ECLI:CZ:US:2020:2.US.3005.19.1
sp. zn. II. ÚS 3005/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Kučery, zastoupeného Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. června 2019 č. j. 4 As 103/2019-34, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2019 č. j. 38 A 5/2018-58, proti rozhodnutí Ministerstva dopravy České republiky ze dne 10. září 2018 č. j. 107/2018-120-STSP/5 a proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 22. června 2018 č. j. 22490/DS/2013-13/TI, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva dopravy České republiky, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje a Ředitelství silnic a dálnic České republiky, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2019 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že rozhodnutím Ministerstva dopravy České republiky (jako speciálního stavebního úřadu, dále jen "ministerstvo dopravy") ze dne 10. 9. 2018 č. j. 107/2018-120-STSP/5 a rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 22. 6. 2018 č. j. 22490/DS/2013-13/TI, bylo vydáno stavební povolení na stavbu "Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř" ke stavebním objektům SO 130 Přeložka silnice I/33, SO 131 Úpravy stávající silnice I/33, SO 136 Úpravy silnice I/37 a SO 310 Dešťová kanalizace přeložky silnice I/33 - část 1. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání ministerstvo dopravy odmítlo námitku, že stěžovatel měl být účastníkem stavebního řízení podle §109 písm. c) či d) stavebního zákona, přičemž konstatoval, že stěžovatelovy pozemky p. č. X1 a p. č. X2 v katastrálním území H. nemají souvislost s žádným povolovaným stavebním objektem. Ministerstvo dopravy se zabývalo rovněž otázkou, zda stěžovatel neměl být účastníkem stavebního řízení podle §109 písm. e) stavebního zákona, (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014 č. j. 6 As 10/2013-58), a dovodil, že stěžovatelova práva k jeho výše označeným pozemkům nemohla být dotčena. Nejbližším pozemkem k povolovaným stavebním objektům ve vlastnictví stěžovatele je pozemek p. č. X1 v katastrálním území H., na němž však není žádná stavba evidovaná v katastru nemovitostí a dle výkresu koordinační situace projektové dokumentace je zřejmé, že tento pozemek se nachází v dostatečné vzdálenosti od stavebních objektů, které jsou předmětem rozhodnutí. Nejbližším povolovaným stavebním objektem je SO 310 Dešťová kanalizace přeložky silnice I/33 - část 1., která končí ve vzdálenosti cca 50 m od pozemku stěžovatele a dále S0 136 Úpravy silnice I/37 nacházející se ve vzdálenosti cca 80 m od pozemku stěžovatele. Realizací stavby proto nemůže být naposledy uvedený pozemek stěžovatele přímo dotčen. Pozemek stěžovatele p. č. X2 ve stejném katastrálním území rovněž nemůže být dotčen, protože se nachází v ještě větší vzdálenosti od stavebních objektů.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 2. 2019 č. j. 38 A 5/2018-58 zamítl žalobu stěžovatele proti ministerstvu dopravy za účasti Ředitelství silnic a dálnic České republiky (dále jen "ŘSD") jako nedůvodnou. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele rozsudkem ze dne 21. 6. 2019 č. j. 4 As 103/2019-34 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II až III). V odůvodnění uvedl, že krajský soud se žalobními důvody (body) stěžovatele zabýval, což Nejvyššímu správnímu soudu mj. vyplývá i z toho, že proti jeho závěrům stěžovatel věcně brojí. To, že krajský soud nevyhověl stěžovatelově argumentaci, neznamená, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný; není přitom povinností krajského soudu reagovat na každou dílčí námitku, ale musí reagovat na základní klíčovou argumentaci. Ve věci šlo o vydané stavební povolení na stavbu "Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř" v rozsahu uvedených stavebních objektů SO 130 Přeložka silnice 1/33, SO 131 úpravy stávající silnice 1/33, SO 136 úpravy silnice 1/37 a SO 310 Dešťová kanalizace přeložky silnice 1/33 - část 1. Stěžovatel se primárně domáhal přezkoumání zákonnosti stavebního povolení ke stavebním objektů SO 112 a SO 352, které však nebyly předmětem řízení. Za dané procesní situace se tedy Nejvyšší správní soud nemůže vyjadřovat k průběhu vyvlastňovacího řízení týkajícího se pozemků stěžovatele, k údajné nespolupráci či liknavosti vedlejšího účastníka (stavebníka), nehospodárnosti postupů státních orgánů, vypuzení nájemce z pozemku stěžovatele či jednání s paní Havránkovou o výkupu jejích pozemků, neboť to s předmětem soudního řízení, resp. s předmětem napadeného rozhodnutí, kterým bylo vydáno předmětné stavební povolení, bezprostředně nesouvisí, a tudíž rovněž není na místě vést v tomto směru jakékoli dokazování. Z obsahu správních rozhodnutí, stejně jako z obsahu správního spisu, ve vztahu k pozemkům stěžovatele vyplývá pouze to, že je na nich plánována výstavba stavebních objektů, které mají s předmětnou povolovanou stavbou dálnice bezprostřední souvislost, avšak v žádném případě nebylo o těchto stavebních objektech ministerstvem dopravy závazně rozhodnuto v přezkoumávaných správních rozhodnutích. Na základě přezkoumávaných správních rozhodnutí tedy v žádném případě nebude moci stavebník (vedlejší účastník) provádět jakoukoli stavbu na pozemcích stěžovatele. Nejvyšší správní soud dále postupně vypořádal v bodech 21 až 23 svého rozsudku jednotlivé kasační námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je zákonný a kasační stížnost stěžovatele je nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vymezuje čtyři základní otázky, na které si také sám v ústavní stížnosti odpovídá. Otázky zní: Proč zatím nedošlo k uzavření kupní smlouvy, ač je stěžovatel vlastníkem posledního dosud nevykoupeného pozemku, bez kterého dálnice nebude funkční? Proč dosud nedošlo k vyvlastnění předmětného pozemku? Proč došlo k rozdělení jednoho stavebního řízení? Jaká projektová dokumentace je podkladem pro meritorní rozhodnutí v tomto stavebním řízení? Na takto vymezeném stavu věci stěžovatel vysvětluje ústavněprávní rozměr (přesah) kauzy a namítá jednak porušení principu, dle něhož správní orgán může uplatňovat státní moc v mezích a způsoby, které stanoví zákon, za druhé nerovné zacházení a upřené právo na spravedlivý proces a též konečně poškozování majetkových práv stěžovatele.
6. Argumentaci stěžovatele pak lze shrnout tak, že správní soudy se nijak nevypořádaly s tím, že pozemky stěžovatele jsou pro stavbu dálnice nepostradatelné, ale především s tím, že již dříve byl stěžovatel na svých právech dotčen a že tento stav nadále trvá. K uzavření kupní smlouvy na předmětné pozemky stěžovatele nedošlo, neboť stát je pasivní a nekoná, v důsledku toho je stěžovatel už nyní dlouhodobě zbaven možnosti s pozemky právně nakládat, což se konkrétně projevilo v tom, že nemohl uspořádat své rodinné majetkové poměry. Zahájené již druhé vyvlastňovací řízení (rok 2016) mu zabránilo tak učinit i v tomto případě. Stěžovatel je zbaven možnosti pozemek ekonomicky využívat, dříve byl propachtován, ale v souvislosti s výstavbou dálnice byl pacht ukončen a v současné době je zdevastován geologickým průzkumem. Tím, že vedlejší účastník svévolně rozdělil jedno stavební řízení na několik řízení dalších, když ani ministerstvo dopravy nezjednalo nápravu, je stěžovatel nucen vynakládat další prostředky (především za kvalifikované právní služby) i čas na sledování průběhu těchto řízení ("aby mu neutekly lhůty"), zejména když o jejich zahájení nebývá obvykle informován přímo, nýbrž vyhláškou. Při správném a standardním postupu by přitom mělo být ohledně dálnice vedeno jen řízení jedno, a to před Ministerstvem dopravy a mělo by být doručováno do datové schránky stěžovatele, popř. jeho advokátky, nikoli veřejnou vyhláškou.
7. Stěžovatel konstatuje, že dělení předmětné stavby dálnice na několik dílčích úseků, jež nemá žádné hospodářské, stavební, ekologické či jiné rozumné opodstatnění, umožnilo vedlejšímu účastníkovi nezákonné jednání, v důsledku něhož již státu i stěžovateli vznikla škoda a její rozsah hodlá vedlejší účastník dále navyšovat. Stěžovatel tvrdil, že jsou poškozována jeho vlastnická práva, nesouhlasil s oceněním pozemků pro odkup na výstavbu dálnice, argumentoval judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 1135/14, I. ÚS 1904/14) a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních orgánů a posléze správních soudů, a v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž argumenty, se kterými se správní orgány a správní soudy již vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší, neboť jeho úkolem není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatel, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozhodnutí extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal. Ústavní soud musí ve shodě s Nejvyšším správním soudem zdůraznit, že ve věci jde o vydané stavební povolení na stavbu "Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř" v rozsahu uvedených stavebních objektů, přičemž argumentace stěžovatele se z velké části s vymezeným předmětem řízení zcela míjí, když stěžovatel opakuje skutkové okolnosti a tvrzení, které s předmětem řízení nikterak nesouvisí. Stěžovatel nebyl účastníkem stavebního řízení, z něhož vzešlo napadené správní rozhodnutí s ohledem na polohu pozemků p. č. X1 a p. č. X2 v katastrálním území H. v jeho vlastnictví, které nemají souvislost s žádným povolovaným stavebním objektem.
13. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze totiž podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele, a to dokonce i těmi, které přímo nesouvisely s předmětem řízení. Správní soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti, nýbrž obsah a smysl žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích bezezbytku naplněna.
14. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud konstatuje, že správní soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování, a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Zejména Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádal, a to v některých případech dokonce i opakovaně, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o urychlení výstavby i stavebního zákona. Nejvyšší správní soud se věcí důsledně zabýval, přičemž na jeho klíčových závěrech, jak jsou zejména v bodech 21 až 23 napadeného rozsudku, neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Nejvyšší správní soud své závěry řádně, jasně, rozumně a logicky odůvodnil [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
15. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatel dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)]. Argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavního soudu neshledal Ústavní soud případnou.
16. Ústavní soud se zabýval obdobnou věcí stěžovatele v řízení sp. zn. IV. ÚS 2692/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 6 As 57/2019-51, ústavní stížnost byla usnesením ze dne 27. 2. 2020 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, proto v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu.
17. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu