ECLI:CZ:US:2020:4.US.1953.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1953/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Reného Kazdy, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020 č. j. 28 Cdo 217/2020-84 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2019 č. j. 11 Co 287/2019-50, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice jako žalobkyně se po stěžovateli jako žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení představovaného náklady řízení před soudem, jež nahradila stěžovateli na základě pravomocných soudních rozhodnutí; tato rozhodnutí později zrušil Nejvyšší soud.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 28. 6. 2019 č. j. 39 C 163/2019-30 přerušil řízení podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 287/2011 s odůvodněním, že ve vedlejším řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, uvedené usnesení obvodního soudu změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Městský soud - na rozdíl od obvodního soudu - dospěl k závěru, že pro rozhodnutí v posuzované věci není významné, jaký bude výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 287/2011, neboť povinnost k náhradě nákladů řízení je čistě procesně-právního původu a korelát v rovině hmotného práva tedy z povahy věci nemá. Proto se zaplacená náhrada nákladů řízení stává po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na základě nichž bylo plněno, bezdůvodným obohacením bez dalšího, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5937/2016.
5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Měl zato, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť je neshledal přípustným.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu se příčí obecným zásadám spravedlnosti, neboť postup těchto soudů ve věci byl formalistický, soudy nevzaly v úvahu specifika případu stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na nedostatečná odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se řádně nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a s námitkami stěžovatele ohledně hmotněprávního korelátu v podobě existence spravedlivého důvodu podle §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), čímž došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Nejvyšší soud dále ústavně konformním způsobem nevyřešil v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou otázku hmotného práva, zda se zaplacená náhrada nákladů řízení po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno, stává bezdůvodným obohacením bez dalšího i přes existenci spravedlivého důvodu podle §2991 odst. 1 občanského zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
11. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, předvídá-li právní řád vůbec takové prostředky [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)].
12. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou tedy napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.
13. Napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele podaného proti rozhodnutí o nepřerušení řízení je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jeho důsledkem je toliko pokračování dalšího řízení, ve kterém je meritorně rozhodováno, proto věc stěžovatele není možno považovat za definitivně skončenou napadeným rozhodnutím.
14. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17, usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17, usnesení ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1105/18 či usnesení ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2716/19).
15. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na skutečnost, že řízení v posuzované věci dosud nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť otázka souběhu dvou řízení, v nichž se posuzují vzájemně související právní otázky, respektive otázka přípustnosti ústavní stížnosti za takové situace, již byla rozhodnutími Ústavního soudu, jak jsou shora citovány, vyřešena a sama o sobě tak není schopna založit přesah vlastních zájmů stěžovatele podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj