ECLI:CZ:US:2020:4.US.1013.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1013/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-město, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. ledna 2020 č. j. 40 Co 39/2020-72, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, a 2. Tamary Skyvové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zakotvených práv uvedených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 48 Nc 4098/2009-51 Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") zastavil exekuci proti 2. vedlejší účastnici (jako povinné) nařízenou jeho usnesením ze dne 21. 1. 2009 č. j. 48 Nc 4098/2009-51 k vymožení pohledávky obchodní společnosti ESSOX s. r. o. (jako oprávněné), na místo níž později do řízení vstoupila 1. vedlejší účastnice, ve výši 11 250,13 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty (výrok I), a dále rozhodl, že stěžovatel (jako soudní exekutor) nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že ani žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení okresního soudu v napadeném výroku II potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že důvodem pro zastavení exekuce bylo, že rozhodčí nález, podle něhož byla exekuce nařízena, není způsobilým exekučním titulem, protože účastníky sjednaná rozhodčí doložka je neplatná. V tomto případě byla exekuce zahájena dne 16. 1. 2009 a v době podání návrhu původní oprávněná nemohla předvídat změnu judikatury, neboť ta se ustálila až k datu 11. 5. 2011, takže nelze dospět k závěru, že by zavinila zastavení exekuce, na čemž nic nemění ani pozdější změna v osobě věřitele, kterou se stala 1. vedlejší účastnice. A protože zastavení exekuce nezavinila ani povinná - 2. vedlejší účastnice, nemá stěžovatel vůči nim právo na náhradu nákladů exekuce.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje obdobně jako ve svých předchozích ústavních stížnostech, tj. s poukazem na kogentní ustanovení §3 odst. 1 exekučního řádu a §11 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, zdůrazňuje nutnost zajištění náhrady nákladů soudního exekutora. Upozorňuje, že v dané věci vymohl částku ve výši 32 000 Kč, že si je vědom rizika, že při provádění exekuce nebudou všechny jeho zákonné nároky uspokojeny, ale že nejde o situaci, kdy by tomu bylo z důvodu nemajetnosti povinného, ale že mu byl nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů exekuce zcela odepřen. Odmítá argumentaci krajského soudu, že riziko, které nese, je kompenzováno v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí, a to z důvodu, že jde o činnost delegovanou na soudní exekutory zákonem a že by jejich postavení mělo být se soudy rovnocenné. Z tohoto důvodu namítá neoprávněný zásah do práva vlastnit majetek.
5. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny pak stěžovatel vyvozuje z toho, že krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. V této souvislosti argumentuje, že 1. vedlejší účastnice a její právní předchůdkyně měly s rozhodčími doložkami velkou zkušenost a že 1. vedlejší účastnice vstoupila do řízení až ke dni 20. 5. 2019, přičemž vytýká krajskému soudu nesrozumitelnost jeho úvah, když na straně jedné uvedl, že si 1. vedlejší účastnice musela být vědoma rizika zastavení exekuce, a přesto pohledávku koupila, a na straně druhé uzavírá, že by bylo nespravedlivé, aby nesla důsledky spojené se zastavením exekuce. Současně má být dle stěžovatele napadené usnesení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [konkrétně poukazuje jen na nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841)], dle níž v těchto případech spočívá procesní zavinění na oprávněném. Konečně stěžovatel uvádí, že to byla 2. vedlejší účastnice, která nesplnila svůj dluh, takže svým chováním vyvolala jak rozhodčí řízení, tak exekuční řízení, a namítá, že krajský soud postupoval v rozporu s nálezem ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2396/13 (N 53/73 SbNU 69).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu, kterým mu byla odepřena náhrada nákladů exekuce v částce 8 448 Kč. S ohledem na sumu, o kterou měl být napadeným rozhodnutím zkrácen, je zjevné, že jde o bagatelní věc. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná svou judikaturu, podle níž bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
10. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být, s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčen na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). K takové situaci dojde v případech pochybení v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15), anebo je případ součástí velkého souboru případů, kde sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)].
11. Taková situace však ve stěžovatelově věci nenastala. Stěžovatel v podstatě opakuje svou argumentaci, kterou v obdobných případech uplatnil ve svých ústavních stížnostech, které však již Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Tato rozhodnutí jsou stěžovateli známa a Ústavní soud na ně v podrobnostech odkazuje s tím, že v poslední době o obsahově prakticky shodné ústavní stížnosti rozhodl usnesením ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 92/20.
12. Lze tak uzavřít, že krajský soud se zabýval procesním zaviněním vedlejších účastnic řízení na zastavení exekuce a tuto otázku posoudil s přihlédnutím k jím označené judikatuře Ústavního soudu, načež dospěl k tomu, že takovéto zavinění na vedlejších účastnicích nespočívá a že tudíž nelze náhradu nákladů exekuce stěžovatelovi přiznat. Tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, čímž svým povinnostem z hlediska principů řádného procesu učinil zadost. Jeho závěry přitom nelze považovat za tzv. extrémní ani vzhledem k argumentu, že 1. vedlejší účastnice vstoupila do řízení až po datu 11. 5. 2011, neboť jak Ústavní soud uvedl mj. v posledně zmíněném usnesení, "[p]rávě proto [...], že nový oprávněný jako procesní nástupce vstupuje do práv a povinností svého předchůdce (původního oprávněného) a přijímá stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení, bylo třeba posoudit právní následky zastavení exekučního řízení, bez ohledu na změnu účastníků." Možno dodat, že k odkazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 se Ústavní soud již vyjádřil např. v usneseních ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2801/18 a ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4155/18 (bod 11 a 12). V odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2396/13 Ústavní soud řešil poněkud jinou situaci, a především možnost nepřiznání náhrady nákladů exekuce soudnímu exekutorovi nijak nevyloučil (viz bod 20).
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu