ECLI:CZ:US:2020:3.US.452.20.1
sp. zn. III. ÚS 452/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Daliborem Lípou, advokátem, sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 7 To 417/2019-26 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. října 2019 č. j. 2 PP 138/2019-16, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2006 sp. zn. 46 T 9/2006 odsouzen za násilnou a majetkovou trestnou činnost k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 4 T 25/2004.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byla podle §88 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil třetí zákonný předpoklad pro podmíněné propuštění, a to prognózu vedení řádného života.
4. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením soudů co do podmínky prognózy vedení řádného života, neboť naplnění této podmínky bylo hodnoceno výlučně na základě jeho minulého chování, tj. předchozích odsouzení, závažnosti trestné činnosti a dvou podmíněných propuštění v době dávno minulé. Postup soudů je tak v rozporu se zákazem dvojího přičítání, který vyplývá ze zásady ne bis in idem uvedené v čl. 40 odst. 5 Listiny. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405). Závěry soudů považuje za rozporné, kdy je uváděno, že se polepšil, ale současně není naplněna podmínka očekávání vedení řádného života na svobodě. Poukazuje na své vzorné chování ve věznici a na programy, které tam absolvoval. Napadená rozhodnutí má za nedostatečně odůvodněná a založená na neúplných skutkových podkladech, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Další pochybení spatřuje v postupu krajského soudu při vyřízení jeho žádosti o ustanovení obhájce, přičemž konstatování soudu, že byl sám schopen kvalifikovaně svoji stížnost odůvodnit, považuje za porušení rovnosti stran.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel "automaticky" propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musejí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika recidivy [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro použití tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. S ohledem na povahu uvedeného institutu však nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09). Ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
9. Otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tudíž plně věcí úvahy soudů. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (viz §88 tr. zákoníku), je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého právního pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, jestliže soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09).
10. Z napadeného usnesení Okresního soudu, s nímž se krajský soud zcela ztotožnil, je zřejmé, že soud se návrhem stěžovatele podrobně zabýval, při veřejném zasedání provedl všechny dostupné relevantní důkazy, které také patřičně zhodnotil. Stěžovatel sice poukazuje na nesprávnost jeho závěrů, opřených výhradně o recidivu, soud však svou obavu, že by stěžovatel po podmíněném propuštění nevedl řádný život, zhodnotil nejenom v souvislosti s jeho předchozí trestnou činností (v rejstříku trestů má celkem 16 záznamů), pro niž byl již vícekrát ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též ve spojení se zjištěním, že byl již dvakrát podmíněně z výkonu trestu propuštěn, avšak i dál páchal trestnou činnost, přičemž z posledního výkonu trestu se vrátil 24. 6. 2003 a již v březnu 2004 se dopustil velmi závažného trestného jednání kvalifikovaného jako pokus trestného činu vraždy a trestný čin krádeže, a v září 2004 spáchal další velmi závažné trestné jednání kvalifikované opět jako pokus trestného činu vraždy, a byl souzen též za drogovou trestnou činnost. Lze tak dospět ke stejnému závěru, jaký učinil okresní soud, že od páchání trestné činnosti stěžovatele neodradily ani předchozí nepodmíněné tresty, takže pro něj nebyly dostatečným ponaučením ani motivací k vedení řádného života. Za tohoto stavu lze jen stěží uvěřit stěžovateli, že se již rozhodl žít řádným životem, což dokládá svým velmi dobrým hodnocením z výkonu trestu. Okresní soud nepochybil ani v tom, hodnotil-li v neprospěch stěžovatele i jeho sklon k páchání majetkové a násilné trestné činnosti. Odkaz stěžovatele na porušení zásady dvojího přičítání je tak s ohledem na uvedená zjištění nepřípadný, stejně jako odkaz na nálezy Ústavního soudu řešící skutkově odlišné věci.
11. V nyní posuzované věci se na rozdíl případu řešeného nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18 oba soudy zabývaly tím, zda v průběhu výkonu trestu odnětí svobody došlo ke skutečné změně stěžovatelova životního postoje, přičemž vysvětlily, proč tomu tak není. Nelze přitom přeceňovat samotné dobré hodnocení z výkonu trestu, z něhož stěžovatel především vyvozuje své polepšení, neboť smysl podmíněného propuštění nespočívá jen v tom, aby byl odsouzený propuštěn za dobré chování ve výkonu trestu, ale je nutné zhodnotit prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování a postojích, odůvodňující naději, že povede řádný život (srov. usnesení ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16). Jakkoliv Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele, není možné nezopakovat, že žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je posuzována soudy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, což se právě v posuzované věci stalo, i když s výsledkem pro stěžovatele nepříznivým.
12. Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů se otázkou splnění podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Svá rozhodnutí také náležitě a srozumitelně odůvodnily v souladu s §134 odst. 2 tr. řádu. Napadená rozhodnutí tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování.
13. Poukazuje-li stěžovatel na procesní pochybení krajského soudu v souvislosti s vyřízením jeho žádosti o ustanovení zástupce, lze se ztotožnit s názorem tohoto soudu, že takový návrh měl stěžovatel předložit již okresnímu soudu, který projednával jeho žádost o podmíněné propuštění, nikoliv až krajskému soudu poté, co sám podal dostatečně odůvodněnou stížnost. Stěžovatel ani neuvádí žádnou argumentaci, při jejímž použití by mohl ustanovený zástupce rozhodnutí okresního soudu zpochybnit.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu