ECLI:CZ:US:2020:4.US.2003.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2003/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 6 Tdo 275/2020-5155, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci stěžovatele a dalších sedmi obviněných stíhaných pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 5. 2018 č. j. 5 T 61/2010-5001 rozhodnuto podle §231 odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití §223 odst. 1 trestního řádu z důvodu podle §11 odst. 1 písm. m) trestního řádu o zastavení trestního stíhání stěžovatele i dalších obviněných s tím, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
3. Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 proti usnesení obvodního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 8. 2019 č. j. 13 To 196/2019-5093 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch stěžovatele a dalších obviněných, kterou opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu. Na jejím základě Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. 3. 2020 č. j. 6 Tdo 275/2020-5155 zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu usnesení krajského soudu i jemu předcházející usnesení obvodního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve věci jde o trestní stíhání pro skutky, které se měly odehrát v rozmezí let 2008 - 2009 a pro které bylo trestní stíhání zahájeno již v říjnu 2009, tedy téměř před jedenácti roky, a trvá doposud. Za celou dobu byl vydán jediný zprošťující rozsudek, který následně Nejvyšší soud zrušil. Obvodní soud a krajský soud vyhodnotily délku trestního stíhání jako ústavně nekonformní a nepřijatelný stav a trestní stíhání zastavily. Se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí s tím, že podle něj v žádném judikátu Evropský soud pro lidská práva nepostuloval to, co tvrdí Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, tedy že kompenzace nepřiměřené délky řízení zastavením trestního stíhání je možná toliko v případě, že je to výslovně předvídáno vnitrostátním právním řádem. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (pozn. N 67/36 SbNU 707, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), ze kterého podle něj plyne, že ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Závěrem dodal, že ani z jeho hlediska nepředstavuje zastavení trestního stíhání optimální výsledek vyústění letitého trestního stíhání, ale že s přihlédnutím ke všem okolnostem se v tuto chvíli jeví jako jediná dostupná cesta nápravy a ukončení zásahu do jeho základních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná z níže uvedených důvodů.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení.
8. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. např. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2664/19 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stadia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
9. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, a to ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 78)].
10. S ohledem na to, že v nyní posuzované věci Nejvyšší soud rozhodl o vrácení věci obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, usnesení ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13 a další).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj