ECLI:CZ:US:2020:4.US.1511.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1511/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti V. G., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2020 sp. zn. 61 To 3/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. prosince 2019 sp. zn. 43 Nt 108/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit spolu s dalšími spoluobviněnými způsobem podrobně popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") nadepsaným usnesením rozhodl, že podle §73b odst. 1, §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu stěžovatel bere do vazby a podle §72a odst. 4 trestního řádu se doba trvání vazby počítá od 2. 12. 2019 od 11:25 hodin.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 1. 2020 sp. zn. 61 To 3/2020 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl.
5. Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatele nálezem ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 329/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedené usnesení městského soudu zrušil, neboť dospěl k závěru, že takovýmto rozhodnutím bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
6. V návaznosti na tento nález Ústavního soudu městský soud opětovně přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení obvodního soudu vztahujícího se ke stěžovateli a řízení jemu předcházející, přičemž podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že ačkoli městský soud v nyní posuzované ústavní stížnosti konstatoval, že usnesení mělo být přeloženo do jazyka rumunského, a přestože uvěřil stěžovateli, že se tak nestalo, rozhodl 16. 4. 2020 o zamítnutí stížnosti, aniž by do rumunského jazyka usnesení bylo přeloženo a jako takové doručeno stěžovateli. Podle stěžovatele městský soud nerespektoval pokyn Ústavního soudu obsažený v jeho nálezu. K odstranění nedostatku v doručování vůči obhájci došlo 14. 4. 2020, kdy bylo usnesení nalézacího soudu doručeno obhájci stěžovatele. Lhůta obhájci k podání stížnosti tak uplynula až 17. 4. 2020.
8. Stěžovateli uplynula lhůta pro podání stížnosti do usnesení o vzetí do vazby nejdříve až po vynuceném vzdání se jeho práv v podání soudu dne 17. 4. 2020. Ve snaze, aby již konečně se mohlo v jeho věci konat, stěžovatel se raději vzdal prostřednictvím svého obhájce svého práva na překlad usnesení.
9. Se stížností podanou po předčasném rozhodnutí městského soudu naložil tento soud tak, že ji zaslal nalézacímu soudu jako podnět k propuštění z vazby.
10. Stěžovatel s přihlédnutím k "neuvěřitelnému množství pochybení" podal námitky podjatosti vůči všem soudcům a státní zástupkyni, které dle jeho očekávání nebyly akceptované a jeho argumenty a důkazy se nikdo nezabýval. O těchto stížnostech nebylo v době vydání ústavní stížností napadených usnesení pravomocně rozhodnuto.
11. Stěžovatel vytýká, že mu není kýmkoli vysvětleno, proč je zapojován do skupiny páchající trestnou činnost, přičemž situace je pro něj "psychicky strašná". Na spoluobviněné bez přítomnosti obhájců působili představitelé státní moci a rovněž v jejich případě je trestní řízení zatížené nezákonnými, či dokonce neústavními postupy.
12. Protože se stěžovatel před rozhodnutím městského soudu nevzdal práva stížnost podat, je jeho rozhodnutí vydané dříve, než bylo stěžovateli doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí o uvalení vazby přeložené do rumunského jazyka, porušením jeho základních práv na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 a čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Podle stěžovatele je právní situace v nyní posuzované věci identická se stavem v době, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 329/20 vyhověl jeho první ústavní stížnosti, neboť městský soud opět rozhodl dříve, než neuplynula lhůta pro podání stížnosti stěžovateli a jeho obhájci. Městský soud nereagoval na námitky uvedené ve stěžovatelově stížnosti, zejména o zahájení trestního stíhání, z nichž vyplývá neexistence důkazů odůvodňujících podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu, ale nejpodstatnějšími námitkami vůči předčasnému rozhodování se vůbec nezabýval. Usnesení městského soudu je ryze formalistické a neobsahuje jakoukoli věcnou argumentaci.
14. Stěžovatel si je vědom limitů ústavněprávního přezkumu. Současně však namítá, že proporcionalita nebyla při rozhodování soudů vůbec hodnocena. Stěžovatel dále namítá, že městský soud nerozhodoval o písemném slibu stěžovatele a zárukách, které nabídl spolu se svými rodiči, jednak proto, že rozhodování v této rovině je doménou soudu prvního stupně, a dále proto, že rozhodl-li by, bylo by jeho rozhodnutí konečné, čímž by krátil stěžovatele, potažmo státního zástupce či jiné subjekty, v možnosti podání opravného prostředku proti němu. Městský soud přitom nezohlednil ve prospěch stěžovatele, že nebyl obvodním soudem poučen o délce trvání vazby či například o možnosti nahradit vazbu předběžným opatřením. Městský soud toto pochybení sice výslovně připustil, nicméně uzavřel, že takovéto opomenutí nečiní řízení nezákonným, neboť práva stěžovatele u vazebního zasedání byla obvodním soudem plně respektována, přičemž vazebnímu zasedání byl přítomen soudem ustanovený obhájce, který zde dbal na zachování jeho zákonných práv. Soudy podle stěžovatele nedocenily ani jeho právo na účinnou obhajobu, neboť mu byl ustanoven obhájce neovládající rumunský jazyk. Odkaz na §39 odst. 2 trestního řádu, který uvedené kritérium nezohledňuje, nemůže převážit nad požadavky ústavního práva.
15. Všechny výše uvedené otázky (princip proporcionality, důvodnost obavy z útěku, důvodnost trestního stíhání, uvalení vazby a dalšího trvání vazby) představují základní úkoly, které městskému soudu Ústavní soud uložil v bodě 19. svého nálezu.
16. Městský soud ve svém usnesení tvrdil, že řízení bylo vůči stěžovateli u obvodního soudu vedeno v jazyce rumunském, přičemž vycházel z vyúčtování tlumočníka, nikoli ze zvukové nahrávky, která by mohla výhradu stěžovatele potvrdit či vyvrátit.
17. Městský soud důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu spatřoval v údajné "neukotvenosti" stěžovatele na území České republiky, aniž by se vypořádal s argumenty nasvědčujícími opaku, včetně prokazatelné snahy stěžovatele o koupi nemovité věci k bydlení ještě před jeho zadržením, úmrtí tchána při hledání vhodné nemovité věci v České republice doloženým úmrtním listem z Brna, a dokonce i skutečnosti, že má stěžovatel pronajatý byt v České republice (byť tento argument byl přiložen až k podání dne 17. 4. 2020).
18. Dále městský soud důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu shledal v sofistikovanosti údajné trestné činnosti, aniž by tento závěr jakkoliv odůvodnil. Městský soud ani nehodnotil, že i když by teoreticky stěžovatel páchal trestnou činnost v minulosti, že prakticky odpadla takováto možnost pokračování v trestné činnosti po identifikaci "výrobny", zajištění strojů, automobilu, materiálů k výrobě atd. Ani z rozhodnutí městského soudu pak stěžovatel nedovodil, jaké konkrétní důvody vedou k tomu, že je spojován s trestnou činností.
19. Stěžovatel odkazuje též na čl. 5 odst. 4 Úmluvy a dovozuje, že městský soud nevzal v potaz veškerou jeho argumentaci, kterou mu předložil. Učinit tak dokonce ani nemohl, ačkoli právní zástupce stěžovatele vykonal vše potřebné k tomu, aby "dodal" městskému soudu do rozhodnutí o stížnosti její písemné odůvodnění.
20. Na tomto základě stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil, neboť nevypořádal-li se s konkrétními námitkami uvedenými v řádně doručeném dodatečném odůvodnění stížnosti a provedl pouze obecný přezkum stížností napadeného usnesení, zasáhl tím do stěžovatelem zaručených základních práv. Stejně tak by měl zrušit i usnesení o jeho vzetí do vazby, které bylo přijato po řízení nerespektujícím elementární principy práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
22. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti proto není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
23. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19).
24. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
25. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
26. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
27. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235) či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
28. Také proces dokazování ve vazebních věcech se přitom řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Právní řád neukládá soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
29. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že městský soud nerespektoval nosné důvody nálezu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 329/20. Městský soud uznal, že došlo k pochybení spočívajícímu v tom, že stěžovateli bylo doručeno usnesení o vzetí do vazby přeložené do jazyka ruského, nikoli rumunského. Stěžovatel konstatoval, že ve snaze, aby se již konečně mohlo v jeho věci konat, se raději vzdal prostřednictvím obhájce svého práva na překlad usnesení. Tento procesní postup sice označil na vynucený, avšak neuvedl, že by v případě nevzdání se tohoto svého práva (což učinil za přítomnosti svého obhájce) mohl uplatnit též další skutkovou či právní argumentaci. Jeho obhájci (JUDr. Karolu Hrádelovi) bylo předmětné usnesení dodáno do datové schránky dne 19. 2. 2020 (procesní spis, č. l. 125). Stěžovatel přitom ani netvrdí, že jej jeho obhájce s obsahem této písemnosti neobeznámil.
30. Stěžovatel nezpochybnil relevantní argumentací závěr městského soudu, že při vazebním zasedání byl přítomen tlumočník s aprobací jazyk rumunský. Tento tlumočník stěžovateli zprostředkoval i usnesení o vzetí do vazby s krátkým odůvodněním a poučením o opravném prostředku.
31. V průběhu vazebního zasedání byl přítomen stěžovatelův obhájce, což je podstatné k jeho námitce týkající se jeho poučení o opatřeních, jimiž by vazba mohla být nahrazena. Městskému soudu lze přisvědčit i v jeho úvaze o dvojinstančností řízení.
32. Exces nepředstavuje ani skutečnost, že stěžovateli byl postupem podle §39 odst. 1, 2 trestního řádu ustanoven obhájce neovládající rumunský jazyk.
33. Soudy konstatovaly, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že trestněprávní jednání, pro které je stěžovatel stíhán, bylo spácháno, vykazuje všechny znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal stěžovatel. Soudy poukázaly na konkrétní důkazní prostředky, především na výstupy z prohlídek jiných prostor a pozemků a domovních prohlídek, výstupy ze sledování osob a věcí.
34. Soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu. Reálnou obavu předpokládanou uvedeným ustanovením podložily údaji, že stěžovatel není občanem České republiky, z jeho stížnosti lze dovodit, že se vyskytuje na území České republiky toliko sporadicky (nemá v České republice hlášený trvalý ani přechodný pobyt; jak sám uvedl, bydlí v K. v Moldavské republice), přičemž ubytován je v hotelích, je zřejmé, že k území České republiky nemá žádné rodinné ani sociální vazby, jeho rodiče jsou občany Rumunské republiky, sám ve své výpovědi ze dne 3. 12. 2019 uvedl, že trvale bydlí v K., Moldavská republika, kde je též zaměstnán s tím, že v K. vlastní byt. Stěžovatel sám připouští, že informaci o pronajatém bytu městský soud nemohl mít k dispozici. Rovněž stěžovatelovy námitky týkající se hledání nemovité věci ke koupi nedosahují ústavněprávní roviny. Ústavní soud nemůže proto dát za pravdu stěžovateli, že by odůvodnění útěkového důvodu vazby bylo nepřesvědčivým či natolik obecným, že vybočovalo ze shora nastíněných zásad pro její uvalení.
35. V dané věci soudy dále dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu (předstižná vazba), který předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mimo jiné) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, zavdá-li obviněný sám svým jednáním příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) trestního řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)], kterou soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru obviněním dovozované trestné činnosti, v celém jejím kontextu a jí předcházejícím vývoji a v pohnutce stěžovatele.
36. Dovodily-li soudy z podezření, že stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti dlouhodobě a jednoznačně se zištným úmyslem, přičemž s ohledem na "velmi dobrou promyšlenost", "sofistikovanost", "výbornou organizovanost" a výši škody výrazně překračující hranici škody velkého rozsahu, že je dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by stěžovatel mohl v trestné činnosti - coby "výhodném zdroji příjmů" pokračovat, jde o racionálně logickou myšlenkovou konstrukci soudů [opřenou o §67 písm. c) trestního řádu], která nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace; lze ji podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možné požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle §67 trestního řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle §67 trestního řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu ve výroku napadených rozhodnutí soudů a posouzení, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.
37. Ústavní soud v argumentaci obecných soudů neshledal ani porušení zásady proporcionality. Dlužno konstatovat, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59 - 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Nosné důvody tohoto rozsudku lze mutatis mutandis uplatnit též ve vztahu k rozhodování soudu druhého stupně v řízení o stížnosti, odpovídalo-li usnesení obvodního soudu požadavkům ústavně konformního odůvodnění.
38. V nyní posuzované věci těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, soudy dostály.
39. Namítaná podjatost soudců a státní zástupkyně neodpovídá předmětu petitu ústavní stížnosti, čehož si je stěžovatel vědom.
40. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny a zásada subsidiarity vazby, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
V.
Závěr
41. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ke stěžovatelově žádosti o přednostní projednání Ústavní soud uvádí, že dle §39 zákona o Ústavním soudu a návrhu na přiznání odkladného účinku podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevydal samostatné usnesení, ale postupoval tak, aby věc byla projednána s co největším urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu