ECLI:CZ:US:2020:3.US.2642.20.1
sp. zn. III. ÚS 2642/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem se sídlem Křeslická 301/1, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 sp. zn. 61 To 413/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že je v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že v pořadí pátým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 8. 2019 sp. zn. 16 T 167/2013 (vydaným v nově složeném senátu) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 337 323 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 12. 2019 sp. zn. 61 To 413/2019, k němuž se odvolal, byl rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 8. 2019 změněn ve výroku I tak, že stěžovateli byla uložena povinnost uhradit poškozené částku 433 732 Kč.
4. Stěžovatel podal také dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2020 č. j. 3 Tdo 487/2020-1129, které bylo stěžovateli doručeno dne 13. 7. 2020. Je však nutno předeslat, že petit ani odůvodnění nyní posuzované ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu nesměřují, přičemž ani plná moc zmocnění pro advokáta v tom směru neobsahuje. V odůvodnění ústavní stížnosti je pouze jedna povšechná a nijak nerozvinutá zmínka o tom, že Nejvyšší soud shora citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho trestní věci rozhodoval soudce, který není jeho zákonným soudcem, stalo se tak v nesprávně a protiústavně obsazeném senátu (obvodního soudu). Nově ustanovený senát Mgr. Karla Steinera nerozhodoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel poukazuje na proces dokazování, na vadné hodnocení provedených důkazů, a to svědeckých výpovědí údajných poškozených a K. C. Soudy neprovedly důkaz listinou "Prohlášení" ze dne 8. 2. 2016 paní T. S. Stěžovatel dovozuje, že konstrukt tří údajných poškozených o vylákání peněz stěžovatelem pod záminkou sňatku měl pak posloužit k účelovému porušení principu "ultima ratio". Normy trestního práva byly dle stěžovatele užity nedůvodně.
6. Ústavní soud nejprve posuzoval, zda jsou splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustná.
7. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
8. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel sice využil svého práva a podal proti rozsudku městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak toto rozhodnutí svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu nenavrhl, v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje a k ústavní stížnosti příslušné rozhodnutí Nejvyššího soudu (ani jiné) nepřiložil. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti v záhlaví citovanému rozsudku městského soudu (pozn. Při velmi vstřícné interpretaci stěžovatelovy ústavní stížnosti a příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu by teoreticky bylo možno dospět k názoru, že stěžovatel napadá také rozhodnutí obvodního soudu jakožto soudu prvního stupně, neboť stěžovatelovy námitky zjevně směřují převážně do tohoto rozhodnutí).
10. Taková situace představuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku (a z obsahu stížnosti nikterak nevyplývá, že by brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu), ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 13/19 ze dne 16. 1. 2019; usnesení sp. zn. I. ÚS 3449/18 ze dne 15. 11. 2018; usnesení sp. zn. III. ÚS 764/18 ze dne 18. 9. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2255/15 ze dne 25. 8. 2015; usnesení sp. zn. I. ÚS 2007/13 ze dne 23. 7. 2013; usnesení sp. zn. I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Pro úplnost lze dodat, že pokud by Ústavní soud rozhodl tak, jak navrhuje stěžovatel, a napadené rozhodnutí městského soudu a příp. také obvodního soudu zrušil, zůstalo by ústavní stížností nenapadené rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty. Alternativně by - s ohledem na výše popsaný obsah ústavní stížnosti - byl Ústavní soud nucen rozhodovat zcela ultra petitum.
12. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj