ECLI:CZ:US:2020:2.US.4150.19.1
sp. zn. II. ÚS 4150/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele 1) M. Š. a 2) N. Š. a 3) F. Š., zastoupených M. Š., všech zastoupených JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou, advokátkou, se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019 č. j. 32 Co 33/2018-897, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2017 č. j. 22 Nc 3726/2015-646 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 8. 2018, č. j. 22 Nc 3726/2015-762, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel M. Š. (dále jen "stěžovatel") se ústavní stížností, kterou podává i jménem svých dětí, o něž je veden spor mezi ním a jejich matkou, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na ochranu rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 34 odst. 4 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozsudky Okresního soudu v Kladně bylo rozhodnuto tak, že se dvě děti stěžovatele svěřují do péče jejich matky a že se nahrazuje souhlas stěžovatele jako otce s tím, aby nezletilá dcera absolvovala základní vzdělání v Základní škole S.
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem mírně upravil některé okolnosti ohledně výživného na děti a styku dětí s otcem, avšak v podstatě - svěření dětí do matčiny péče a docházka dcery do školy v S. - závěry prvostupňového soudu odsouhlasil s tím, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že oba nezletilí mají silný pozitivní vztah jak k matce, tak i k otci, s mírnou preferencí matky. Za situace, kdy by to vzdálenost bydlišť rodičů umožňovala, byla by střídavá péče vhodná i nadále. Vzdálenost bydlišť rodičů je však tak velká, že střídavou výchovu již nelze s ohledem na povinnou školní docházku nezletilé realizovat. Soud vysvětlil, že by docházka do dvou škol byla nevhodná a proti zájmům nezletilé. Obecné soudy poukázaly i na závěry znaleckého posudku a výpověď znalkyně, která uvedla, že možností docházky do dvou škol je nezletilá osobnostně přímo ohrožena. U nezletilé byla zjištěna pohotovost k úzkostně depresivním stavům a pocitům ohrožení, je u ní zesílená potřeba bezpečí a stability. Právě z hlediska jejího psychického stavu není vhodná docházka do dvou škol a dvě bydliště. Do Základní školy S. nezletilá dochází aktuálně již třetím rokem, ve škole je spokojená, učení zvládá, nejsou žádné problémy, které by signalizovaly nevhodnost této matkou zvolené školy. Nezletilá při vyšetření znalkyní odmítala změnu současného výchovného uspořádání, na prostředí u matky je adaptovaná. I když v průběhu řízení se nezletilá o svých preferencích nevyjadřovala konzistentně, je to důsledek toho, že je ve svých přáních motivována snahou zalíbit se oběma rodičům. Nezletilá je rodiči zatahována do jejich konfliktu, svými projevy rodiče dělají z nezletilé nositele odpovědnosti. Znalkyně upozornila, na nebezpečí toho, že rodiče dělají z nezletilé rozhodčí v jejich vztahu, což může být pro dítě nebezpečné. Změnu péče u nezletilého syna obecné soudy odůvodnily silným sourozeneckým poutem a zdravým vývojem dětí, neboť je v jejich zájmu, aby nadále vyrůstali společně.
4. Stěžovatel poukazuje na to, že důvodem nutnosti vydání doplňujícího rozsudku bylo pochybení prvoinstančního soudu, který nenařídil k tomuto soudní jednání a rozhodl bez jednání, stěžovateli proto nezbývalo, než se touto cestou odvolat proti doplňujícímu rozsudku ohledně docházky nezletilé do základní školy, avšak jednalo se o zcela formální záležitost způsobenou rozdělením celé věci do dvou rozsudků. Vinou prvoinstančního soudu tak nastala situace, která je značně nepřehledná, formalistická a zatěžující jak pro účastníky řízení, tak pro soudy. Stěžovatel poukazuje na to, že se jedná o péči o nezletilé, přičemž návrh byl podán matkou před více jak čtyřmi lety. Je zřejmé, že během této doby, která je, zejména pokud jde o děti, dobou dlouhou, došlo ke změně poměrů, preferencí a vývoje jak dětí, tak situace na straně jejich rodičů obecně. Stěžovatel kritizuje, že je naprosto nestandartní a vzhledem v k předmětu řízení zcela nevhodné, aby soudní řízení trvalo takto dlouhou dobu. Stěžovatel viní z tvrzených průtahů zejména prvoinstanční soud, který způsobil, že došlo k zafixování situace, navyknutí nezletilých na současné bydliště, na výchovu matky. Soud situaci takto stabilizoval a stěžovatel se domnívá, že nečinností tak prakticky o aktuálním stavu rozhodl. To však je podle stěžovatele v rozporu s řadou jeho práv i práv dětí. Navíc se stěžovatel domnívá, že byl konstruktivní, a soudy pak zneužily tento jeho postoj tak, že přišel o možnost pečovat o děti.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Odlišná situace byla zjištěna ve vztahu k dětem - tvrzeným stěžovatelům, jejichž jménem podal stěžovatel ústavní stížnost. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že nezletilým byl v průběhu řízení před obecnými soudy z důvodu kolize zájmů mezi nimi a rodiči ustanoven kolizní opatrovník (§892 odst. 3 občanského zákoníku a §469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), a to příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti z důvodu střetu zájmů rodič již nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 429/2014, též i sp. zn. 25 Cdo 4562/2008], neboť kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zástupcem nezletilého na základě zákona, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. Opatrovník ustanovený soudem "může zmocnit jinou osobu (např. advokáta) k zastupování účastníka v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat" [viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986 Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987].
7. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti. Ve své judikatuře dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem, tj. není oprávněn ani k podání ústavní stížnosti jménem dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669), bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 2768/14 ze dne 30. 10. 2014, bod 5].
8. Za účelem ochrany práva nezletilých stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu a předcházení systematickému odepírání spravedlnosti určité skupině osob [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy] se vyvinula komplementární linie judikatury, z níž plyne, že v případech kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte právě obecným soudem ustanovený kolizní opatrovník [v podrobnostech lze plně odkázat na nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35, v němž Ústavní soud konstatoval, že kolizní opatrovník - ÚMPOD - byl oprávněn podat jménem nezletilé stěžovatelky ústavní stížnost; srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016, bod 7; usnesení sp. zn. I. ÚS 735/18 ze dne 11. 12. 2018, bod 35]. Mimoto není vyloučeno ani podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 5].
9. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti vůbec nezabývá tím, z čeho vyplynulo jeho oprávnění podat v popsané procesní situaci stížnost jménem dětí. Ústavní soud sice v některých svých nálezech (např. sp. zn. II. ÚS 3765/11 a sp. zn. II. ÚS 725/18) rozhodoval o právech nezletilých na půdorysu stížnosti jejich rodičů, avšak nikoli jako o stěžovatelích, jež zastupoval jejich rodič, ale jako o vedlejších účastnících. Ani tato rozhodnutí tedy nesvědčí o oprávnění stěžovatele podat jménem nezletilých dětí ústavní stížnost, nýbrž o pravém opaku.
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že i v projednávaném případě hrozil střet zájmů rodičů a jejich nezletilých dětí, pročež nezletilí byli v řízení před obecnými soudy zastoupeni kolizním opatrovníkem a pročež ani v řízení před Ústavním soudem je obecně nebyl oprávněn zastupovat stěžovatel, respektive k tomu zmocnit advokáta. Navíc obsah podání i vývoj řízení před Ústavním soudem i obecnými soudy nasvědčují tomu, že stěžovatelovo podání ústavní stížnosti jménem svým i jménem svých nezletilých dětí je pouhou procesní taktikou stěžovatele. Jinými slovy, Ústavní soud má za to, že stěžovatel v nyní posuzované věci pouze využívá nezletilých k prosazování vlastních zájmů. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněn podat jménem nezletilých ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že názor nezletilých na řízení o jejich péči byl zjišťován dostatečně v řízení před obecnými soudy, nedospěl Ústavní soud ani k potřebě přímého zjišťování názoru nezletilých na podanou ústavní stížnost.
11. Ve vztahu ke stěžovateli pak Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
13. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod.
14. Stěžovatelem napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna a vycházejí z podrobného zjištění skutkového stavu. Obecné soudy se též velmi obšírně zabývaly nejlepším zájmem obou dotčených dětí a vycházely ze znaleckého posudku i výpovědi znalkyně, která zjistila názor dětí dostatečným způsobem.
15. Ústavní soud se též pozastavuje nad poměrně dlouhou délkou soudního řízení, k čemuž by v opatrovnickém řízení, týkajícím se péče o děti, skutečně nemělo docházet. Nicméně způsob, jímž by případně měla být dovozena odpovědnost státu za nepřiměřenou délku řízení, nespočívá v derogačním zásahu Ústavního soudu. Na to český právní řád pamatuje jinými příslušnými právními prostředky. Obecné soudy musí hledět na nejlepší zájem dítěte v té chvíli, kdy o něm rozhodují, nikoli prostřednictvím svého rozhodování o péči o děti řešit problematiku případných průtahů v rozhodování.
16. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu