nahrávání a kontrolu telefonických hovorů, uvádí stěžovatel, že jde o zásah porušující jeho právo na ochranu soukromí ve smyslu čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny, jakož i jeho právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 Listiny. 57. Klíčovým argumentem stěžovatele je to, že právní úprava, která tvoří podklad pro nahrávání a kontrolu telefonických hovorů vazební věznicí, nesplňuje nároky vyplývající z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně pak z rozsudků Domenichini proti Itálii (rozsudek ze dne 15. 11. 1996, č. stížnosti 15943/90) a Doerga proti Nizozemí (rozsudek ze dne 27. 7. 2004, č. stížnosti 50210/99). Konkrétně stěžovatel tvrdí, že tento zásah není "v souladu se zákonem" (resp. právem; v originále "in accordance with the law") ve smyslu citované judikatury, neboť předmětná právní úprava není dostatečně jasná a předvídatelná (zejména není stanovena lhůta pro uchovávání záznamů) a nezakotvuje dostatečné záruky proti zneužití. 58. Jak již Ústavní soud uvedl shora, právní základ pro kontrolu telefonických hovorů uskutečňovaných stěžovatelem z vazby je obsažen v ustanovení §13a zákona o výkonu vazby a ustanovení §43a řádu výkonu vazby. 59. Ústavní soud k tomu v prvé řadě uvádí, že pokud jde o pojem "v souladu se zákonem", není míněn "zákon" ve formálním slova smyslu, nýbrž "právo". Formulace, kterou se uskutečňuje výhrada zákona, musí být stanovena právem vnímaným v materiálním smyslu slova a podřadit lze pod něj nejen právo psané, ale i právo nepsané či soudcovské (Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 14. 9. 2010 č. 38224/03). Za psané právo tu považuje ESLP nejen zákony, ale i právní předpisy nižší právní síly, normativní akty vydané profesními organizacemi a další podobné prameny (Leyla Şahin proti Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 10. 11. 2005 č. 44774/98). Tak ostatně k věci přistupoval i Ústavní soud ve své dřívější judikatuře [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.)]. Otázkou tudíž je, zda je relevantní právní úprava obsažená v zákoně i vyhlášce, popř. odrážející se v ustálené praxi orgánů veřejné moci (je-li jaká) dostatečně jasná, konkrétní a předvídatelná, aby bylo možno konstatovat, že zásah do základních práv je "v souladu s právem." 60. Právní úprava obsažená v zákoně a výkonu vazby a v řádu výkonu vazby naproti tomu obsahuje vymezení způsobu kontroly, účelu kontroly, jejích limitů i právní základ pro spolupráci s orgány činnými v trestním řízení (na rozdíl od úpravy nizozemské posuzované v odkazovaném rozsudku ESLP; k tomu srov. níže). 61. Samotný právní základ pro kontrolu telefonických hovorů stěžovatele (či obecně osob nacházejících se ve vazbě) je obsažen v ustanovení §13a odst. 5 zákona o výkonu vazby, podle něhož "Nejde-li o telefonáty s osobou uvedenou v §13 odst. 3 nebo §14 odst. 9 nebo §26 odst. 6, je Vězeňská služba oprávněna seznamovat se formou odposlechu s telefonáty uvedenými v odstavcích 1 a 2 a pořizovat jejich záznam." Na rozdíl od věci Domenichini proti Itálii však česká právní úprava neobsahuje toliko vymezení osob, jejichž telefonický kontakt s vězněm či vazebně stíhanou osobou může být kontrolován, nýbrž reguluje i další parametry této kontroly. 62. Způsob a průběh kontroly (jakož i právní základ spolupráce s orgány činnými v trestním řízení) je pak zakotven v ustanovení §43a odst. 3 řádu výkonu vazby: "Oprávnění Vězeňské služby seznamovat se s obsahem telefonátů je realizováno zpravidla kontrolou záznamu telefonátů na záznamovém médiu, výjimečně přímým odposlechem zaměstnancem Vězeňské služby pověřeným ředitelem věznice. Pokud obsah telefonátu zakládá podezření, že je připravován nebo páchán trestný čin, Vězeňská služba předá záznam telefonátu orgánu činnému v trestním řízení, v případě přímého odposlechu hovor přeruší a událost oznámí. Stejně Vězeňská služba postupuje v případě, zjistí-li, že komunikace probíhá s jinou než povolenou osobou, nebo v případě, kdy hovor vede k narušení důvodu vazby." 63. Specificky ve vztahu ke komunikaci stěžovatele s obhájci je pak třeba odkázat na ustanovení §43a odst. 4 řádu výkonu vazby, podle něhož "Zjistí-li Vězeňská služba při kontrole záznamu telefonátů nebo přímém odposlechu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem nebo osobou uvedenou v §13 odst. 3, §14 odst. 10 nebo §26 odst. 6 zákona, je povinna odposlech ihned zrušit, záznam o jeho obsahu zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděla, nijak nepoužít." Nelze ovšem - jak ve stížnosti naznačuje i stěžovatel - nikdy zcela vyloučit, že jakýkoliv orgán veřejné moci nebude respektovat limity stanovené mu právem (tj. že by odposlech mohl být prováděn i protiprávně). Hypotetická možnost excesu z jinak dostatečně precizně popsaných limitů a zakotvení oprávnění orgánu veřejné moci však nemůže být kritériem pro posuzování ústavnosti právní úpravy, neboť takovým testem by nakonec nemohla projít prakticky žádná veřejnoprávní úprava. 64. Ke stěžovatelem citovanému rozsudku Doerga proti Nizozemí pak Ústavní soud uvádí následující. Stěžovatel interpretuje toto rozhodnutí tak, že ESLP konstatoval "nezákonnost" zásahu v důsledku toho, že nizozemská úprava nestanovala dobu, po kterou je možné záznamy hovorů uchovávat. Jelikož tento aspekt sdílí i úprava česká, považuje ji stěžovatel za protiústavní. 65. Taková interpretace citovaného rozsudku ESLP však dle názoru Ústavního soudu není korektní. Je v prvé řadě podstatné, že skutkové okolnosti předmětného případu byly zcela odlišné. Nizozemská úprava nahrávání a používání byla obsažena pouze v oběžníku ministra spravedlnosti, případně ve vnitřním řádu věznice a neobsahovala prakticky žádná omezení či pravidla postupu, jež obsahuje úprava v zákoně o výkonu vazby a v řádu výkonu vazby. Argument "praktickou absencí lhůty" byl toliko podpůrným argumentem, jímž ESLP podložil svůj obecný závěr, podle něhož nizozemská právní úprava nebyla dostatečně určitá a předvídatelná z hlediska kritéria zákonnosti ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Nizozemská úprava ve skutečnosti lhůtu obsahovala, neboť podle vnitřních pravidel věznice neměly být záznamy uchovávány a měly být "ihned" smazány. Ve stěžovatelově věci přitom ke smazání záznamu ihned nedošlo, záznam byl o 8 měsíců později použit v rámci trestního řízení proti němu, přičemž nizozemský nejvyšší soud použití takového důkazu akceptoval, neboť vyložil pojem "ihned" tak, že může znamenat i "dokud trvá nebezpečí, kvůli němuž byl záznam pořízen" (Doerga proti Nizozemí, zejména odst. 17, 22 a 52). I s ohledem na to pak ESLP konstatoval, že nizozemská právní úprava nebyla pro své adresáty dostatečně předvídatelná a určitá, tedy že na jejím základě nebylo možné s rozumnou mírou jistoty odhadnout hrozící míru zásahu do základních práv, a že tudíž zásah do práva stěžovatele (pana Doergy) na soukromý život neprošel testem zákonnosti. 66. Relevantní právní úpravy obsažené v zákoně o výkonu vazby a řádu výkonu vazby, jak plyne již z její rekapitulace, obdobnými vadami netrpí. Podle právního názoru Ústavního soudu je právní úprava obsažená v ustanovení §13a zákona o výkonu vazby a v ustanovení §43a řádu výkonu vazby dostatečně určitá a lze na jejím základě předvídat míru a povahu zásahu do práva na ochranu soukromí, resp. práva na soukromý a rodinný život; splňuje proto podmínku zákonnosti ve smyslu ustanovení čl. 8 Úmluvy a relevantní judikatury Ústavního soudu. Na rozdíl od věci Doerga proti Nizozemí neexistují ani zřetelné indicie nasvědčující tomu, že by právní úprava byla různými orgány veřejné moci interpretována zcela rozdílně či dokonce libovolně. Zásah do stěžovatelova práva na ochranu soukromí založený na shora citované právní úpravě proto Ústavní soud považuje za "zákonný" a i z jiných hledisek ústavně konformní. III. Závěr 67. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Zároveň jako zjevně neopodstatněný odmítl i s ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, v části "Korespondence podléhá kontrole, která zahrnuje seznámení se s obsahem písemností.", ustanovení §42 odst. 1 v části "Správa věznice vede přehled o korespondenci obviněného podléhající kontrole orgánu, který vede řízení.", a ustanovení §43a odst. 3, 4 a 5 řádu výkonu vazby vyhlášky č. 109/1994 Sb., řád výkonu vazby. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. května 2020 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:2.US.2889.19.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2889/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 4. 5. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 2. 9. 2019
Datum zpřístupnění 10. 6. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
jiný zásah orgánu veřejné moci
zákon; 293/1993 Sb.; o výkonu vazby; §13/2 v části "Korespondence podléhá kontrole, která zahrnuje seznámení se s obsahem písemností.", §42/1 v části "Správa věznice vede přehled o korespondenci obviněného podléhající kontrole orgánu, který vede řízení."
jiný právní předpis; 109/1994 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu vazby; §43a/3, 4, 5
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 37 odst.2, čl. 8, čl. 38 odst.2, čl. 10, čl. 13, čl. 7 odst.1, čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5, #0 čl. 8
Ostatní dotčené předpisy
  • 109/1994 Sb., §43a odst.3, §43a odst.4, §43a odst.5
  • 141/1961 Sb., §71a, §72a odst.1 písm.a, §72 odst.1, §72 odst.4, §67, §125, §67 písm.a, §67 písm.c
  • 293/1993 Sb., §13 odst.2, §42 odst.1, §14 odst.9, §13a, §26 odst.9
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
Věcný rejstřík vazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
procesní postup
obviněný
odposlech
vazba/limit délky
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2889-19_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 111758
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-06-12