ECLI:CZ:US:2020:3.US.1087.20.1
sp. zn. III. ÚS 1087/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2020 č. j. 6 Co 288/2020-652 a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. února 2020 č. j. 8 P 207/2017-612, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práv jeho nezletilého syna J. ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na nařízení předběžného opatření o svěření syna do své péče a nařízeno předběžné opatření, na jehož základě byl nezletilý umístěn do dětského diagnostického ústavu.
2. Ze spisu Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 8 P 207/2017, resp. jeho kopie, kterou si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel a G. M. (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilých dětí J. a Ž. Rozsudkem ze dne 1. 11. 2017 č. j. 8 Nc 417/2017-106 okresní soud schválil dohodu rodičů o svěření dětí pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů do péče matky, o výši částek, které se otec zavázal přispívat na jejich výživu, a o rozsahu styku otce s dětmi. Již v té době bylo zřejmé, že vztahy mezi rodiči byly výrazně napjaté a že hledali vhodný model další péče o děti ve spolupráci zejména s rodinným terapeutem a psychology.
3. Rozsudkem ze dne 2. 7. 2018 č. j. 8 P 207/2017-294 okresní soud k návrhům otce a matky po provedeném dokazování změnil rozsudek ze dne 1. 11. 2017, styk otce s nezletilými nepatrně rozšířil a návrh matky na zvýšení výživného zamítl. K odvolání matky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2018 č. j. 6 Co 1228/2018-352 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Z odůvodnění obou rozsudků vyplynulo, že konfliktní vztahy mezi rodiči přetrvávaly a i přes pokračující rodinnou terapii a mediaci nebyli schopni shodnout se v otázkách lékařské odborné péče pro syna či jeho přípravy do školy a mimoškolních aktivitách.
4. Rozsudkem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 8 P 207/2017-535 okresní soud k návrhům otce změnil rozsudek ze dne 1. 11. 2017 a nově určil, že počínaje dnem 1. 9. 2019 je otec povinen přispívat na výživu nezletilého J. částkou 7 500 měsíčně a na výživu nezletilé Ž. částkou 5 500 Kč měsíčně. Usnesením ze dne 25. 7. 2019 č. j. 8 P 2017/2017-515 zastavil řízení o návrhu na uložení povinnosti matce strpět návštěvu dětí u rodinného terapeuta, neboť rodiče dospěli k dohodě o poskytnutí terapeutické pomoci synovi a k dohodě ke zlepšení jejich vzájemných vztahů a spolupráci s vytipovanými odborníky.
5. Dne 4. 2. 2020 otec podal návrh na svěření syna do své péče. Z důvodu vyhrocené situace v rodině navrhl, aby soud v tomto duchu péči o nezletilého prozatímně upravil.
6. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým požadoval svěření nezletilého do své péče, zamítl (výrok I.), opatrovníkem nezletilého pro řízení o změně výchovy a pro řízení o předběžném opatření jmenoval město Č., orgán sociálně právní ochrany dětí (výrok II.) a nařídil předběžné opatření, kterým zavázal matku povinností předat nezletilého do péče Dětského diagnostického ústavu, Dětského domova se školou, Střediska výchovné péče, základní školy a školní jídelny (dále jen "diagnostický ústav"). Rozhodl, že matka je při předání povinna řídit se pokyny diagnostického ústavu, který stanoví den nástupu nezletilého do zařízení a že rodiče jsou povinni řídit se při styku s nezletilým pokyny diagnostického ústavu (výrok III). V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že z dosavadních řízení a z doložených zpráv je zřejmé, že situace v rodině se vyostřila, v chování nezletilého se objevily známky agresivity, aktuálně se jevil labilním, začal se stavět se na odpor autoritám, vyhrožoval a dekompenzoval do úzkosti spojené s pláčem. Podle odborníků (terapeut, psychologové) i opatrovníka nezletilého se na psychickém stavu nezletilého nejvíc podepsala dlouhodobě neutěšená situace v rodině, nepohoda, nezletilý propadá záchvatům vzteku, přestává se kontrolovat, obviňuje se a neví, jak se vyrovnat se svými vztahy k rodičům. Okresní soud dospěl k závěru, že nezletilého nelze, byť prozatímně, ponechat v péči ani jednoho rodiče, je třeba ho co nejrychleji stabilizovat a zjistit, co je příčinou jeho chování, a zda jeho chování není zapříčiněno i vlivem konkrétní osoby. Každý z rodičů hodnotí chování a stav nezletilého odlišně, otec se domnívá, že agresivní chování syna je způsobeno tím, že nezletilý odmítá matku a chce do jeho péče, matka se naopak obává toho, že syn je otcem manipulován a začíná se u něho projevovat syndrom zavrženého rodiče. Okresní soud dospěl k názoru, že je v jeho zájmu nezletilého, aby mu byla poskytnuta co nejdříve odborná pomoc v maximální možné míře. Výsledky znaleckých posudků (pokud dojde k jejich vypracování) však budou známy v horizontu měsíců, zatímco od diagnostiky vypracované etopedy diagnostického ústavu lze očekávat alespoň základní rozkrytí problému nezletilého a naznačení způsobu, jak je řešit.
7. K odvolání otce krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu v odst. I. a III. potvrdil jako věcně správné. I podle odvolacího soudu má konflikt rodičů značný dopad na psychický stav nezletilého a je v jeho zájmu, aby mu byla poskytnuta odborná pomoc co nejdříve. Problémy v chování i psychický stav není otázkou poslední doby, ale je dlouhodobý a souvisí s rozvodem rodičů a jejich konflikty. Krajský soud zmínil zprávu klinické psycholožky P. Valkony z října 2017 o závěrech z vyšetření nezletilého, připomněl návštěvy rodinného terapeuta Mgr. Tůmy, spolupráci s Krizovým centrem pro děti a rodinu Jihočeského kraje, shrnul, jaké odborné pomoci a jakých doporučení se nezletilému dostalo, a i přesto se situace opět vyhrotila. Proto i podle odvolacího soudu je diagnostický pobyt nezletilého v diagnostickém ústavu správným řešením, neboť chlapec potřebuje pomoc a odpočinek od tlaku rodičů. Z tohoto důvodu není otcem navrhované předběžné opatření dostačujícím řešením.
8. Z listin založených v soudním spisu vyplynulo, že nezletilý byl dne 31. 3. 2020 přijat k pobytu v diagnostickém ústavu v trvání zpravidla osmi týdnů s tím, že předpokládaný termín ukončení diagnostiky a vypracování závěrečné diagnostické zprávy je plánován na 22. 5. 2020 (č. l. 666).
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že opatrovnické soudy při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nepřihlédly k právu dítěte účastnit se řízení, sdělit své stanovisko a být slyšeno v soudním řízení. Stěžovatel na tuto skutečnost upozornil v odvolání odkazem na nálezy Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811), který se konkrétně zaobírá povinností soudu vyslechnout dítě při vydání předběžného opatření a vnímat jeho názor. V posuzované věci byla potřeba znát názor dítěte o to naléhavější, že syn byl umístěn do diagnostického ústavu, přitom z celého soudního spisu vyplývá, že chce být svěřen do péče otce. Stěžovatel zmínil, že syn je výborný ve sportovní gymnastice, vícekrát týdně trénuje a právě s ohledem na jeho přání byl upraven jeho styk s otcem, který zajišťuje jeho odvoz do oddílu sportovní gymnastiky. Matka však synovým sportovním aktivitám brání, po rozvodu se odstěhovala i s dětmi z F. do Č., čímž narušila jejich dosavadní sociální vazby a změnila školní prostředí. Stěžovatel připouští, že výchovné přístupy obou rodičů jsou rozdílné, podle jeho názoru syn jednoznačně tíhne k výchovnému modelu otce.
10. Stěžovatel vytkl opatrovnickému soudu, že rozhodl na základě nesprávných skutkových zjištění, konkrétně, že péči o nezletilého nezvládá ani jeden z rodičů, což dovozoval z neadekvátního chování syna nejen vůči matce, ale i třetím osobám. To však stěžovatel rozporuje a tvrdí, že pokud syn reaguje agresivně, děje se tak výlučně ve vztahu k matce, k ostatním autoritám se chová přiměřeným způsobem. V této souvislosti předložil odvolacímu soudu zprávu praktické lékařky MUDr. Lukáčové, která uvedla, že nezletilý se k ní nechoval agresivně, a to ani slovně ani fyzicky, zprávu Základní školy Č., podle které nezletilý projevuje dlouhodobý zájem o změnu základní školy, přeje si být v péči otce a navštěvovat základní školu ve F. Tyto skutečnosti krajský soud pominul s odůvodněním, že musí vycházet ze skutkového stavu a situace, jaká byla v době rozhodování okresního soudu. Tím však umožnil, aby okresní soud rozhodl, aniž by jeho skutková zjištění měla oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel se rovněž ohradil proti intervenci Diecézní charity Č. do opatrovnického řízení. Diecézní charita je centrem pro osoby ohrožené domácím násilím a v listině zaslané okresnímu soudu, aniž k tomu byla soudem vyzvána, uvádí informace sdělované výhradně matkou a činí závěry o týrání dětí, aniž by kterékoliv z nich nebo otce vyšetřovala, či s nimi hovořila. Stěžovatel tuto informaci uvádí k dokreslení toho, jak matka v rámci celého opatrovnického řízení vystupuje, připomíná též, že v soudním spisu je založen psychiatrický posudek na otce, který vyvrací jakoukoliv psychopatologii a naopak vyzdvihuje jeho výchovné předpoklady k péči o nezletilé děti.
11. Stěžovatel zpochybnil i zákonné podmínky vydání předběžného opatření, které okresní soud vydal podle §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s §102 odst. 1 téhož zákona. Podle stěžovatele měl soud při zásahu do základních rodičovských práv postupovat dle §452 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zřejmě si však byl vědom, že podmínky pro přípustnost zásahu do práva na péči, předvídané v §924 obč. zákoníku, nebyly splněny.
12. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud předesílá, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a proto by ústavní stížností měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí (procesní) rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla však činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí o předběžném opatření.
16. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Proto tato rozhodnutí podrobuje ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, a to i tehdy nebylo-li návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, ve kterém se Ústavní soud omezuje pouze na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Je tomu tak proto, že předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek soudního řízení z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření prozatímní povahy, jehož trvání je omezeno [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327, nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 1393/17 ze dne 29. 6. 2017 (U 14/85 SbNU 953) a další, dostupná stejně jako i dále citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
17. Shodně Ústavní soud postupoval i v posuzované věci. Ověřil, že napadená usnesení byla vydána příslušnými soudy na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, které vedly k zamítnutí návrhu otce na vydání předběžného opatření o prozatímním svěření nezletilého do jeho péče, jakož i k nařízení předběžného opatření z úřední povinnosti, na jehož základě byl nezletilý dočasně předán do péče diagnostického ústavu.
18. Při rozhodování o nařízení předběžného opatření se ve věcech péče o nezletilé rozlišuje mezi prostým předběžným opatřením vydaným podle obecné úpravy obsažené v občanském soudním řádu a speciálním předběžným opatřením, kterým soud reaguje na výjimečnou situaci v poměrech dítěte a řeší ji za pomoci mimořádného procesního institutu obsaženého v zákoně o zvláštním řízení soudním (§452 a násl. zákona č. 292/2013 Sb.). Z odůvodnění napadených usnesení nevyplývalo, že by se nezletilý ocitl v situaci vymezené a předvídané zákonem č. 292/2013 Sb., tj. byl bezprostředně a vážně ohrožen na životě, zdraví či vývoji, či se ocitl ve stavu výrazného nedostatku řádné péče, nic takového netvrdil ani žádný z účastníků řízení, či opatrovník, a proto okresní soud rozhodl dle §76 odst. 1 písm. c) ve spojení s §102 odst. 1 o. s. ř. Předběžné opatření tedy mělo zákonný základ (v souladu s §1 odst. 3 z. ř. s.) a nebylo ani žádných pochyb o tom, že je nařídil místně, věcně i funkčně příslušný soud.
19. K námitce stěžovatele, že nezletilý nebyl v soudním řízení slyšen, Ústavní soud považuje za vhodné obecně předeslat, že ve své rozhodovací praxi opakovaně klade důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Úmluvy o výkonu práv dětí), neboť názor dítěte, zejména na uspořádání vztahů při péči o ně či styku s ním, je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)]. Konečné hodnocení zájmů nezletilého vždy přísluší opatrovnickému soudu, který také musí korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli, musí přihlížet úměrně k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti a i k povaze věci, o niž se jedná, jakož i dalším okolnostem, např. rodinnému zázemí a prostředí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07 ze dne 1. 11. 2007 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2150/07 ze dne 28. 5. 2008). V nálezu sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N235/87 SbNU 811)], na který stěžovatel poukázal, se Ústavní soud vyslovil ke slyšení nezletilého ohledně styku s otcem před vydáním předběžného opatření. S ohledem na specifika řízení o vydání předběžného opatření Ústavní soud konstatoval, že zjištění názoru nezletilého prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí nelze samo o sobě považovat za porušení práva dítěte ve smyslu čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Obdobně judikoval Ústavní soud i dříve, kdy dovodil, že postoj nezletilé byl dostatečně zjištěn při vyhotovení znaleckého posudku v oboru pedopsychologie, ze kterého soud vycházel (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 393/05 ze dne 2. 3. 2006).
20. V posuzované věci Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu, že okresní soud nebyl před vydáním předběžného opatření s nezletilým v přímém kontaktu, to však neznamená, že by o jeho poměrech a přáních nebyl informován. Orgán sociálně právní ochrany dětí poměrně pravidelně monitoroval situaci v rodině, hovořil s oběma dětmi, byl ve styku s odborníky, se kterými rodiče spolupracovali (kliničtí psychologové, rodinný terapeut, mediátorky, pracovníci Krizového centra pro děti a rodinu pro Jihočeský kraj) a o svých šetřeních a výstupech z odborných konzultací soud opakovaně informoval. Před vydáním napadených rozhodnutí byly problémy v rodině vyhroceny až do té míry, že klinický psycholog Mgr. Havlík doporučil vypracování soudně znaleckých posudků všech zúčastněných, vyšetření nezletilého dětským psychiatrem a jeho případnou další péči a pravidelné mediační konzultace obou rodičů u příslušného specialisty (č. l. 610). Na základě šetření v rodině orgán sociálněprávní ochrany dětí sdělil okresnímu soudu, že nezletilý prezentuje své přání pobývat u otce dlouhodobě, nicméně i on podpořil znalecké posouzení rodičů i dětí, které by podle jeho názoru mohlo podrobněji rozkrýt případné ovlivňování dětí a výchovné kompetence rodičů (č. l. 611).
21. Za dané situace lze uzavřít, že okresní soud před vydáním napadeného rozhodnutí znal aktuální názor nezletilého tlumočený orgánem sociálně právní ochrany dětí, jeho zájem však hodnotil s ohledem na jeho osobní poměry; z okolností je evidentní, že je aktuálně pod velkým tlakem a neví, jak se má se svým vztahem k rodičům vyrovnat. Ústavní soud konstatuje, že povinnost soudu zajistit slyšení nezletilého soudem před vydáním předběžného opatření neplatí absolutně. Nezletilý nemusí nutně sdělovat svůj názor přímo soudu, byť přímé zjištění jeho názoru tam, kde je to možné, se preferuje, samo o sobě však není vyloučeno, aby soud zjistil názor nezletilého prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí, jak se také v posuzované věci stalo (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2394/16 ze dne 14. 10. 2016, bod 18). Postup okresního soudu proto Ústavní soud považoval za přiměřený okolnostem daného případu.
22. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele stran správnosti skutkových zjištění. Ústavní soud odkazuje na zákonnou úpravu, podle které lze předběžné opatření podle §76 o. s. ř. nařídit tehdy, je-li prokázána existence potřeby upravit zatímně poměry účastníků, přičemž ostatní rozhodné skutečnosti musí být alespoň osvědčeny a musí se tedy jevit alespoň jako pravděpodobné (srov. Drápal, L., Bureš, J. a a kol.: Občanský soudní řád I., Komentář, 1. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 437).
23. Z obsahu spisu i napadených usnesení vyplývá, že okresní soud i krajský soud v posuzované věci postupovaly a rozhodly v souladu se zákonnými podmínkami pro zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření na svěření nezletilého do péče otce, stejně jako pro nařízení předběžného opatření ukládající matce předat nezletilého do péče diagnostického ústavu. Jejich závěr o nutnosti dočasného umístění nezletilého do péče diagnostického ústavu, neboť výchovu nelze, byť prozatímně, řešit ponecháním v péči ani jednoho rodiče, je podložen řadou listinných podkladů, které osvědčovaly potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. Ústavní soud připomíná, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření se nachází mimo jeho přezkumnou pravomoc, může ověřit pouze to, zda vůbec takové podmínky existovaly.
24. Ústavní soud si je vědom toho, že umístění nezletilého, byť dočasně, do diagnostického ústavu, představuje výraznou změnu jeho osobních poměrů a krajní možnost dočasného řešení jeho situace v rodině. Z hlediska ochrany jeho budoucích zájmů se však jeví jako opatření vhodné, neboť všechna dříve učiněná "mírnější" alternativní opatření (působení orgánu sociálně právní ochrany dětí, mediace, rodinné terapie, ambulantní vyšetření) nepřinesla pozitivní výsledek.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní stížnost byla posouzena v co nejkratší možné době a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným nezbylo, než spolu s ústavní stížností odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu