ECLI:CZ:US:2020:4.US.1743.20.2
sp. zn. IV. ÚS 1743/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, sídlem Husova 1285/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2020 č. j. 26 Cdo 3463/2019-1065, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 věty první Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2010 č. j. 30 C 37/2007-155 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice (dříve Omega Retail, a. s.) na stěžovatelce domáhala zaplacení částky 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 3. 2019 č. j. 51 Co 267/2010-949 rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě brojila vedlejší účastnice dovoláním, kterému Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl, když tento rozsudek podle §243e odst. 1 ve spojení s §243f odst. 4 občanského soudního řádu zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že považuje ústavní stížnost za přípustnou, i když samotná věc nebyla meritorně pravomocně rozhodnuta, neboť napadá pouze postup Nejvyššího soudu spočívající v přidělení věci senátu 26 Cdo, které bylo provedeno v rozporu s rozvrhem práce. Proti němu se v dalším řízení nemůže bránit, a proto podává ústavní stížnost podle §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. V případě, že by se Ústavní soud s tímto názorem neztotožnil, neměla by být podle stěžovatelky ústavní stížnost odmítnuta, a to s ohledem na §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a současně nevyřešení "této záležitosti" způsobí výrazné průtahy v dané věci. Soudy nižších stupňů jsou vázány napadeným rozsudkem, který je nezákonný a protiústavní, a tudíž by mohla následně proběhnout zbytečná řízení, po jejichž skončení by mohla být posléze v ústavní stížnosti vznesená námitka, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, shledána opožděnou. Následně stěžovatelka vysvětluje, proč ústavní stížnost svým významem přesahuje její vlastní zájmy, a dále doplňuje, že brojí proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu, a tudíž lze ústavní stížnost považovat za přípustnou v části, kterou napadá zmíněný protiústavní postup při přidělování věci.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
8. Podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
9. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování až na výjimky [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. S ohledem na výše uvedené nutno konstatovat, že byl-li napadeným usnesením Nejvyššího soudu zrušen rozsudek odvolacího soudu, a věc tomuto soudu byla vrácena k dalšímu řízení, nalézá se tato (opět) ve stadiu řízení odvolacího, v jehož rámci může stěžovatelka bránit svá práva, dále tak může činit, bude-li to (vůbec) třeba, podle nastalé procesní situace v řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích, které jí zákon (občanský soudní řád) poskytuje, a posléze i v řízení o ústavní stížnosti, v níž může uplatnit své námitky, které uvedla v ústavní stížnosti nyní posouzené. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Dovolává-li se stěžovatelka použití §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení na posuzovanou věc vůbec aplikovat nelze, neboť zde není žádné pravomocné rozhodnutí, proti němuž by mohla ústavní stížnost směřovat [viz §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], aniž by předtím byly vyčerpány (nebo vůbec uplatněny) všechny procesní prostředky, které měla stěžovatelka k dispozici, neboť o odvolání vedlejší účastnice dosud nebylo rozhodnuto.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj