ECLI:CZ:US:2020:4.US.2705.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2705/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti Laury Sládkové, zastoupené Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem, sídlem Blatného 36, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019 č. j. 29 ICdo 141/2017-254 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2017 č. j. 12 VSOL 210/2016-162, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Pavly Buxbaumové, sídlem Masarykovo náměstí 37, Uničov, insolvenční správkyně dlužníka Jiřího Rýznara, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem (pro zmeškání) ze dne 21. 6. 2016 č. j. 36 ICm 953/2014-107 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ke stěžovatelčině žalobě proti vedlejší účastnici vyloučil ze soupisu majetkové podstaty výše uvedeného dlužníka (úpadce) konkrétní nemovité věci v katastrálním území Útěchov u Brna a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje zrušení rozsudku pro zmeškání Vrchním soudem v Olomouci za ryze formalistické, odtržené od běžného života, resp. tvrdí, že jak tento soud, tak Nejvyšší soud zaujaly příliš přísný postoj k jí podané žalobě, přičemž má za to, že vytýkanými nedostatky tato žaloba netrpěla a že v důsledku toho jí bylo odepřeno právo na "spravedlivý proces" (sc. - právo na soudní ochranu) a právo vlastnit majetek.
5. Současně uvádí, že si je vědoma toho, že je celá věc ve stadiu, kdy se bude jednat znovu před soudem prvního stupně o podané žalobě, ale že je, pokud jde o sporné nemovitosti, které představují jediná její majetková aktiva, v nejistotě a celou situaci nese velmi těžce, že disponuje pravomocným rozhodnutím soudu o určení vlastnického práva, který však nelze žádným způsobem vykonat, a tedy že jediná cesta ke spravedlivému skončení celé situace je zrušení napadených rozhodnutí (a vyslovení správnosti shora označeného rozsudku pro zmeškání).
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování až na výjimky [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy v kognici Ústavního soudu rozhodování toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. V posuzované věci stěžovatelka nenapadá jen kasační usnesení odvolacího soudu, ale usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. I když napadené usnesení Nejvyššího soudu kasačním rozhodnutím není, princip subsidiarity nutno uplatnit i ve vztahu k němu, neboť je nelze považovat za rozhodnutí "konečné" ve výše uvedeném smyslu, ale jen za jedno z celé řady procesních rozhodnutí vydávaných soudy v průběhu řízení, jež samostatným předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu zpravidla být nemohou (k tomu viz níže). Nezbývá proto než shrnout, že byl-li napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, pak se daná právní věc nyní (opět) nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatelka může bránit svá práva v tomto řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o (řádných a mimořádných) opravných prostředcích, které jí zákon (občanský soudní řád) poskytuje, a posléze i prostřednictvím ústavní stížnosti, v níž může uplatnit námitky, jež uvedla v ústavní stížnosti nyní posouzené. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatelka v tomto stadiu řízení nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (shodně např. usnesení ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2643/14).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj