ECLI:CZ:US:2020:4.US.1197.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1197/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 28 Cdo 3802/2019-814, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2019 č. j. 71 Co 344/2018-787 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. srpna 2018 č. j. 17 C 193/2015-742, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2) Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 4 Ústavy, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 8. 2018 č. j. 17 C 193/2015-742 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že vedlejší účastnice č. 1) je vlastníkem pozemků parc. č. 18 - 23 v katastrálním území Bruntál - město, obec Bruntál, zapsaných na listu vlastnictví č. 1763 vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, pro katastrálním území Bruntál - město, a dále pozemků parc. č. 12 a 13 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem, obec Vrbno pod Pradědem, zapsaných na listu vlastnictví č. 622 vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, pro katastrální území Vrbno pod Pradědem. Stěžovatelka žalobu podala podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) - dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání". Okresní soud shledal, že stěžovatelce se nestala majetková křivda v rozhodném období vymezeném v §1 zákona o majetkovém vyrovnání (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a nestala se jí ani způsobem uvedeným v §5 daného zákona, proto není osobou oprávněnou podle §3 zákona o majetkovém vyrovnání.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 71 Co 344/2018-787 na základě odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že stěžovatelka ohledně předmětných pozemků neutrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období, neboť nedoložila, že před rozhodným obdobím byla zapsána jako vlastník těchto pozemků.
4. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 2. 2020 č. j. 28 Cdo 3802/2019-814 odmítl (§2434c odst. 1 občanského soudního řádu, dále i jen "o. s. ř."), neboť jej neshledal přípustným (§237 o. s. ř.). V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, když shledal, že aktivní věcná legitimace stěžovatelky k vedení sporu podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání není dána, neboť tvrzenému předchůdci stěžovatelky bylo vlastnické právo odňato před rokem 1945, a následně nedošlo k jeho obnově. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka netvrdila, že by uplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), či dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb."), případně ani nevysvětlila, z jakého právního titulu na ni měl před či v rozhodném období předmětný majek, který byl za okupace odňatý subjektu Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, jehož podle provedeného dokazování není právní nástupnicí, přejít. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve věci nebylo rozhodováno z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně rozhodných skutkových tvrzení týkajících se historických událostí či dokumentů, a že judikatura označená stěžovatelkou v souvislosti s prokazováním skutečností, jež nastaly v době dávno minulé, na posuzovanou věc nedopadá.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně vyjádřila souhlas se závěrem rozhodujících soudů, že v minulosti působila pod názvem Unterstützungsverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehem. Deutschordens, a nikoli pod názvem Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, pod nímž působila mužská odnož Řádu německých rytířů, přičemž stěžovatelka se označuje za ženskou odnož tohoto řádu. Nezpochybňuje ani, že předmětné pozemky byly původně v pozemkové knize zapsány pro zmíněnou mužskou odnož Řádu německých rytířů. Nesouhlasí však s tím, že nikdy nebyla vlastníkem daných nemovitostí. To, že byla v pozemkové knize původně jako vlastník zapsána mužská odnož Řádu německých rytířů, podle ní nevylučuje, že následně nemohlo dojít ke změně vlastnického práva v její prospěch. Stěžovatelka tvrdí, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem dokládají pozemkové knihy, a to knihovní vložka č. 195 (katastrální území Bruntál - město), knihovní vložka č. 682 (katastrální území Bruntál - Krnovské předměstí), knihovní vložka č. 583 (katastrální území Vrbno), dále smlouva o právu požívání pro spis č. j. III.-Dr. ŠA.-297 uzavřená mezi Náboženskou maticí v Praze (jako správcem majetkové podstaty stěžovatelky) a národním výborem v Bruntále, ze které vyplývá, že Náboženská matice v Praze vystupovala nikoliv jako vlastník předmětných nemovitostí, ale jako správce, a že vlastníkem byla stěžovatelka. Stěžovatelka je přesvědčena, že její vlastnické právo dokládá také darovací smlouva ze dne 4. 5. 1958 uzavřená mezi Náboženskou maticí v Praze a Správou zemědělství a lesního hospodářství Rady Krajského národního výboru v Olomouci, kterou Náboženská matice v Praze darovala předmětné nemovitosti státu, a rovněž přípis Okresnímu národnímu výboru v Bruntále ze dne 13. 10. 1971, z něhož se podává, že Československý stát se nepovažuje za vlastníka pozemku, který by nyní měl být parcelou č. 21. Dále stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 25. 10. 1971 č. j. Fin IV-Sm 706/71/Pcl a na smlouvu o právu požívání ze dne 10. 12. 1956 uzavřenou mezi Náboženskou maticí v Praze (jako správcem majetkové podstaty stěžovatelky) a Krajským národním výborem v Olomouci, schválenou Ministerstvem školství a kultury dne 19. 12. 1956, a na ni navazujícím přípisem Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 19. 5. 1958 č. j. 2106/58-III/2-Dr.Ša-766.
6. Stěžovatelka tvrdí, že z uvedených listin lze dovodit, že dotčené nemovitosti byly v jejím vlastnictví a že Náboženská matice v Praze je měla pouze ve správě a nezákonně je převedla na Československý stát. Odvolává se na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5727/2016, ze dne 6. 2. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004 sp. zn. 22 Cdo 2475/2003 a ze dne 19. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2174/2004), podle které, ačkoli se nedochoval nabývací titul, lze nabytí práva prokázat nepřímými důkazy, např. chováním tehdejších účastníků. Rovněž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, podle něhož není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou dály obvyklým způsobem či úředním postupem, tíží toho, kdo tvrdí opak, důkazní břemeno.
7. Stěžovatelka má také za to, že rozhodující obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu o přechodu vlastnického práva ze státu na kraj podle zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů (dále jen "zákon č. 157/2000 Sb."). Je přesvědčena, že stát nemohl převést či nechat přejít majetek, k němuž neměl žádný právní titul a který získal nezákonně, a to při vědomí toho, že tento majetek bude předmětem restitučního nároku oprávněné osoby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Okresní soud vyšel ze zjištění, že německý řád, jehož ženskou odnoží je stěžovatelka, byl konečným výnosem Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti, komisaře k udržení klidu pro organizaci v Liberci, na základě nařízení o rozpuštění, převedení a začlenění organizací v sudetoněmeckých oblastech ze dne 22. 10. 1938 rozpuštěn a majetek byl zabaven s vyloučením likvidace. Tento výnos byl zrušen vyhláškou č. 19/1947 ze dne 20. 12. 1946, když toto nařízení bylo prohlášeno neplatným právním předpisem. Na základě nařízení došlo k zápisu v pozemkových knihách ve prospěch německých organizací. V pozemkových knihách další zápis o obnovení vlastnického práva stěžovatelky není. Velmistr řádu v červenci a srpnu 1945 adresoval různým orgánům žádosti o vrácení majetku řádu na území Československé republiky konfiskovaného nacistickými okupanty. Těmto žádostem nebylo vyhověno a podle tehdy platných právních předpisů nevedly k obnovení vlastnictví. Stěžovatelka poté nevyužila postup podle zákona č. 128/1946 Sb., který upravoval způsob uplatnění nároku, a o navrácení majetku podle zmíněného zákona nepožádala. Za této situace byl majetek dál v nucené správě. Podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. u stěžovatelky nedošlo automaticky k obnovení vlastnictví.
11. Okresní soud se zabýval právním osudem pozemků, o nichž byl veden spor. Zjistil, že před rokem 1940 byly ve vlastnictví subjektu nazvaného Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens (tj. mužská větev Řádu německých rytířů), nikoliv stěžovatelky, která nikdy pod tímto názvem nevystupovala a není právní nástupkyní tohoto subjektu. Řádu německých rytířů byl předmětný majetek zabaven německou říší v období okupace Československé republiky a následně byl nacistickými orgány zapsán do pozemkových knih pro obce Vrbno, Bruntál-město a Bruntál-Krnovské předměstí, dále pro Arcidiecézi Olomouc, a pro Unterstützungsverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehem. Deutschordens (tj. právní předchůdce stěžovatelky). Konkrétně byly v roce 1940 výnosy říšského komisaře nemovitosti na parc. č. 12 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem odepsány do knihovní vložky č. 584 pro obec Vrbno, nemovitosti na parc. č. 13 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem byly odepsány do knihovní vložky č. 583 pro Unterstützungsverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehem. Deutschordens s tím, že následně byla provedena konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb."), nemovitosti na parc. č. 18 a 19 v katastrálním území Bruntál-město byly odepsány tak, že část byla odepsána do knihovní vložky č. 195 pro Unterstützungsverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehem. Deutschordens a část byla odepsána pro Arcidiecézi Olomouc, nemovitosti na parc. č. 20 v katastrálním území Bruntál-město byly odepsány do knihovní vložky č. 682 pro katastrální území Bruntál-Krnovské předměstí, nemovitosti na parc. č. 21 v katastrálním území Bruntál-město byly odepsány tak, že část byla odepsána do knihovní vložky č. 195 pro Unterstützungsverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehem. Deutschordens a část byla odepsána pro obec Bruntál-město a nemovitosti na parc. č. 22 a 23 v katastrálním území Bruntál-město byly odepsány do knihovní vložky č. 195 pro Unterstützungsverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehem. Deutschordens.
12. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že byla-li stěžovatelka u některých předmětných pozemků zapsána nacistickými orgány do pozemkových knih jako vlastník, nemůže se nyní dovolávat ochrany takto nabytého vlastnictví, když je nesporné, že k takovému zápisu vlastnického práva došlo na základě výnosu, který byl zákonem č. 128/1946 Sb. a vyhláškou č. 19/1947 Sb. ze dne 20. 12. 1946 zrušen a prohlášen neplatným právním předpisem, jak již bylo uvedeno shora. Připustil, že k možné majetkové křivdě u stěžovatelky došlo tím, že si stát ponechal po skončení války majetek Řádu německých rytířů, resp. stěžovatelky, a posléze jej konfiskoval podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb."). Podotkl však, že v letech 1945 - 1948 měl Řád německých rytířů (resp. stěžovatelka, která tvořila jeho součást) možnost domáhat se ochrany svého vlastnického práva u soudu. Ze zákona o majetkovém vyrovnání vyplývá, že stát nechtěl zmírňovat majetkové křivdy, které se staly před rozhodným obdobím, ale pouze ty, které byly spáchány komunistickým režimem od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. §8 odst. 1 písm. h) citovaného zákona vylučuje mimo jiné i vydání věci konfiskované na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. K nemovitostem zapsaným pro obce Vrbno, Bruntál-město a Bruntál-Krnovské předměstí navíc okresní soud uvedl, že šlo o majetek třetích osob a stěžovatelka nebyla ani jejich původní vlastnicí (tím byl subjekt Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens). Poukázal na to, že stěžovatelka nikdy nepředložila žádný objektivní důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit, že byla před rozhodným obdobím zapsána jako řádný vlastník předmětných pozemků. Uzavřel proto, že současným vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastník č. 2), který nabyl vlastnické právo na základě §1 zákona č. 157/2000 Sb., a to rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 26. 6. 2001 č. j. 16.669/2001-14, a že stěžovatelce nelze tyto nemovitosti ani movité věci s tím související podle zákona o majetkovém vyrovnání vydat, neboť se jí v rozhodném období nestala majetková křivda a nestala se ani způsobem podle §5 téhož zákona.
13. Ústavní soud konstatuje, že zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro vedlejšího účastníka č. 2) má oporu v provedeném dokazování a nelze jej označit za exces při utváření skutkových zjištění. Dané zjištění přitom poskytuje ucelený obrázek o tom, k jakým změnám ve vlastnickém právu k daným pozemkům docházelo a jak se tyto nemovitosti staly vlastnictvím státu, resp. poté vedlejšího účastníka č. 2).
14. Ústavní soud nemá žádné výhrady ani k závěrům okresního soudu ohledně posouzení, zda stěžovatelka využila či nevyužila postup podle zákona č. 128/1946 Sb. Jak Ústavní soud již v minulosti zmínil, z §1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. plyne, že právní poměry z doby nesvobody trvají, dokud nebudou příslušným orgánem prohlášeny za neplatné. Zákon č. 128/1946 Sb., který tento dekret provádí, vychází ze stejného stanoviska a nelze z něj dovodit, že by přímo ze zákona, bez rozhodnutí soudu, došlo k obnovení vlastnických práv osob, jež tato práva pozbyly v době nesvobody. Šlo o právní úkony a rozhodnutí napadnutelné, nikoli od počátku neplatné. Československý stát při nápravě válečných poměrů vyšel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a tudíž jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Proto majetkové změny v oblasti veřejnoprávní prováděl automaticky (§1 dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb.). To se však nemohlo vztahovat na bývalý majetek osob soukromého práva. Náprava stavu způsobeného dobou nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty atd. Restituce proto byly spjaty s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 223/96 a ze dne 29. 9. 1999 sp. zn. II. ÚS 18/97, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Současným vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastník č. 2), který nabyl vlastnické právo k nim rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 26. 6. 2001 č. j. 16.669/2001-14. Ústavní soud, stejně jako i Nejvyšší soud a krajský soud, se ztotožnil s názorem okresního soudu v tom, že přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na vedlejšího účastníka č. 2) je v souladu se zákonem č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů (dále jen "zákon č. 157/2000 Sb.") a neprotiví se smyslu majetkového vyrovnání s církvemi, neboť bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda kraje, coby veřejnoprávní korporace, zařadí v ustanovení §4 zákona o majetkovém vyrovnání mezi povinné osoby či nikoliv.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) ve smyslu §1 zákona o majetkovém vyrovnání vlastnila nemovitosti označené v žalobě. K tomu uvedla několik důkazů (viz bod 5. tohoto rozhodnutí), na jejichž základě tvrdí, že v 50. letech vlastnila sporné pozemky a že je měla ve správě Náboženská matice v Praze.
17. K stěžovatelkou vyjmenovaným důkazům Ústavní soud podotýká, že pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva svým hodnocením, že předložené listiny s ohledem na další zjištění nedokládají, že by stěžovatelka byla po část rozhodného období vlastnicí předmětných pozemků.
18. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud se při dokazování pečlivě zabýval právním osudem předmětných pozemků od roku 1940. Zjistil přitom, kterému subjektu svědčil zápis vlastnického práva před tímto rokem (tj. subjektu Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens), jak tento subjekt pozbyl své vlastnictví, a že je pak zpět již nenabyl způsobem k tomu stanoveným v zákoně č. 128/1946 Sb. Ústavní soud nespatřuje prostor pro svůj zásah do hodnocení důkazů provedených okresním soudem, neboť považuje postup okresního soudu za logický. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatelkou předložené listiny neprokázaly, že by vlastnila sporné pozemky v rozhodném období ve smyslu §1 zákona o majetkovém vyrovnání, což platí tím spíše, když stěžovatelka ani neupřesnila, jak a kdy měla vlastnictví k daným pozemkům vůbec nabýt.
19. Ústavní soud opakovaně připomíná, že hodnocení důkazů je v kognici obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu přísluší zasahovat jen v takových případech, jakým je např. zjevný logický omyl. V posuzované věci však prostor pro jeho zásah není dán, neboť se hodnocení soudů pohybovalo v ústavních mezích.
20. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených práv či svobod tím, že obecné soudy shledaly, že v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 neutrpěla tvrzenou majetkovou újmu ohledně nemovitostí zmíněných v žalobě, neshledal Ústavní soud důvod k tomu, aby se zabýval argumentací stěžovatelky k zákonu č. 172/1991 Sb.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu