ECLI:CZ:US:2020:3.US.2205.20.1
sp. zn. III. ÚS 2205/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Hradec Králové, se sídlem U Soudu 276/3, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2020, č. j. 25 Co 112/2020-55, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 28 EXE 1889/2019-38, zastavil exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve vazbě na §52 odst. 1 e. ř. (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soudní exekutorce - nyní stěžovatelce - pověřené vedením exekuce nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III). Okresní soud jako exekuční soud přitom vyšel ze zjištění, že dne 15. 8. 2019 byl pod č. j. 9 C 125/2019-19 vydán platební rozkaz, kterým byla žalované (a později také povinné) Miloslavě Dernerové uložena povinnost, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatila žalobci Mgr. Josefu Smutnému (dále také oprávněnému) částku 464 640 Kč s úrokem z prodlení. Povinná ovšem podala dne 1. 11. 2019 u okresního soudu žalobu pro zmatečnost mířící proti uvedenému platebnímu rozkazu s tvrzením, že poštovní zásilka platební rozkaz ve skutečnosti vůbec neobsahovala, byť tento údaj byl vyznačen na dodejce. Okresní soud ovšem dne 4. 11. 2019 jednak opatřil podkladový platební rozkaz doručený oprávněnému (žalobci) doložkou právní moci a vykonatelnosti ke dni 5. 9. 2019 a jednak usnesením z téhož dne č. j. 9 C 125/2019-33 stejný platební rozkaz zrušil s odůvodněním, že jej nelze povinné doručit. Toto usnesení bylo doručeno povinné dne 11. 11. 2019 a oprávněnému dne 12. 11. 2019. Oprávněný ale mezitím podal dne 8. 11. 2019 exekuční návrh u stěžovatelky.
3. Jak je výše uvedeno, okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů exekučního řízení s argumentem, že žádnému z nich nelze klást k tíži procesní zavinění za zastavení exekuce. Ze stejného důvodu pak odepřel stěžovatelce právo na náhradu nákladů exekuce. Zdůraznil, že povinná se svým návrhem na zastavení exekuce uspěla a nemůže ji tudíž stíhat povinnost nahradit náklady oprávněnému ani stěžovatelce. Na oprávněném pak nelze spravedlivě požadovat, aby hradil náklady povinné či náklady stěžovatelky (exekutorky), protože ještě v době podání exekučního návrhu se oprávněně domníval, že platební rozkaz je vykonatelný a nebyl před zahájením exekučního řízení odstraněn.
4. K odvolání stěžovatelky byl výrok III usnesení okresního soudu ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") potvrzen. Podle názoru soudu totiž oprávněný podal exekuční návrh v dobré víře ve správnost konání nalézacího soudu a v existenci vykonatelného exekučního titulu. Za těchto okolností mu proto nelze klást za vinu procesní zavinění za zastavení exekuce. Platební rozkaz lze zrušit jen tehdy, nelze-li ho doručit některému z žalovaných. Jedná se o případ, kdy se žalovaný adresát na adrese uvedené v žalobě - zde v návrhu na vydání platebního rozkazu - nezdržuje, nepodaří se zjistit jeho novou adresu anebo se sice na uvedené adrese (v návrhu na vydání platebního rozkazu) zdržuje, ale zásilky osobně nepřebírá a je mu doručováno pouze náhradním způsobem. V daném případě se však povinná (žalovaná) na adrese uvedené v návrhu na vydání platebního rozkazu zdržovala, byla kontaktní a soudní zásilky přebírala. Proto ani povinná nenese vinu na zastavení exekuce. Povinná se navíc pokusila podkladový platební rozkaz odstranit podáním žaloby pro zmatečnost s tvrzením, že okresní soud do jí adresované poštovní zásilky platební rozkaz nevložil. Okresní soud však tuto žalobu pro zmatečnost neevidoval jako nově napadenou věc, neprojednal ji a nerozhodl o ní, namísto toho ji bez dalšího posoudil jako upozornění povinné na závadu v doručování platebního rozkazu. O nastalé procesní situaci přitom oprávněného vůbec nevyrozuměl a jednal podle krajského soudu kuloárně, když oprávněnému nedal šanci adekvátně využít jeho procesních práv.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu předchozího řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Předně je vhodné uvést, že stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti musí tvrdit existenci zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám u tzv. věcí bagatelních, což je právě případ nyní posuzované věci, jelikož spornou je peněžní částka 6 655 Kč (srov. k tomu též usnesení sp. zn. III. ÚS 559/19 ze dne 25. 6. 2019 v obdobné věci stěžovatelky).
9. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je totiž v případech bagatelních věcí s výjimkou rozhodnutí obecných soudů přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele důvodnost ústavní stížnosti v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09, a ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Právě naznačená zdrženlivost Ústavního soudu se nadto uplatní o to více, je-li - stejně jako v této věci - sporná toliko náhrada nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4101/19 ze dne 14. 1. 2020).
10. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
11. Jak je rekapitulováno shora, oba soudy uzavřely, že ani oprávněný ani povinná nezavinili zastavení exekuce, neboť administrativním pochybením tento stav zapříčinil okresní soud. Tento závěr v ústavní stížnosti ve svojí podstatě nezpochybňuje ani sama stěžovatelka. Její odkaz např. na nález sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449) není přiléhavý už jen v tom, že se povinná nemohla seznámit se samotným platebním rozkazem vydaným na počátku řízení, a to právě na rozdíl od skutkových okolností případu v odkazovaném nálezu, kdy povinná splnění povinnosti odkládala až do rozhodnutí vyšších soudních instancí.
12. I jen z dalšího odkazu stěžovatelky vyplývá [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 799/11 ze dne 4. 8. 2011 (N 141/62 SbNU 195)], že ani Ústavní soud formalisticky nepreferuje, aby se povinnost nahradit náklady exekuce musela bezpodmínečně rozdělit mezi oprávněné a povinné v exekučním řízení. Zde vyslovený právní názor přitom není v rozporu ani se stěžovatelkou odkazovaným stanoviskem pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545), neboť ve stěžovatelčině případě krajský soud stěžovatelce neodepřel náhradu nákladů exekuce proti povinné pro její aktuální nemajetnost, ale proto, že ani ona zastavení exekuce nezavinila. Obecné soudy - včetně krajského soudu - proto podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nepochybily, když stěžovatelce jako soudní exekutorce nepřiznaly náhradu nákladů exekuce ani proti povinné.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu