ECLI:CZ:US:2020:3.US.3798.19.1
sp. zn. III. ÚS 3798/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky: MASHA BRASKO s. r. o. v likvidaci, sídlem Závěrka 2369/12, Praha 6, zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019, č. j. 21 Cdo 3697/2018-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, a to pro porušení jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, č. j. 12 Co 14/2018-143 (dále jen "rozsudek městského soudu"), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem městský soud vyhověl žalobě stěžovatelky a nahradil neexistující souhlas žalovaných s vydáním částky 336.748,49 USD, která byla přijata do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4. Porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatelka především v tom, že Nejvyšší soud jí v záhlaví uvedeným rozsudkem fakticky zamezil v uspokojení její pohledávky, která je pravomocně přiznána a je vykonatelná. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že otázka spočívající v tom, komu svědčí nárok na vydání finančních prostředků ze soudní úschovy, je otázkou obecnou, která v dosavadní soudní praxi není vyřešena a převyšuje proto zájmy samotné stěžovatelky. K tomu dodává, že obdobná situace jistě nebude výjimečná a takové případy je potřebné vyřešit i v zájmu státu s ohledem na riziko žalob na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
II.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. Tato se jednak odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Jinými slovy, stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2367/14 ze dne 18. 8. 2014 či sp. zn. I. ÚS 406/16 ze dne 29. 2. 2016 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek městského soudu. Případ se nyní nachází ve stadiu řízení před městským soudem, přičemž stěžovatelka může svá práva bránit v předmětném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí zákon poskytuje. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, otevírá se jí cesta k zásahu Ústavního soudu. V současné procesní situaci byl však návrh Ústavnímu soudu podán předčasně.
Stěžovatelka si je této skutečnosti vědoma, a proto současně argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jejích vlastních zájmů. Možnost připuštění ústavní stížnosti na základě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se především týká situace, kdy věc již pravomocně skončila, aniž stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3103/07 ze dne 23. ledna 2008 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. května 2013). O to zdrženlivější musí být Ústavní soud v situaci, kdy se podstata námitek týká merita zatím pravomocně nerozhodnuté věci. K aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit jen pokud jsou bezpodmínečně dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutno věc vyjmout z běžného právního postupu. Stěžovatelka nicméně tvrzený přesah vlastních zájmů nijak nedoložila, přičemž její shora uvedená obecná tvrzení nejsou v tomto směru dostatečná. K tomu Ústavní soud dodává, že předmětný přesah nemůže odvozovat z vlastního přesvědčení stěžovatelky o opodstatněnosti jejích námitek, neboť ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, mu nepřísluší tyto námitky jakkoliv meritorně posuzovat (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. června 2005 a sp. zn. IV. ÚS 1671/11 ze dne 12. dubna 2012).
Vzhledem k výše uvedenému proto soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl jako nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu