ECLI:CZ:US:2020:3.US.2467.20.1
sp. zn. III. ÚS 2467/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anastasiie Kyslik, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2020, č. j. 30 C 16/2020-12, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; pozn.: z hlediska posouzení, zda byla ústavní stížnost podána osobou k tomu oprávněnou, Ústavní soud odkazuje na své předchozí závěry z nichž vyplývá, že ústavní stížnost může jménem fyzické nebo právnické osoby podat opatrovník, který jí byl ustanoven soudem na základě ustanovení §29 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") k zastupování pro řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo nebo v jehož rámci došlo k jinému zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod, proti němuž tato stížnost směřuje - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3634/11 ze dne 14. 1. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, neboť má za to, že jím došlo k porušení ústavních principů a jejích základních práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s. (dále jen "žalobkyně") se prostřednictvím návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po stěžovatelce, jako žalované, zaplacení částky ve výši 362 Kč s příslušenstvím, odpovídající vynaloženým nákladům na vymáhání dluhu, jenž vznikl v souvislosti s její jízdou "načerno" dne 27. 3. 2018.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") návrhu žalobkyně vyhověl. Jelikož se však vydaný elektronický platební rozkaz nepodařilo doručit, byl zrušen usnesením téhož soudu ze dne 20. 10. 2019, č. j. EPR 248806/2018-17, obsahujícím rovněž výzvu k vyjádření, zda stěžovatelka souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno na základě fikce doručení.
4. V následném řízení, jež proběhlo bez jednání, rozhodl obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým žalobě vyhověl (výrok I.), neboť "zjistil, že žalovaná uvedeného dne cestovala bez platné jízdenky a pohledávku na místě neuhradila. Žalovaná uhradila dne 24. 9. 2018 částku 1 525 Kč, ačkoliv byla předžalobní výzvou vyzvána k úhradě částky 1 524 Kč a nákladů řízení 363 Kč". Obvodní soud proto uzavřel, že "žalobkyně se důvodně domáhala nákladů spojených se zasláním předžalobní výzvy ve výši odměny právního zástupce 200 Kč, paušálu 100 Kč a DPH."
5. Jak se dále podává z ústavní stížnosti, tento rozsudek byl stěžovatelce doručen s využitím fikce doručení dle ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř.
6. Usnesením obvodního soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 30 C 16/2020-23, byl stěžovatelce s ohledem na skutečnost, že její pobyt není znám, ustanoven opatrovník dle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř.
7. V záhlaví citovaný rozsudek obvodního soudu stěžovatelka napadá ústavní stížností, v níž především uvádí, že obvodní soud neučinil vhodná opatření k ochraně jejích zájmů a procesních práv, když rozhodl, aniž by ve věci nařídil jednání, resp. neustanovil jí - jakožto osobě neznámého pobytu - opatrovníka. Má za to, že v situaci, kdy jí nebyl doručen elektronický platební rozkaz, měl soud provést šetření, zda je osobou neznámého pobytu, a následně, před rozhodnutím ve věci samé, jí ustanovit opatrovníka. Jelikož však obvodní soud takto nepostupoval a zmíněné usnesení o zrušení elektronického platebního rozkazu obsahující též výzvu k vyjádření, zda stěžovatelka souhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, doručil pouze na základě fikce doručení, zasáhl dle stěžovatelčina názoru do jejího práva být přítomna projednání věci.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je především nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (podle zásady de minimis non curat praetor). Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
11. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, jež by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Je při tom veden úvahou, že částka, která tvoří předmět nyní posuzovaného řízení, již s ohledem na svou výši není schopna způsobit porušení základních práv a svobod.
12. Ústavní soud tímto přístupem k tzv. bagatelním věcem zároveň zajišťuje, že se bude moci soustředit na plnění své nezastupitelné úlohy ochrany ústavnosti v rámci českého ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy šlo o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity zdejšího soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [srov. čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
13. Ústavní soud toliko na okraj uvádí, že nepřehlédl ustanovení §115 o. s. ř., jež umožňuje rozhodnout ve věci bez nařízení jednání, jen jestliže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, což se v nyní posuzovaném případě striktně vzato ve výslovné formě nestalo. Současně však již dříve zdůraznil, že nikoliv každý (eventuálně) procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2733/19 ze dne 21. 4. 2020, bod 26). Jak již totiž bylo řečeno, vzhledem k bagatelní povaze sporu Ústavní soud nehodlá postup obvodního soudu, který nadto není procesními předpisy apriorně zcela vyloučen (byť ve shodě se stěžovatelkou nepopírá, že mohl vynaložit výraznější úsilí), přezkoumávat.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu