ECLI:CZ:US:2020:3.US.1373.19.1
sp. zn. III. ÚS 1373/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Michalem Miturou, advokátem, sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. 6 Tdo 1511/2018-84, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2017 č. j. 5 To 57/2017-4422 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2017 č. j. 45 T 3/2009-4136, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) téhož zákona a pokusem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §21 odst. 1 k §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) téhož zákona, a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku o trestu.
3. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuto jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. První část svých námitek stěžovatel zaměřuje proti provedené domovní prohlídce, kterou považuje za nezákonnou, neboť v příkazu se neuvádí, že jde o neodkladný a neopakovatelný úkon. Proto ani k důkazům opatřeným při domovní prohlídce nemělo být přihlíženo. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, která považuje takové příkazy za nepřezkoumatelné.
6. Stěžovatel dále namítá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a v řízení postupovaly jednostranně, ačkoli neexistuje jediný přímý důkaz, který by jejich verzi potvrdil, přičemž řetězec nepřímých důkazů rozhodně netvoří ucelený celek. Stěžovatel přitom navrhoval provedení řady důkazů, k nimž soudy buď nepřihlédly, nebo je neprovedly. V jeho případě jde o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Opírají-li soudy svou skutkovou verzi o znalecký posudek Ing. Jana Janka, podle názoru stěžovatele z něj nelze učinit závěr o tom, že se jednání stalo a že se ho dopustil. Závěry tohoto znalce jsou v rozporu se znaleckým posudkem Ing. Martina Duška, který předložil stěžovatel. Soudy tak měly nechat vypracovat revizní znalecký posudek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve, a k nimž se soudy prvého a druhého stupně podrobně ve svých rozhodnutích vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 odst. 1 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena v §2 odst. 6 tr. řádu. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů, ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost, obecnými soudy proto Ústavní soud zásadně nezasahuje, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, bod 23 (N 106/85 SbNU 739)]. Výjimku z tohoto pravidla lze učinit až tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185) nebo nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)].
10. Čl. 36 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává poukazem na porušení svého práva na soudní ochranu a presumpci neviny, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140).
11. Z výsledků provedeného a řádně zhodnoceného řetězce důkazů bylo možné vyvodit průběh skutkového děje, který se obhajobě nepodařilo vyvrátit. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soudy předestřely přiměřený popis jednání stěžovatele, který založily na řádně zhodnocených důkazech. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, takže k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
12. Soudy tří stupňů se zabývaly i všemi relevantními námitkami stěžovatele, které uplatňuje také v ústavní stížnosti, přičemž se s nimi ústavně konformně vypořádaly. Řešily tak použitelnost oponentního znaleckého posudku Ing. Martina Duška, který předložila obhajoba, a vysvětlily, proč k němu nepřihlédly. Jmenovaný znalec totiž neměl k dispozici veškeré potřebné materiály, jaké měl zpracovatel posudku obžaloby Ing. Jan Janka, neboť vycházel z omezených zdrojů. Nejednoznačnost jeho závěrů bylo možno vyvodit i z jeho výslechu u hlavního líčení, když na položené otázky odpovídal jednostranně, jeho odpovědi byly vytrženy z kontextu, přičemž šlo mnohdy o nepodložené úsudky. Soudy označily tento znalecký posudek důvodně jako účelový. Na druhé straně znalec Ing. Jan Janek, jehož posudek stěžovatel zpochybňuje, při znaleckém zkoumání pracoval s veškerou zajištěnou výpočetní technikou a o správnosti jeho závěrů soudy neměly žádné pochybnosti. Nebylo proto nutné ve věci opatřovat revizní znalecký posudek, jak navrhoval stěžovatel.
13. K vytýkanému neprovedení některých z navrhovaných důkazů Ústavní soud odkazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). V posuzované věci krajský soud důkazní návrhy stěžovatele neopomněl. Ve svém rozhodnutí jednoznačně zdůvodnil, proč je nepovažoval za potřebné. Z opakovaně stěžovatelem navrhovaných důkazů i v odvolacím řízení vrchní soud vyhověl jednomu návrhu a doplnil dokazování přečtením úředního záznamu o podání vysvětlení svědkyně D. Š., ve zbytku pak obdobně jako krajský soud návrhy na doplnění dokazování zamítl pro nadbytečnost, když nemohly vést k bližšímu objasnění věci. Jeho postup akceptoval i Nejvyšší soud. Nelze proto dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly bez řádného odůvodnění opomenuty.
14. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však krajským soudem učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není oprávněná námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
15. Vznáší-li stěžovatel obdobné námitky i proti rozhodnutí o dovolání, z jeho obsahu je patrné, že Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým zjištěním, která se stala podkladem pro použitou právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Dospěl-li stejně jako soudy krajský a vrchní k závěru, že stěžovatel zjištěným jednáním naplnil všechny znaky žalovaných trestných činů, úvahy soudů nejen zopakoval, ale i dále konkretizoval. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
16. Jistou opodstatněnost by bylo možné přiznat námitce o nezákonnosti domovní prohlídky, provedené na základě soudního příkazu, který neobsahoval zdůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti tohoto úkonu. Ústavní soud však již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke zrušení napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci stěžovatel pominul judikaturu Ústavního soudu, podle níž nezdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejich základě byla prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedena, je vadou řízení, která však sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušného rozhodnutí, je-li ze spisového materiálu a z okolností případu neodkladnost nebo neopakovatelnost tohoto úkonu zřejmá (srov. usnesení ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 1813/07, ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08, ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2816/10, ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 907/13, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 946/13 a nález ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 761/14). Tak se stalo i ve věci stěžovatele, kdy neodkladnost domovní prohlídky vyplývala ze samotné povahy trestné činnosti týkající se tzv. počítačové kriminality, kdy hrozí reálné riziko, že zásah do softwarového či hardwarového vybavení počítače nebo úprava na něm uložených dat před zjištěním a zadokumentováním jeho skutečného stavu by mohl zmařit objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání. Byť tedy došlo k pochybení, věcné důvody pro neodkladnost provedení domovní prohlídky byly splněny.
17. Lze tak uzavřít, že postupem soudů při vydání napadených rozhodnutí nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či dalších základních práv, která se obsahově překrývají s komplexní garancí řádného řízení podle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu