ECLI:CZ:US:2020:2.US.3256.19.1
sp. zn. II. ÚS 3256/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2019 č. j. 6 Tdo 402/2019-971, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. listopadu 2018 sp. zn. 4 To 70/2018 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. listopadu 2017 sp. zn. 5 T 118/2014, za účasti Okresního soudu v Teplicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení jejích práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že (shrnutě vyjádřeno) jako opatrovnice osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům (dále jen "poškozený") neoprávněně vybrala z bankovních účtů poškozeného částky, které v opatrovnickém spisu za roky 2011 a 2012 nevyúčtovala a použila je pro svoji potřebu, zejména na opravy a úpravy svého rodinného domu, čímž poškozenému způsobila škodu v celkové výši 1 027 757 Kč. Za toto jednání jí byl uložen trest odnětí svobody v délce tří roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu tří let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce opatrovníka fyzické a právnické osoby na dobu čtyř roků a povinnost zaplatit poškozenému škodu ve výši 1 027 757 Kč. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplynulo, že stěžovatelka doznala převody a výběry finančních prostředků z účtů poškozeného a použití pro svoji potřebu, hájila se však tím, že jí k takovému jednání dal poškozený souhlas. V době před zbavením způsobilosti k právním úkonům, resp. omezení ve svéprávnosti, se s poškozeným domluvila na odměně pro svoji osobu za pomoc při vymáhání náhrady škody na jeho zdraví způsobené jím nezaviněnou dopravní nehodou, zčásti mělo jít o vrácení dluhu za finanční výlohy, které na poškozeného stěžovatelka a její manžel v minulosti vynaložili, tzv. vyrovnání v rámci rodiny (stěžovatelka je tetou poškozeného). Okresní soud její obhajobě neuvěřil a poukázal na to, že poškozený byl v únoru 2005 zbaven způsobilosti k právním úkonům a stěžovatelka, která byla měsíc poté ustanovena jeho opatrovníkem, byla řádně poučena o tom, že mimo běžné výdaje nemůže bez souhlasu soudu s majetkem opatrovance nakládat. Přestože poškozený opakovaně prohlásil, že s jednáním své tety souhlasí, okresní soud vysvětlil, že byl-li poškozený v době projednávaného skutku zbaven způsobilosti k právním úkonům a nemohl rozhodovat o svých majetkových zájmech, resp. byl-li od roku 2016 omezen ve svéprávnosti ve vztahu k dispozicím s majetkem jen do částky 3 500 Kč týdně, nemohlo být jeho prohlášení hodnoceno jako závazný projev vůle mající právní účinky.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") doplnil dokazování znaleckým posudkem o duševním stavu poškozeného znalkyní MUDr. M. Cendelínovou z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a poté konstatoval, že o zjištěném skutkovém stavu nejsou důvodné pochybnosti. Jako správné potvrdil právní závěry okresního soudu, vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky a její odvolání jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala péči o poškozeného, kterého od mládí vychovávala, starala se o něho po úrazu a poskytla mu i bydlení ve svém domě s tím, že vyrovnání v rámci rodiny bylo domluveno v roce 2000. Na podzim roku 2011 jí psychiatr sdělil, že když poškozený abstinuje, dokáže náležitě posoudit své jednání. V době, kdy soud rozhodl o žalobě na snížení společenského uplatnění, poškozený svolil, aby z části jeho finančních prostředků opravila svůj dům, což učinila a k vyúčtování výdajů za rok 2012 přiložila písemné vyjádření poškozeného z prosince 2012 ve věci vyrovnání v rámci rodiny. Opatrovnický soud se však podáním nezabýval. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala v postupu okresního soudu, který nerespektoval pokyn krajského soudu (při zrušení v pořadí prvního rozsudku okresního soudu), aby při posouzení trestní odpovědnosti stěžovatelky posoudil použití peněžních částek s ohledem na potřeby poškozeného; právě tyto potřeby poškozeného v úvahách soudů absentují. Stěžovatelka prokázala, na co konkrétně použila finanční prostředky, část z nich byla použita pouze pro potřeby poškozeného, část na opravu jejího domu, kde však bydlel i poškozený. Těmito skutečnostmi se obecné soudy nezabývaly a za škodu považovaly všechny částky, které nebyly řádně vyúčtovány v opatrovnickém spise (vyjma částky použité na nákup družstevního podílu na byt poškozeného).
5. Stěžovatelka zopakovala, že jí poškozený udělil souhlas k nakládání s finančními prostředky a odkázala na vyjádření jeho tehdejšího ošetřujícího lékaře (psychiatra), že za jistých okolností je poškozený schopen o svých záležitostech rozhodovat. Postup okresního soudu, který ošetřujícího lékaře nevyslechl a nezvažoval možnost skutkového omylu, stěžovatelka označila za porušení pravidel spravedlivého procesu. Upozornila také, že od roku 2012 byla v opatrovnickém spisu založena žádost o vyrovnání v rámci rodiny, obsahující vyúčtování sice bez konkrétních částek, ale s uvedením skutečností, které jsou předmětem trestního stíhání. Žádostí o souhlas s vyrovnáním se opatrovnický soud více než dva roky nezabýval a namísto soudu civilního se věcí začal zabývat soud trestní. Takový postup stěžovatelka považuje za přepínání trestní represe. Stěžovatelka dále uvedla, že se vyjádřila ke znaleckému posudku znalkyně Cendelínové a připojila konkrétní skutkové námitky proti zjištěním v něm uvedeným, krajský soud je však přešel, na kritické hodnocení tohoto důkazu zcela rezignoval a znalecký posudek přijal jako základ skutkových zjištění ohledně svéprávnosti poškozeného. I tento postup stěžovatelka označila za porušení práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud považuje za nutné předeslat, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a tresu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257).
8. V posuzované věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi.
9. Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nebo zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje, zasahuje pouze v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má ústavně právní relevanci a odůvodňuje jeho zásah. Z jeho dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že tak činí především v případech důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377); ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy pak zejména v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, či postrádají jejich základ [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479), nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) a další], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. V posuzované věci Ústavní soud pochybení, které by zakládalo důvod k jeho zásahu ve formě kasačního nálezu, neshledal.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala námitky uplatněné v odvolání a dovolání, se kterými se krajský soud a Nejvyšší soud více než dostatečným způsobem vypořádaly. Opakovaně vyložily, že poškozený nemohl dát žádný souhlas s nakládáním se svými finančními prostředky v rozsahu, jak je stěžovatelka čerpala, protože byl této způsobilosti zcela zbaven. Nejvyšší soud poukázal na to, že stav neschopnosti poškozeného uvážit důsledky svého jednání byl podle znaleckých šetření dán v důsledku dopravní nehody z roku 1997, o čemž stěžovatelka věděla, neboť právě proto podávala podnět k zahájení řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům. Z tohoto důvodu nemohlo být přihlédnuto k její námitce, že poškozený souhlasil s vyrovnáním v rámci rodiny ještě před zbavením způsobilosti k právním úkonům. Vypořádána byla i námitka souhlasu poškozeného s použitím jeho finančních prostředků na opravu domu stěžovatelky, s poukazem na existenci pravomocného rozhodnutí soudu o zbavení způsobilosti k právním úkonům a existující kolize zájmů stěžovatelky jako opatrovnice se zájmy opatrovance, která vyžadovala schválení soudu s nakládáním s majetkem poškozeného. Z tohoto pohledu lze souhlasit se závěrem krajského soudu, že výslech ošetřujícího lékaře poškozeného v době jeho pobytu v léčebně v H. by byl důkazem nadbytečným, neboť i abstinující poškozený by nebyl schopen posoudit nakládání se svým majetkem do všech důsledků. Neprovedení nadbytečného důkazu nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť ta nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51)].
11. Postup krajského soudu při hodnocení posudku znalkyně Cendelínové Nejvyšší soud potvrdil jako správný a neshledal nic, co by mělo vést k závěru o nesprávnosti zjištění, jež z něj krajský soud učinil. Stejně tak učinil i pokud šlo o skutkové zjištění, že stěžovatelka vybírala z účtu poškozeného peníze nad běžnou hodnotu, bez toho, aniž by dispozici s majetkem schválil soud, jakož i závěr, že stěžovatelka výběry peněz ve vyúčtování neuvedla. Ani v tomto směru neměl Ústavní soud žádný důvod do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, až již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost zasahovat, a jejich hodnocení přehodnocovat.
12. K argumentaci skutkovým omylem a přepínání trestní represe Ústavní soud zcela odkazuje na výklad Nejvyššího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí (body 29 a 40 a násl.), který považuje za zcela přiléhavý.
13. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, Ústavní soud dospěl k závěru, že trestním soudům nelze vytknout neadekvátní postup v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu, či stopy svévole v postupu a rozhodování o vině a trestu.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předseda senátu