ECLI:CZ:US:2020:4.US.2040.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2040/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem V Kolkovně 921/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2020 č. j. 7 Tdo 289/2020-540, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 6 To 410/2018-501 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. května 2018 č. j. 1 T 50/2017-464, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle §277 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 800 Kč, tedy celkem 80 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Daného přečinu se stěžovatel podle zjištění okresního soudu dopustil zkráceně tím, že dne 20. 4. 2016 v době kolem 17:50 hodin za vyhovujících meteorologických podmínek pro let za viditelnosti letěl jako pilot s letounem L-200D nad hladinou řeky Labe proti směru jejího toku od Litoměřic, přičemž v blízkosti Sportovního leteckého zařízení Litoměřice v rozporu s bodem SERA.5005 písm. f) odst. 2) Prováděcího nařízení Komise (EU) číslo 923/2012 ze dne 26. 9. 2012 a dále ustanovením 4.6 leteckého předpisu Pravidla létání L2, vydaného Ministerstvem dopravy České republiky pod č. j. 153/2014-220, sklesal z důvodu nácviku bezpečnostního přistání pod minimální doporučenou výšku letu, a v této výšce, kde není povolen žádný civilní letový provoz, pokračoval v letu cca 2,6 km, přičemž v místě přechodu vodičů nadzemního vedení vysokého napětí přes řeku Labe ve výšce letu cca 30 m nad hladinou řeky Labe přehlédl vodiče nadzemního vedení vysokého napětí navzdory tomu, že oba mřížové stožáry nadzemního elektrického vedení vysoké 35,95 m a 35,6 m výrazně převyšovaly okolní trvalý porost na obou březích řeky Labe, a v důsledku toho narazil vrtulovým krytem a listy vrtule pravého motoru do horních silových vodičů elektrického nadzemního vedení 2x22 kV, a způsobil tím přetržení dvou horních vodičů a následné přepálení jednoho spodního vodiče nadzemního vedení vysokého napětí, čímž došlo k přerušení dodávky elektrické energie, v důsledku čehož bylo v době od 17:50 hodin do 18:33 hodin téhož dne postiženo celkem 4 307 odběratelů a v době od 18:30 hodin do 21:12 hodin téhož dne celkem 363 odběratelů, a dále tímto jednáním vznikla poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., škoda ve výši 739 558,17 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodné.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé v ústavní stížnosti předně uvádí, že nerozporuje, a ani nikdy nerozporoval hlavní skutkové okolnosti postupného sledu událostí vytýkaného jednání, nicméně toto jeho jednání podle něj jednak nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §277 odst. 1 trestního zákoníku, jednak s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nemělo být přistoupeno k aplikaci trestněprávního postihu. Podle stěžovatele je závěr rozhodujících soudů, že hodlal pokračovat v nácviku nouzového přistání, v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K tomu podrobně rozebírá svoji výpověď a tvrdí, že Nejvyšší soud v návaznosti na v dovolání deklarované námitky jeho výpověď desinterpretoval a opomenul důvody a okolnosti jeho letu v dané výšce. Je přesvědčen, že obecné soudy vykládaly jeho výpověď v jeho neprospěch a neposuzovaly, zda by jiný obdobný pilot v obdobné situaci byl schopen se obdobnému jednání vyvarovat. K problematice výkladu jediného důkazu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), podle kterého jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyvinout všemožné úsilí, aby jediný usvědčující důkaz byl, je-li to možné, doplněn jinými, byť nepřímými důkazy. Podle stěžovatele ve výrokové části rozsudku okresního soudu absentuje subjektivní stránka trestného činu (hrubá nedbalost), kterým byl uznán vinným. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1203/2015, ve kterém se Nejvyšší soud také zabýval posouzením hrubé nedbalosti (v kamionové dopravě), a zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci Nejvyšší soud judikaturní závěry citovaného rozhodnutí o subjektivní stránce (hrubé nedbalosti) neaplikoval a tento svůj postup neodůvodnil. Nejvyššímu soudu vytýká, že povyšuje doporučení na povinnost s tím, že posuzovaná letová výška je doporučenou, nikoli absolutně danou. Nejvyšší soud však používá pojmu povolená, resp. nepovolená výška, čímž dovozuje podle stěžovatele neexistující povinnost, která je klíčová pro posouzení jeho trestní odpovědnosti. Dodává, že podle dostupných dat je letecký provoz v relaci např. s automobilovým nebo kolejovým provozem nepoměrně bezpečnější, přičemž Nejvyšší soud svůj závěr o nebezpečnosti leteckého provozu, který je v rozporu s veškerými statistikami, náležitě neodůvodnil. Výklad Nejvyššího soudu ohledně hrubé nedbalosti nelze podle něj považovat za přesvědčivé a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že opakovaně namítal, že hrubou nedbalost nelze dovozovat a priori z nějakého oboru lidské činnosti (např. pilotování), ale vždy v kontextu této činnosti a jejím obvyklostem, ale žádný z obecných soudů tuto jeho argumentaci nevzal v potaz.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení principu subsidiarity trestní represe a dále poukazuje na to, že napadená rozhodnutí neoprávněně rozšiřují skutkovou podstatu souzeného trestného činu o subjektivní stránku "obyčejné" nedbalosti tak, aby na ni bylo možno naroubovat škodné jednání. Stěžovatel připouští, že Nejvyšší soud se sice ve svém usnesení snaží odůvodnit naplnění znaku hrubé nedbalosti, v odůvodnění však podle jeho mínění zaměřuje svou pozornost spíše na obecnou povahu leteckého provozu a dokonce dospívá k závěru, že hrubá nedbalost je dána povahou leteckého provozu jako takového.
7. Rovněž podle stěžovatele v předcházejících řízeních nebyla respektována presumpce neviny garantovaná čl. 40 odst. 2 Listiny. Podotýká, že Nejvyšší soud bagatelizoval jeho námitku ohledně vyjádření předsedy senátu odvolacího soudu (výrok, že "kritéria trestní odpovědnosti odvolací soud trošičku přizpůsobil") a rovněž nesouhlasí s vypořádáním jeho námitky ohledně nesouhlasu ústního a písemného odůvodnění. Je přesvědčen, že napadená rozhodnutí se v rozporu se zásadou in dubio pro reo přiklání k výkladu v jeho neprospěch. K tomu odkázal např. na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377), podle kterého je v rozporu s citovanou zásadou, dospějí-li obecné soudy na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, z nichž však upřednostní verzi pro stěžovatele nepříznivou.
8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v předcházejících řízeních došlo k jeho diskriminaci, neboť napadená rozhodnutí mu kladou k tíži jeho mentální schopnosti a povahu jeho koníčku. K tomu opětovně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1203/2015, ve kterém hrubá nedbalost shledána nebyla. Uvádí, že mentální schopnosti (inteligence) nemají vliv na schopnost vidět dráty vysokého napětí a povaha leteckého provozu není natolik odlišným oborem lidské činnosti, aby mohlo jít o legitimní kritérium posuzování hrubé nedbalosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v dovolání, se kterými se soudy (zejména Nejvyšší soud) náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, nepatří k úkolům Ústavního soudu.
12. Částí uplatněných námitek stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
13. Krajský soud považoval závěry učiněné soudem prvního stupně za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu.
14. Nejvyšší soud se následně podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele (jde de facto o tytéž námitky, které stěžovatel uplatil i v ústavní stížnosti). Zdůraznil, že v posuzované věci nejde o žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů, přičemž jasně a přesvědčivě zdůvodnil, proč nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že rozhodující soudy mylně vyvodily z jeho výpovědi, že hodlal pokračovat v nácviku nouzového přistání. Poukázal na to, že vyjádření stěžovatele zejména z přípravného řízení takový (logický) výklad připouští, a navíc dodal, že není až tak podstatné, zda stěžovatel uvažoval o tom, že by bezpečnostní přistání skutečně bez instruktora provedl, nebo zda jen vyhlížel vhodnou plochu pro případné přistání. Podstatné je, že pokračoval delší dobu v letu ve výšce 20-30 m, přičemž věnoval pozornost vyhledávání plochy a nesledoval, kam se s letadlem pohybuje, a právě to vedlo ke způsobení popsaného následku.
15. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že se nedopustil vytýkaného jednání z hrubé nedbalosti. Shledal, že z popisu skutku a z odůvodnění rozsudku okresního soudu lze hrubou nedbalost dovodit, byť připustil, že by bylo možno představit si i lepší vyjádření popisu skutku ve skutkové větě. Z popisu skutku vyplývá, že stěžovatel sklesal pod minimální doporučenou výšku letu a v této výšce, kde není povolen žádný civilní letový provoz, pokračoval v letu cca 2,6 km, aniž by k tomu měl nějaký v dané chvíli legitimní důvod, a za tohoto stavu přehlédl vodiče nadzemního vedení vysokého napětí, byť byly dobře viditelné. Nejvyšší soud ve shodě s okresním soudem a krajským soudem z provedených důkazu dovodil, že stěžovatel vodiče přehlédl, protože se nedíval (neboť podle jeho výpovědi sledoval terén po straně, kde vyhlížel plochu pro případné bezpečnostní přistání), a rovněž jeho příprava před letem byla nedostatečná, tj. nezjistil si důkladně podmínky pro zvolené manévry v místě, kde nikdy dříve neletěl.
16. Ústavní soud připomíná, jak ostatně podrobně rozvedl i Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že trestní zákoník podává definici hrubé nedbalosti v §16 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, svědčí-li přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Hrubou nedbalostí se tedy rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou zákon charakterizuje jako "zřejmou bezohlednost". Tato definice je potřebná, neboť některé trestné činy jsou stíhatelné jen v případě tzv. hrubé nedbalosti. K posouzení zjevné bezohlednosti pachatele nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu, kdy je třeba zvažovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly a na druhé straně vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, zkušenosti, kvalifikace, inteligence, postavení v zaměstnání, apod.) a také okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané. Zvláštní pozornost pak je třeba věnovat právě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom je jádro posouzení míry jeho zavinění, tedy zda jeho nedbalost byla hrubá či jen lehká či menší.
17. Nejvyšší soud se výkladu pojmu hrubá nedbalost důsledně věnoval a zdůraznil, že daný výklad se liší nejen historicky, ale logicky i z hlediska různých právních institutů, pro něž je vykládán. V případě nyní posuzované věci Nejvyšší soud správně uzavřel, že zřejmou bezohlednost stěžovatele k zájmu chráněnému trestním zákonem je třeba spatřovat ve sledu manévrů, při nichž stěžovatel letěl mimořádně nízko nad zemí v místech, kde zjevně mohl očekávat překážky, a to po relativně delší dobu, aniž by provedl důkladnou předletovou přípravu a aniž by se alespoň dostatečně rozhlížel. Na základě učiněných skutkových zjištění se stěžovatel dostal do situace, kdy určitou dobu nesledoval, kam letí, a z toho důvodu přehlédl elektrické vedení i stožáry.
18. Stěžovatel se svými opakovaně uplatňovanými námitkami snaží odůvodnění Nejvyššího soudu zpochybnit. Ústavní soud však neshledává důvodnými, neboť nelze než souhlasit se názorem Nejvyššího soudu, že na účastníky leteckého provozu je třeba klást vyšší nároky a hranici hrubé nedbalosti je třeba hledat "níže" než v jiných oborech lidské činnosti, a že tuto skutečnost měl jistě na mysli i odvolací soud, který se při ústním odůvodnění rozhodnutí zmínil o "přizpůsobení" posuzování hrubé nedbalosti s ohledem na specifikum letecké problematiky. Nejvyšší soud správně zdůraznil, že ze samotné povahy leteckého provozu, který je vzhledem k možným škodlivým následkům jakékoli neopatrnosti řádově nebezpečnější než běžné lidské činnosti, je u něj třeba očekávat a vyžadovat daleko vyšší míru opatrnosti než u jiných činností. Stěžovatel totiž opomíjí, že Nejvyšší soud bezpochyby neměl na mysli obecné statistiky bezpečnosti leteckého provozu ve srovnání s provozem jiným, nýbrž skutečnost, že pilotování letadla, tím spíše v tak malé výšce, v jaké se nacházelo letadlo stěžovatele, je nebezpečnější v tom, že pouhý okamžik nepozornosti či neopatrnosti pilota letadla může vést k tragickým následkům.
19. Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkami proti ústnímu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu při jeho vyhlášení. Konstatoval, že stěžovatel vytrhává z kontextu slovní obraty, které se sice mohou jevit jako do jisté míry neobratné, nicméně je z nich zřejmé, co měl odvolací soud na mysli. Zjevně nešlo o žádné přizpůsobování zákonných kritérií či dokonce o neobjektivitu krajského soudu. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud evidentně pouze snažil vyjádřit obtížnost rozhodování v případě, který je skutkovými okolnostmi těžko srovnatelný s jinými případy dané skutkové podstaty. Jde-li o subjektivní stránku, chtěl odvolací soud nepochybně vyjádřit, že rozvedení podstatných skutkových okolností v rozsudku soudu prvního stupně obsaženo je, byť ne na jednom místě s výslovným označením, že jde o odůvodnění hrubé nedbalosti. Dodal, že to však není žádná vada a že je podstatné, že rozhodnutí okresního soudu ani krajského soudu netrpí v tomto směru žádnými vadami.
20. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s principem presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, ze kterého vyplývá pravidlo in dubio pro reo, a který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti o skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
21. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
22. V souvislosti s námitkou týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16). Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat. Jednání stěžovatele vykazuje míru společenské škodlivosti, která není nijak neobvykle malá, přičemž vytýkaným jednáním způsobil stěžovatel značnou škodu. Ústavní soud má za to, že u stěžovatele nelze uvažovat o tom, že by jeho jednání bylo možno vyhodnotit tak, že není společensky škodlivé, což je základní podmínka pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
23. Ústavní soud nespatřuje v postupu a rozhodnutích okresního soudu, krajského soudu ani Nejvyššího soudu pochybení, které by mělo ústavní relevanci, neboť neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
24. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v nyní posuzované věci.
25. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v jím citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 13/20).
26. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu