ECLI:CZ:US:2020:2.US.3019.20.1
sp. zn. II. ÚS 3019/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Jana Forchheima, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem sídlem Melantrichova 477/20, Praha, proti usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2020, č. j. 43 A 73/2019 - 175, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26. června 2019, č. j. 083344/2019/KUSK a rozhodnutí Městského úřadu Černošice ze dne 19. listopadu 2018, č. j. MUCE 69750/2018 OSU, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení se 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad Černošice (dále jen "městský úřad") vydal dne 19. 11. 2018 rozhodnutí o umístění a povolení stavby Novostavba rodinných domů na p. p. č. X1, X2, na pozemcích parc. č. X3, X4 a X5 v k. ú. Černošice. Posléze dne 26. 6. 2019 Krajský úřad Středočeského kraje zamítl odvolání stěžovatele. Žalobce brojil proti rozhodnutí o umístění stavby před správními soudy. Následně podal žádost o přiznání odkladného účinku žalobě, argumentoval zásahem do svého vlastnického práva zejména škodou na majetku a sníženou pohodou bydlení zejména způsobenou podmáčením svého pozemku v důsledku nedostatečného zasakování srážkové vody na pozemcích, na nichž má být stavba realizována. Na podporu svých tvrzení přiložil hydrologické posouzení možnosti likvidace srážkových vod RNDr. Ivana Koroše ze dne 8. 1. 2019.
3. Krajský soud v Praze však rozhodnutím, které stěžovatel nyní napadá před Ústavním soudem, jeho žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě, nevyhověl. Napadené rozhodnutí před Ústavním soudem představuje v pořadí již třetí zamítnutí (tj. nepřiznání) odkladného účinku v téže věci. Krajský soud v usnesení konstatoval, že podmínky §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.") opět nebyly obsahem žádosti naplněny. Stěžovateli se podle krajského soudu ani napotřetí nepodařilo dosvědčit újmu, která mu nepřiznáním odkladného účinku žalobě hrozí (tj. podmáčení pozemku stěžovatele v důsledku realizace stavby), s tím, že stěžovatel nespecifikoval konkrétní důsledky pro něj, ani nespecifikoval míru hrozícího prosakování. Skutečnost, že v době třetího rozhodnutí o odkladném účinku již došlo k zahájení stavby dle krajského soudu, neznamenala posun ve skutkovém stavu, který by umožnil se od jeho předchozích závěrů odchýlit. Ani důkazy předložené stěžovatelem (hydrologický posudek) se ve svých závěrech neodlišují od důkazů předložených k předchozí žádosti o přiznání odkladného účinku, nadto nereflektují výhrady soudu, že neposuzují prosakování komplexně (spodní voda, srážkové jímky, dopady realizace ochranných opatření apod.).
4. Proti rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku nyní brojí stěžovatel ústavní stížností, přičemž ve věci dosud nebylo krajským soudem pravomocně rozhodnuto o žalobě. Stěžovatel namítá, že zahájením stavby došlo k podstatné změně okolností. Upozorňuje na stávající praxi krajských soudů, které přistupují automaticky k zamítnutí žádosti o přiznání odkladného účinku ve stavebních věcech. Výpočet stavebníka o podmáčení pozemků v důsledku nedostatečného zasakování srážkové vody na pozemcích stavby je podstatné a stěžovateli tak hrozí újma na majetku.
II.
Posouzení ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V rámci posouzení dalších podmínek soud rozdělil návrh stěžovatele na část směřující proti rozhodnutím správních orgánů a na část směřující proti dílčímu procesnímu rozhodnutí správního soudu o nepřiznání odkladného účinku žalobě.
6. V části, v níž stěžovatel napadá přímo správní rozhodnutí, jde o návrh nepřípustný, neboť o správní žalobě dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a stěžovatel tak nevyčerpal žádnou ze dvou instancí správních soudů. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno meritorním rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; přičemž nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. V další části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku, je již ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Návrh je však zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti dílčímu a dočasnému procesnímu rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku žalobě. Proto je nutno připomenout, že pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Přezkum dílčího rozhodnutí pak může být toliko omezený, tj. v rámci posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)].
11. Podstatou přezkumu dílčího a dočasného procesního rozhodnutí za situace, kdy řízení dosud běží a není pravomocně skončeno, proto může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); a dále např. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 168/17; ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2824/17; ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 4035/17 a ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1028/18].
12. Účelem institutu odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí je minimalizace škodlivých následků, tj. zásahů do subjektivních práv osob v důsledku vydaného správního rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 1260/07 ze dne 30. 9. 2008 (N 159/50 SbNU 423)]. Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu podle §73 odst. 2 soudního řádu správního přitom vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, aby se přiznání odkladného účinku nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a aby nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2331/14 ze dne 18. 9. 2014 (N 172/74 SbNU 493), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1870/09 ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 483/18 ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1028/18 ze dne 27. 3. 2018)].
13. Napadené usnesení krajského soudu v nyní projednávané věci mělo zákonný podklad v §73 s. ř. s. a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem. Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem svévole. Stěžovatel podal již několikátou žádost o přiznání odkladného účinku žalobě a krajský soud se věcí zabýval opakovaně. Předpokladem vyhovění žádosti není toliko tvrzení újmy, ale její řádné doložení (intenzita újmy, příčinná souvislost s výkonem napadeného rozhodnutí), nestačí pouze újma potenciální. Právě toto doložení se stěžovateli opakovaně nepodařilo, proto mu nebylo ani nyní napadeným usnesením krajského soudu vyhověno. Při opakované žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě je podstatné, aby se žalobce v případě přesvědčení o oprávněnosti odkladu vyrovnal s argumentací předchozích procesních rozhodnutí a rovněž aby řádně osvětlil posun ve skutkových okolnostech případu. Jak uvedl krajský soud, nedostatky stěžovatelem předkládaných stanovisek vyslovené v předcházejících usneseních nebyly k nové žádosti osvětleny, ani nedošlo k podstatnému posunu skutkových okolností.
14. Závěrem Ústavní soud podotýká, že se zabýval i tím, zda řetězením dílčích procesních rozhodnutí nebyl stěžovatel zkrácen na svých základních právech. Ústavní soud ovšem nezjistil, že by tímto řetězením docházelo k zastření reálně doložené újmy. Návrh na přiznání odkladného účinku žaloby je možné ve správním soudnictví podávat opakovaně (v reakci na odůvodnění usnesení, kterým se návrhu nevyhovělo). Proto, bude-li stěžovatel trvat na tom, že má být jeho správní žalobě přiznán odkladný účinek, a bude-li schopen prokázat důvodnost svého návrhu s ohledem na podmínky §73 odst. 2 soudního řádu správního, může se opětovně obrátit na krajský soud s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě se zohledněním výše uvedených závěrů.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, v části směřující přímo proti správním rozhodnutím podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak; v části směřující proti nepřiznání odkladného účinku žalobě jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu