ECLI:CZ:US:2020:2.US.300.20.1
sp. zn. II. ÚS 300/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CHARMAR a.s., sídlem Radlická 663/28, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Janem Špačkem, advokátem, sídlem Radlická 663/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 26 Cdo 2111/2019-82 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2019 č. j. 20 Co 356/2018-65, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod, a to práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny a v neposlední řadě i práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v posuzovaném sporu nesprávně vyložil právní otázku hmotného práva a nevzal v úvahu jeden ze základních principů a předpokladů smluvního práva pacta sunt servanda a povinnost poctivého jednání (§6 občanského zákoníku). Městský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že ujednání ve smlouvě je velmi obecného charakteru a ze závazku o součinnosti nelze dovodit žádnou konkrétní povinnost, aniž by se zabýval nečestným a nepoctivých chováním Městské části Praha 5 (dále jen "žalovaná"). Po vzniku společenství vlastníků jednotek (dále jen "SVJ"), v předmětném domě byly za účasti žalovené přijaty takové Stanovy, které znemožnily realizovat zřízení provozovny pro hostinskou činnost. Nejvyšší soud postupoval ještě formalističtěji, když dovolání odmítl pro nepřípustnost a jeho odůvodnění svědčí o naprostém nepochopení argumentace stěžovatelky. Dovodil, že smlouva nemohla být účinná proto, že nebytový prostor nebyl zkolaudován ke sjednanému účelu užívání a stěžovatelka odstoupila od smlouvy dříve, než došlo ke kolaudačnímu řízení, pronajímatelkou byla žalovaná a do smluvního vztahu nevstoupilo SVJ.
3. Stěžovatelka namítala, že městský soud a Nejvyšší soud se řádně nevypořádaly s podstatnou částí argumentace a jejich odůvodnění je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Městský soud vydáním překvapivého zamítavého rozhodnutí, proti kterému nelze podat opravný prostředek, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Popsaným postupem městského soudu a Nejvyššího soudu došlo, dle přesvědčení stěžovatelky, k zásahu do principu právní jistoty a legitimního očekávání do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny a práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Rekapitulace předchozího řízení
4. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatelka se před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobou domáhala vůči žalované náhrady škody ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení, a to s odkazem na §2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Nárok na náhradu škody odůvodnila tím, že žalovaná porušila své smluvní povinnosti z řádně uzavřené a platné nájemní smlouvy, ačkoli se v článku IX. této nájemní smlouvy zavázala poskytnout součinnost při projednání záležitostí spojených s naplněním této smlouvy, smlouvu úmyslně zmařila, aby pronajatý prostor mohla využít k jiným účelům. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 11 C 151/2017-37 částečně vyhověl žalobě a uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 600 000 Kč s úrokem z prodlení, jako náhradu účelně vynaložených nákladů (skutečná škoda), a částku 1 400 000 Kč (ušlý zisk) zamítl.
5. K odvolání stěžovatelky i žalované rozhodl dne 17. 1. 2019 městský soud rozsudkem pod č. j. 20 Co 356/2018-65 ve věci samé tak, že změnil rozhodnutí obvodního soudu a žalobu stěžovatelky zamítl, uložil stěžovatelce uhradit náklady řízení ve výši 157 437 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že závazek žalované uvedený v článku IX. této nájemní smlouvy ze dne 13. 3. 2014 je velmi obecného charakteru a nelze z něho dovodit žádnou konkrétní povinnost ve vztahu k naplnění nájemní smlouvy, protože stěžovatelka od ní sama odstoupila. Neshledal existenci příčinné souvislosti se stěžovatelkou tvrzenou a prokazovanou škodou.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 7. 11. 2019 odmítl dle §243c odst. 1 věty první ve spojení s §243f odst. 3 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka nesplnila kritéria přípustnosti dovolání dle §237 až 283a občanského soudního řádu a dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody.
III.
Řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu.
IV.
Vlastní posouzení
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41) nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz].
9. Podstata ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů, okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit [srov. usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13; a jiná].
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Ústavní soud se především neztotožňuje s kritikou stěžovatelky vůči postupu městského soudu, který žalobu zamítl - na rozdíl od obvodního soudu - při stanovení náhrady škody přiznal stěžovatelce právo na zaplacení částky 600 000 Kč s přísl. Městský soud po provedeném dokazování (dopis stěžovatelky ze dne 21. 12. 2014 žalované) dospěl k závěru, že si v době uzavření nájemní smlouvy byla vědoma probíhající privatizace bytových jednotek v domě a svůj záměr zřídit restauraci v domě proto také předtím (dne 10. 11. 2013) předběžně projednala s budoucími vlastníky bytů, kteří v té době proti tomuto záměru námitky neměli. Po prezentaci konkrétního záměru stěžovatelky na shromáždění SVJ X, konaném dne 29. 9. 2014, však vlastníci jednotek (případně jejich část) své stanovisko změnili, jak se podává též z dopisu výboru SVJ žalované ze dne 6. 1. 2015), podle něhož majitelé většiny jednotek v domě restauraci v objektu mít nechtějí.
12. Stěžovatelka nemůže na tomto základě žalovanou činit odpovědnou za to, že se nepotvrdil její původní předpoklad souhlasu vlastníků bytových jednotek s jejím podnikatelským záměrem (např. i proto, jakým způsobem jej na jejich shromáždění prezentovala nebo že došlo k jeho výrazné změně). Žalovaná se stěžovatelce nezavázala k tomu, že prosadí její podnikatelské aktivity v domě a ani tak vzhledem k probíhající privatizaci učinit nemohla, protože nemohla předjímat ani ovlivnit stanovisko budoucích jednotlivých vlastníků bytových jednotek. Žalovanou proto nelze činit odpovědnou ani za to, jakým způsobem byla ve stanovách SVJ upravena otázka souhlasu spoluvlastníků s provozováním restaurace v domě, tím méně vycházet ze spekulace, že byla určitým způsobem upravena z toho důvodu, aby byl právě projekt stěžovatelky zmařen.
13. Ústavní soud shledal námitku stěžovatelky na porušení povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy neoprávněnou, protože stěžovatelka od ní sama dne 9. 3. 2015 odstoupila pro okolnosti, které žalovaná nemohla zásadním způsobem ovlivnit. Žalovaná tak nenese odpovědnost za neuskutečnění podnikatelského záměru stěžovatelky a za její majetkovou újmu spočívající v nákladech vynaložených v rámci jejího podnikatelského rizika, které nelze přenášet na žalovanou. Městský soud proto rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 157 437 Kč.
14. Není pak úkolem Ústavního soudu, aby případně korigoval konkrétní rozhodnutí obecného soudu. Pokud stěžovatelka v tomto ohledu jen obecně namítá, že ze strany městského soudu bylo rozhodnutí překvapivé a na změnu názoru nemohla reagovat a vyjádřit se k odlišnému skutkovému a právnímu hodnocení věci, neshledal Ústavní soud její námitku důvodnou. Odvolací soud dle §213 občanského soudního řádu zopakoval dokazování a nově rozhodl, aniž by stěžovatelka v odvolacím řízení namítala neúplnost skutkového stavu či vznášela připomínky.
15. V dané věci stěžovatelka zpochybňovala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
16. Z ústavní stížnosti nevyplývá, čím konkrétně mělo být porušeno či omezeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Obecné soudy v dané věci postupovaly řádně, své úvahy a závěry pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodnily a důsledně se vypořádaly s podstatnými námitkami, není povinností soudů se zabývat každou jednotlivou námitkou. Ústavní stížnost obsahuje pouze polemiku se závěry městského soudu a Nejvyššího soudu; stěžovatelka v podstatě usiluje o přezkum rozhodnutí ve třetím stupni - k tomu ovšem Ústavní soud není kompetentní [viz např. nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv zaručených Listinou, Úmluvou a Ústavou, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
17. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu