ECLI:CZ:US:2020:4.US.1292.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1292/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele H. V. N., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 8, Brno, proti postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru zločineckých struktur, a Vězeňské služby České republiky, spočívajícím ve vyžádání a předání ve vazbě nahraných telefonních hovorů stěžovatele orgánům činným v trestním řízení za účelem vypracování fonoskopického znaleckého posudku, za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru zločineckých struktur a Vězeňské služby České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vyslovení toho, že v záhlaví uvedeným postupem Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru zločineckých struktur (dále jen "policejní orgán") a Vězeňské služby České republiky (dále jen "vězeňská služba") došlo k porušení jeho práv zaručených mu čl. 10 a 13 Listiny základních práv a svobod.
2. Z opatření policejního orgánu ze dne 3. 3. 2020 č. j. NCOZ-6099-2483/TČ-2016-411400-O přibral policejní orgán do trestního řízení vedeného proti stěžovateli znalkyni z oboru kriminalistika, specializace fonoskopie. Podstatou znaleckého zkoumání má být srovnání hlasů osob mluvících na různých (zejména telefonních) záznamech s vzorky hlasů, které policejní orgán získal mimo jiné z nahrávek telefonních hovorů poskytnutých vězeňskou službou (nahraných v průběhu stěžovatelovy vazby). Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") přezkoumalo stěžovatelovy námitky proti tomuto postupu a vyrozuměním ze dne 8. 4. 2020 č. j. VZV 48/2018-4197 stěžovateli sdělilo, že postup účastníků řízení neporušuje žádné právní předpisy.
3. Stěžovatel namítá, že v rámci trestního řízení nemá žádný prostředek, kterým by mohl chránit své soukromí a lidskou důstojnost před rozšířením obsahu jeho hovorů mezi příslušníky policie a znalce. Zásah považuje za nepřiměřený (odporující účelu popsaného v zákoně) a navíc nebyla splněna podmínka souhlasu soudce s užitím záznamů odposlechů. Daný postup je dle stěžovatele v rozporu se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10. Policejní orgán měl k získání vzorku hlasu navíc jiné, šetrnější procesní prostředky.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
6. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k poskytnutí ochrany právům a svobodám fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by v takové věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Ze zásady subsidiarity, podle které ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, připustil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi výjimky, jež se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
7. Ústavní stížnost směřuje proti dílčímu postupu orgánů činných v trestním řízení (v přípravné fázi) a s nimi spolupracující vězeňské služby. Je zřejmé, že trestní řízení bude v dané věci pokračovat a napadený postup tak může být předmětem periodického přezkumu zákonnosti v různých fázích řízení. Z napadeného postupu orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že jeho účelem je obstarání důkazů v probíhajícím trestním řízení, proto jsou hlavními prostředky v tomto směru ty, kterými lze zpochybnit zákonnost pořízení nebo provedení důkazů (jde zejména o všechny prostředky v rámci přípravného soudního řízení). Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým názorem, že přípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že k zásahu do stěžovatelových práv dochází již nyní (rozšiřováním nahrávek hovorů mezi orgány činnými v trestní řízení a znalce). Právě uvedený účel (obstarání důkazů) a skutečnost, že stěžovatel dle svého tvrzení vyčerpal prostředky k ochraně svých práv v dané fázi trestního řízení, nezakládají přípustnost ústavní stížnosti, neboť v jiných fázích může mít k dispozici prostředky jiné. Proti očekávání stěžovatele však tomu tak není.
8. Zákonné prostředky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nemusí být dotčené osobě dostupné aktuálně, postačí možnost jejich použití v pozdějších fázích řízení.
Měly-li by pořízené nahrávky sloužit k jinému účelu, měl by stěžovatel k dispozici rovněž jiné prostředky nápravy. V posuzované věci však nutno poukázat na to, že stěžovatel nedoložil, že by využil možnosti obrátit se na státního zástupce vykonávajícího ve věci dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Tato možnost je již v judikatuře Ústavního soudu ustáleně chápána jako efektivní prostředek ochrany práv obviněných (srov. např. usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně dovodil, že podnět k výkonu dohledu podle zákona o státním zastupitelství může představovat efektivní procesní prostředek nápravy, který je v takových případech nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, tzn. že stěžovatelé se musí před podáním ústavní stížnosti domáhat nápravy v rámci soustavy státního zastupitelství [srov. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2597/18, dále např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623) a ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 254/16].
9. Logickým důsledkem právě uvedeného je, že v takových případech je proti následnému výsledku výkonu dohledu, s nímž není stěžovatel spokojen, přípustná ústavní stížnost [srov. nález ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499)]. Zákon o státním zastupitelství upravuje dohled jako nástroj umožňující kontrolu v rámci hierarchických vztahů uvnitř soustavy státních zastupitelství a opravňuje "dohledové" státní zastupitelství k ingerenci do trestního řízení vedeného nižším státním zastupitelstvím, které je povinno se pokyny "dohledového" státního zastupitelství řídit. Výkon dohledu je tak zákonem svěřenou pravomocí státního zastupitelství, která bezpochyby může mít dopad do právní sféry stran trestního řízení. Současně má státní zastupitelství vykonávající dohled povinnost podle §16a zákona o státním zastupitelství vyrozumět o výsledku dohledu toho, kdo k jeho výkonu dal podnět, pročež uvedené vyrozumění, které musí být vydáno jako završení procesu výkonu dohledu, lze pro účely řízení před Ústavním soudem považovat za rozhodnutí podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takový závěr, plynoucí již z uvedeného nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16, dokládají i další rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla vyrozumění státních zastupitelství podrobena (kvazi)meritornímu přezkumu [srov. usnesení ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2095/18, ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 614/18, ze dne 3. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3965/18, ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 920/19, ze dne 7. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3677/19, ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4137/19 a mnoho dalších].
10. Ačkoliv je tedy zřejmé, že stěžovatelova stížnost má zjevně ústavněprávní relevanci, vzhledem k zásadě subsidiarity podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba poukázat na to, že je rovněž úkolem jiných orgánů veřejné moci, aby poskytovaly všem stěžovatelovým ústavním právům a svobodám (ochrana soukromí, legalita postupu orgánů činných v trestním řízení, zákaz sebeobviňování) soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto nemůže svým rozhodováním zasahovat do neukončených právních řízení jako je tomu i v posuzované věci. Proto třeba konstatovat nad rámec nyní posuzované věci, že ani případné vyčerpání prostředků dohledu by ještě v rámci neskončeného trestního řízení nemuselo vést k tomu, že by byla ústavní stížnost (skrytě směřující proti probíhajícímu důkaznímu řízení) bez dalšího přípustnou, což však bez vyčerpání i tohoto prostředku, který je stěžovateli k dispozici, nelze nijak předjímat. Ačkoliv je tedy zřejmé, že stěžovatelova stížnost má zjevně ústavněprávní relevanci, vzhledem k zásadě subsidiarity podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba poukázat na to, že je rovněž úkolem jiných orgánů veřejné moci, aby poskytovaly všem stěžovatelovým ústavním právům a svobodám (ochrana soukromí, legalita postupu orgánů činných v trestním řízení, zákaz sebeobviňování) soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto nemůže svým rozhodováním zasahovat do neukončených právních řízení jako je tomu i v posuzované věci. Proto třeba konstatovat nad rámec nyní posuzované věci, že ani případné vyčerpání prostředků dohledu by ještě v rámci neskončeného trestního řízení nemuselo vést k tomu, že by byla ústavní stížnost (skrytě směřující proti probíhajícímu důkaznímu řízení) bez dalšího přípustnou, což však bez vyčerpání i tohoto prostředku, který je stěžovateli k dispozici, nelze nijak předjímat. Nelze tak uvést víc než jen to, že tento efektivní prostředek nápravy vyčerpán nebyl, ač byl stěžovateli k dispozici, což je po posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem jedním z důvodů, proč nelze ústavní stížnost meritorně projednat.
11. Nadto lze ještě poukázat na petit ústavní stížnosti, jímž se stěžovatel domáhá toliko vyslovení protiústavnosti napadeného postupu policejního orgánu a následně vězeňské služby. Zde Ústavní soud poukazuje na svou vázanost petitem návrhu, a především na skutečnost, že těmito námitkami se vypořádává vrchní státní zastupitelství a stěžovatel jeho argumentaci jednak pomíjí, jednak ve své ústavní stížnosti uplatňuje námitky, které ve svém podání k vrchnímu státnímu zastupitelství neuplatnil, ač právě na tomto základě má vést svou argumentaci před Ústavním soudem. To rovněž činí ústavní stížnost v této fázi řízení nepřípustnou.
12. Z výše vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, než předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj