ECLI:CZ:US:2020:4.US.2701.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2701/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace FVE Semanín Czech Republic s. r. o., sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem, sídlem Italská 753/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 23 Cdo 4719/2017-414, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017 č. j. 24 Co 176/2016-355 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. dubna 2016 č. j. 40 C 26/2014-281, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1. obchodní korporace OTE, a. s., sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8 - Karlín, zastoupené Dr. Ing. Martinou Jankovskou, advokátkou, sídlem Varšavská 714/38, Praha 2 - Vinohrady a 2. obchodní korporace ČEZ Prodej, a.s., sídlem Duhová 1/425, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11, čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka se u Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") proti vedlejším účastnicím domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejším účastnicím uložena povinnost hradit stěžovatelce podporu pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to 1. vedlejší účastnici ve výši 14 782 430 Kč, a 2. vedlejší účastnici, aby byla uložena povinnost hradit stěžovatelce za elektřinu o instalovaném výkonu 1 997 MW od 1. 1. 2013 výkupní cenu ve výši 9 675,72 Kč/MWh, a v dalších letech výkupní cenu odpovídající této částce zvyšované o 2 %, a to v každém roce, ve kterém stěžovatelce bude vyplácení podpory podle příslušných právních předpisů náležet, nejméně však do roku 2025.
3. Rozhodnutím ERÚ ze dne 30. 8. 2013 č. j. 03651-37/2013-ERU byl tento návrh zamítnut.
4. O podaném rozkladu rozhodla předsedkyně ERÚ rozhodnutím ze dne 11. 11. 2013 č. j. 03651-52/2013-ERU tak, že rozklad v plném rozsahu zamítla.
5. Stěžovatelka proti tomu podala žalobu podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o které rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 4. 2016 č. j. 40 C 26/2014-281 tak, že žaloba na zaplacení částky 14 782 830 Kč [pozn. Ústavního soudu - částka se liší oproti řízení před ERÚ o 400 Kč] proti 1. vedlejší účastnici se zamítá (výrok I), žaloba na hrazení výkupní ceny v roce 2013 2. vedlejší účastnicí ve výši 9 675,72 Kč/MWh a v dalších letech na hrazení výkupní ceny odpovídající této částce zvyšované každoročně o 2 %, a to v každém roce, ve kterém bude stěžovatelce vyplácení podpory podle příslušných právních předpisů náležet, nejméně však do roku 2025, se zamítá (výrok II). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výroky III a IV).
6. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 4. 2017 č. j. 24 Co 176/2016-355 tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Obvodní soud a městský soud dospěly k závěru, že v dané věci je nepochybné, že elektrárna stěžovatelky byla uvedena do provozu až v roce 2011. Za takové situace může být elektřina od stěžovatelky vykupována jen na základě cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2011 a nikoliv podle cenového rozhodnutí účinného v roce 2010, jak se domnívá stěžovatelka. Na věci nic nemění ani ta skutečnost, že stavba elektrárny a investice učiněná stěžovatelkou byla provedena v roce 2010. Rozhodující je uvedení výrobny do provozu, neboť teprve k takovému okamžiku lze posuzovat splnění technických a ekonomických parametrů. Argumentace slibem České republiky o patnáctileté návratnosti investic každému, kdo je za účelem výstavby fotovoltaické elektrárny vynaloží, není namístě. V §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"), potažmo v §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podporovaných zdrojích energie"), je patnáctiletá doba návratnosti investic zaručena cenovým rozhodnutím vydaným ERÚ, který při stanovení výkupních cen vychází z měrných investičních nákladů podle velikosti instalovaného výkonu výrobny elektřiny. Vynaloží-li výrobce takové investiční náklady, které jsou v souladu s technickými parametry elektrárny stanovenými prováděcím právním předpisem (resp. tyto měrné investiční náklady nepřekročí), může dosáhnout patnáctileté doby návratnosti. Avšak, vynaložila-li stěžovatelka investice (lhostejno v důsledku jakých okolností) v míře vyšší, než odpovídá investičním parametrům podle přílohy č. 3 prováděcí vyhlášky ve znění účinném ke dni uvedené elektrárny do provozu (v posuzovaném případě vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění vyhlášky č. 300/2010 Sb.), pak je nepochybné, že patnáctiletá návratnost nemůže být zaručena. Není však možné, aby splnění požadavku patnáctileté návratnosti bylo dosaženo tím, že subjektu povinně vykupujícímu bude uložena povinnost platit stěžovatelce za vykoupenou elektřinu částky vyšší, než je stanoveno cenovým rozhodnutím ERÚ, neboť tím by se náklady vynaložené stěžovatelkou v podobě vyšších investic vložených do elektrárny přenášely na povinně vykupujícího. Není přípustné, aby u každého jednotlivého výrobce byly individuálně posuzovány okolnosti, v důsledku kterých by jím vyráběná a dodávaná elektřina do distribuční sítě byla vykupována za cenu vyšší, nežli za cenu stanovenou příslušným cenovým rozhodnutím.
8. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2018 č. j. 23 Cdo 4719/2017-414 tak, že dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výroky II a III). Stěžovatelka Nejvyššímu soudu předkládala dvě otázky hmotného a procesního práva, které podle ní městský soud posoudil nesprávně. Šlo o to, zda: a) má jednotlivec nárok na to, aby mu plátce podpory, ať již jím podle zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v období do 31. 12. 2012 byl příslušný distributor či od 1. 1. 2013 podle zákona o podporovaných zdrojích energie je tzv. povinně vykupující, vyplácel individuálně stanovenou podporu za energii z obnovitelného zdroje v zájmu naplnění patnáctileté návratnosti investice do obnovitelného zdroje a b) zda se jednotlivec naplnění takového nároku může domáhat vůči 1. vedlejší účastnici jakožto právnické osobě "založené a plně vlastněné Českou republikou příslušné - mimo jiné - k administraci podpory obnovitelných zdrojů energie" anebo vůči 2. vedlejší účastnici jakožto pro stěžovatelku příslušné povinně vykupující, které jsou sice osobami soukromého práva, nicméně které Česká republika pověřila tím, aby podporu stěžovatelce (a dalším výrobcům energie z obnovitelných zdrojů) vyplácely. Nejvyšší soud shledal, že žádná ze stěžovatelkou předložených otázek však přípustnost dovolání nezakládá, což následně odůvodnil odkazy na svou předchozí judikaturu.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti a v jejím doplnění zejména uvedla, že má na vyplácení individuálně stanovené podpory nárok, jelikož podle §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ve znění platném a účinném (zejména i) v letech 2010 a 2011, tj. v době výstavby elektrárny, jejího připojení k energetické soustavě České republiky a zahájení výroby a dodávek elektrické energie z ní, měl ERÚ stanovit výši podpory tak, aby vyplácená podpora umožnila dosáhnout patnáctileté návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny, která splní předepsané technické a ekonomické parametry, přičemž elektrárna tyto technické a ekonomické parametry plní. Podpora vyplácená stěžovatelce ve výši tzv. tarifu 2011 (tj. podpory předepsané cenovými rozhodnutími ERÚ jako minimální za obnovitelné zdroje energie uvedené do provozu v roce 2011) stěžovatelce patnáctiletou návratnost její investice do elektrárny neumožňuje.
10. Nedává-li cenové rozhodnutí jako podzákonný právní předpis jednotlivci tolik práv, resp. nestaví jej do takové (v daném případě ekonomické) pozice, do které ho podle příslušných zákonných právních předpisů postavit má, je třeba práva jednotlivce, tj. v tomto případě právo na určitou výši vyplácené podpory, stanovit podle příslušného zákona. Uvedený závěr o nároku na vyplácení individuálně stanovené ceny platí i přesto, že stát vyplácením podpory pověřil právnickou osobu soukromého práva a žaloba tak směřovala proti ní, a dále přesto, že stěžovatelka s takovou osobou uzavřela smlouvu o vyplácení podpory, když neuzavření takové smlouvy by pro stěžovatelku bylo v krátké lhůtě naprosto likvidační. Obecné soudy stěžovatelce uplatňovaný nárok nepřiznaly, když mimo jiné (a především) dovodily, že český právní řád nedává jednotlivci právo na individuálně stanovenou podporu a nezavazuje 1. ani 2. vedlejší účastnici k tomu, aby jednotlivci vyplácely vyšší než cenovými rozhodnutími ERÚ stanovenou minimální podporu. Podle obecných soudů má jednotlivec pouze nárok na vyplácení podpory přesně stanovené příslušným cenovým rozhodnutím ERÚ a vedlejší účastnice mají pouze závazek vyplácet takto stanovenou podporu.
11. Těmito závěry však bylo porušeno jednak stěžovatelčino legitimní očekávání, že postaví-li elektrárnu o parametrech naplňujících požadavky vyhlášky č. 475/2005 Sb., bude jí vyplácena podpora, která jí - za předpokladu dostatečnosti slunečního svitu, dostatečné technické úrovně jednotlivých komponent elektrárny a za dalších předpokladů spadajících do podnikatelského rizika stěžovatelky v daném oboru - umožní patnáctiletou návratnost její investice do elektrárny zaručené zákonem. Za druhé došlo též k porušení práva stěžovatelky na vlastnictví a na ochranu před neoprávněným vyvlastněním.
12. Stěžovatelka zdůrazňuje, že poté, kdy byla elektrárna stavebně a technologicky prakticky ukončená a připravená k zahájení výroby, a poté, kdy veškeré náklady na výstavbu elektrárny (včetně zejména ceny za pozemek, za inženýrské práce a za dodávku a výstavbu elektrárny) byly stěžovatelkou vynaloženy, tak ERÚ změnil vyhlášku č. 475/2005 Sb. a hodnotu měrných investičních nákladů snížil velmi razantně o 40 % a vydal cenové rozhodnutí, kterým i podporu pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011 oproti podpoře pro zdroje z roku 2010 snížil přibližně o 55 %. Současně ERÚ ve svých cenových rozhodnutích stanovil jako kritérium pro přiznání tarifu 2010 to, že elektrárna musela být nejen stavebně a technologicky dokončená, nýbrž i připojená k distribuční soustavě. Stěžovatelka zdůrazňuje, že do provozu byla elektrárna sice uvedena teprve na začátku roku 2011, stalo se tak však nikoliv z důvodů na straně stěžovatelky, nýbrž z důvodů na straně ČEZ Distribuce coby provozovatele příslušné distribuční soustavy. Stěžovatelka je přesvědčena, že tím, že obecné soudy zamítly a upřely stěžovatelce vyplácení podpory, která by jí umožnila návratnost jí do projektu elektrárny vložených prostředků v zákonem garantované lhůtě 15 let, porušily její právo vlastnit majetek v podobě pohledávky na vyplácení dostatečné podpory vůči tomu, koho Česká republika vyplácením podpory pověří, a porušily svou povinnost ochránit stěžovatelku před neoprávněným vyvlastněním, když nevyplácení podpory ve výši garantované zákonem vyvlastněním de facto je, či přinejmenším má obdobné účinky.
13. Stěžovatelka též zdůraznila, že Ministerstvo průmyslu a obchodu připravuje kroky, které mají zajistit, aby investorům již existujících obnovitelných zdrojů energie nebyla podpora vyplácena jakkoliv déle než do doby, kdy se jim jejich investice do zdroje vrátí, a to zejména i tehdy, jestliže tato doba uplyne dříve než po 15 letech od uvedení do provozu Stěžovatelka z toho dovozuje, že pokud je technicky možné individuální prověření každého jednotlivého případu, je tak možné i to, aby byl individuálně posouzen případ stěžovatelčiny investice do elektrárny a aby z takového individuálního posouzení vyplynula konkrétní - individuální - výše podpory.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastnic řízení a replika stěžovatelky
14. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastnicím řízení.
15. Obvodní soud ve svém vyjádření zcela odkázal na svůj rozsudek vydaný v posuzované věci.
16. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že trvá na svých závěrech a zdůraznil, že podle jeho názoru nemohou být výsledky dosavadního řízení ovlivněny záměrem Ministerstva průmyslu a obchodu k zamezení překompenzace poskytované podpory výrobnám elektřiny, které jsou již v provozu. Požadavek stěžovatelky nelze v soudním řízení zohlednit, neboť není postaven na žádném právním základu.
17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu a s odkazy na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu má za to, že neporušil ústavní práva stěžovatelky, pročež navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
18. Vyjádření 1. vedlejší účastnice obsahuje shrnutí dosavadního řízení a právních názorů obecných soudů, stěžovatelky i vedlejších účastnic, přičemž po jejich posouzení má 1. vedlejší účastnice za to, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se shoduje s obsahem podání učiněných stěžovatelkou u obecných soudů. Rozhodnutí obecných soudů se s ní dostatečně vypořádala, respektive jednoznačně odůvodnila, proč stěžovatelka nemůže mít nárok na podporu ve výši odlišné od té, která je stanovena cenovým rozhodnutím ERÚ a na níž nárok vzniká okamžikem uvedení výrobny elektrické energie do provozu. Napadenými soudními rozhodnutími nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky.
19. Velmi obsáhlé vyjádření 2. vedlejší účastnice lze shrnout tak, že požadavek stěžovatelky na stanovení individuální výkupní ceny elektřiny podle výše investice vložené do výstavby elektrárny a na uložení povinnosti k vyplacení této výkupní ceny 2. vedlejší účastnici není důvodný zejména proto, že zásada patnáctileté návratnosti investic podle §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neznamená právo každého podnikatele v tomto oboru na ziskovost jeho podnikání v rámci této doby, nýbrž pouze to, že za obvyklých podmínek a při vynaložení péče řádného hospodáře by návratnosti investice v uvedené lhůtě mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo. Je navíc předčasné tvrdit, že patnáctileté návratnosti investic nebude dosaženo, protože zatím neuplynula doba patnácti let od zahájení výroby elektřiny v předmětné elektrárně. 2. vedlejší účastnice též zdůrazňuje, že návratnost investic je podnikatelským rizikem stěžovatelky jako investora, nelze toto riziko přenášet na jinou osobu, tím méně na osobu, která je ze zákona povinným prostředníkem výplaty státní podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Právní úprava nestanoví žádné postupy směřující ke stanovení individuální výkupní ceny (mimo rámec cenových rozhodnutí ERÚ). Proto se nelze stanovení individuální výkupní ceny s úspěchem domoci, a to ani s poukazem na garanci patnáctileté návratnosti investic do výstavby fotovoltaické elektrárny. Případný individuální přístup by podle ustálené judikatury musela platná právní úprava výslovně umožňovat. Výkupní cena elektřiny má charakter státní podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Individuální stanovení výše státní podpory by paradoxně mohlo vést k diskriminaci těch investorů, kteří byli při výstavbě úspornější; došlo by ke zvýhodnění méně hospodárných investorů. Zákon 2. vedlejší účastnici neukládá povinnost platit stěžovatelce výkupní cenu za dodanou elektřinu ve výši individuálně stanovené podle objemu investice vynaložené stěžovatelkou. Stěžovatelka a 2. vedlejší účastnice mají výši výkupní ceny za dodávku elektřiny z předmětné elektrárny sjednánu ve smlouvě o výkupu elektřiny a jakákoliv změna sjednané smlouvy vyžaduje souhlasný projev vůle obou smluvních stran, když podle ustálené judikatury se v případě vztahu založeného touto smlouvou jedná o soukromoprávní vztah, přičemž soud nemůže smluvně dohodnuté soukromoprávní závazky měnit. Výše výkupní ceny za elektřinu dodanou z elektrárny sjednaná smlouvou o výkupu elektřiny byla sjednána v souladu s cenovými předpisy a podmínkami cenového rozhodnutí ERÚ, přičemž výši a rozsah výkupních cen elektřiny z podporovaných zdrojů energie stanovuje ERÚ a soud proto výši výkupních cen stanovit nemůže. Konečně má 2. vedlejší účastnice za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
20. Výše uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka v ní setrvává na své právní argumentaci a zdůrazňuje to, že součástí podnikatelského rizika v právním státu nemůže být nevymahatelnost práva proti státu samotnému: jestliže stát, byť i nepřímo, slíbil každému, kdo splní stanovené podmínky, podporu ve výši umožňující patnáctiletou návratnost investice, musí zde být i právní mechanizmy, které umožní vynutitelnost práv z takového slibu vyplývajících každému, kdo dané podmínky splní, a to i v situaci, kdy slibující tyto podmínky změní ve chvíli, kdy jednotlivec již vše splnil a nemá šanci na změnu reagovat.
21. Bez předchozí výzvy Ústavního soudu zaslala 2. vedlejší účastnice svou dupliku, ve které dále reaguje na repliku stěžovatelky a předkládá Ústavnímu soudu své další protiargumenty s tím, že navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
22. Tato duplika byla stěžovatelce zaslána na vědomí, ta se k ní vyjádřila tak, že žádný z argumentů tam uvedených nic nemění na závěru, že byla zásadně porušena její základní práva.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
25. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
26. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat pouze výkladové a aplikační excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O takovou situaci oproti očekávání stěžovatelky v posuzované věci nejde.
27. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)].
28. K předmětné otázce garance patnáctileté doby návratnosti investic a výše výnosů z obnovitelných zdrojů se Ústavní soud vyjádřil již v zamítavém nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), v němž posuzoval ústavnost novely zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy; ta podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. V této souvislosti Ústavní soud neodhlíží od skutečnosti, že to byl stát, který zákonem zaručil garance patnáctileté doby návratnosti investic a výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tím motivoval dotčené subjekty k podnikatelské činnosti v oblasti výroby energie z obnovitelných zdrojů.". Ústavní soud zároveň dodal, že považuje za legitimní, jestliže zákonodárce přistoupí po objektivně zjištěné změně poměrů na straně investic do fotovoltaických elektráren k regulaci podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů tak, aby byla zachována rovnováha mezi vstupy a výnosy nastavená původním zněním zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, která byla vyjádřena patnáctiletou návratností investice a pevně danou výší výnosů.
29. Na tyto své názory Ústavní soud navázal i ve své další judikatuře týkající se posouzení tzv. rdousícího efektu při solárním odvodu [viz např. nález ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (N 3/76 SbNU 63), nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 (N 108/89 SbNU 593) či usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 3098/18]. Právě v nálezu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 Ústavní soud mj. uvedl, že úkolem práva a soudní moci "nemůže být ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze zhodnocení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob, což však nelze ztotožňovat s ochranou plánovaného zisku. Jinak vyjádřeno, uvedená garance patnáctileté návratnosti předmětné investice neznamená právo každého podnikatele v tomto oboru na ziskovost jeho podnikání v rámci této doby. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo.".
30. Po seznámení se s vyžádaným soudním spisem, vedeným v posuzované věci, a s ohledem na vyjádření stěžovatelky, účastníků i vedlejších účastnic, Ústavní soud konstatuje, že uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně uvedly, z jakých důvodů neshledaly důvodnou žalobu stěžovatelky, aby jí byla vedlejšími účastnicemi poskytována plnění za vykupovanou elektřinu, která jí zajistí patnáctiletou dobu návratnosti jejích investic. Jejich postup nelze považovat za odepření soudní ochrany proti vyvlastnění provedenému bez naplnění podmínek stanovených Listinou, jak tvrdí stěžovatelka. Naopak, soudy hodnotily případ stěžovatelky v souladu s právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a svá rozhodnutí srozumitelně a podrobně odůvodnily, jak je patrno mj. i z bodu 7 tohoto usnesení. Ústavní soud tedy shledává, že postup Nejvyššího soudu, a předtím též městského soudu a obvodního soudu, byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Jejich úvahy pak neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, naopak jejich závěry jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [srov. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž zcela též odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu, kterou uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení i ve svém vyjádření, a též judikatuře Ústavního soudu uvedené výše. V nyní posuzovaném případě přitom nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených ve výše citovaných rozhodnutích.
31. Nelze též přehlédnout, že stěžovatelka se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což též nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
32. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu