ECLI:CZ:US:2014:3.US.2643.14.1
sp. zn. III. ÚS 2643/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky LISA s. r. o., IČ 60700149, se sídlem Brno, Václavská 226/2, zastoupené prof. JUDr. Lubošem Tichým, CSc., advokátem advokátní kanceláře Squire Patton Boggs, v. o. s., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 813/57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014 č. j. 30 Cdo 1447/2014-543 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013 č. j. 26 Co 560/2012-498, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 7. 8. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovnost účastníků zakotvená v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), že soudy postupovaly v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy (resp. s doktrínou materiálního právního státu, konkrétně pak s právem na ochranu její dobré víry, principem právní jistoty a nezměnitelnosti pravomocných soudních rozhodnutí), dále mělo být porušeno právo na ochranu vlastnického práva a právo nerušeně užívat majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na projednání věci v přiměřené době (bez zbytečných průtahů) garantované v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2005 č. j. 20 C 230/96-287 (dále jen "předmětný rozsudek") zamítl žalobu společnosti PMC, s. r. o., zastoupené opatrovnicí Regínou Buňatovou, vedoucí kanceláře městského soudu, kterou se ve vztahu ke stěžovatelce domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí konkrétních nemovitostí v k. ú. Brno-město, a žalobkyni uložil, aby zaplatila stěžovatelce náklady řízení.
3. Předmětný rozsudek napadla žalobkyně žalobou pro zmatečnost, doručenou městskému soudu dne 2. 5. 2005. Tuto žalobu uvedený soud usnesením ze dne 24. 10. 2006 č. j. 20 C 170/2005-80 zamítl s tím, že zmatečností důvod ve smyslu §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") nebyl naplněn, neboť byly splněny zákonné podmínky pro ustanovení opatrovnice ve smyslu §29 odst. 2 o. s. ř. Proti tomu se žalobkyně bránila odvoláním, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") však usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 17. 1. 2008 č. j. 14 Co 74/2007-111, zaujal ovšem právní názor, a to že zákonné podmínky pro ustanovení opatrovnice nebyly splněny, neboť zastoupení žalobkyně advokátem JUDr. B. Pospíšilem nadále trvalo, a pokud s ním městský soud nejednal, dopustil se procesního pochybení, které však nelze podřadit pod žádný ze zmatečnostních důvodů, nýbrž jde o důvod odvolací.
4. Předmětný rozsudek následně napadla žalobkyně, resp. Mgr. Petra Hrachy, insolvenční správkyně PMC, s. r. o., odvoláním ze dne 12. 1. 2010, které bylo usnesením městského soudu ze dne 14. 6. 2011 č. j. 20 C 230/96-360 pro opožděnost odmítnuto. Toto rozhodnutí však k odvolání žalobkyně krajský soud usnesením ze dne 31. 7. 2012 č. j. 15 Co 38/2012-397 zrušil.
5. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením k již zmíněnému odvolání žalobkyně předmětný rozsudek zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino následně podané dovolání s tím, že není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázek, které stěžovatelka v dovolání relevantním způsobem vymezila, neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování až na výjimky [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. V souzené věci stěžovatelka napadá jednak usnesení odvolacího soudu, který - po posouzení i otázky včasnosti podání odvolání - zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, a jednak usnesení dovolacího soudu, který se rovněž danou otázkou na základě stěžovatelčina dovolání zabýval. Ústavní soud si je vědom toho, že jeho dosavadní judikatura se netýká případů, kdy kasační rozhodnutí bylo přezkoumatelné na základě mimořádného opravného prostředku, kteroužto možnost otevřel zákon č. 404/2012 Sb. novelizací ustanovení §237 o. s. ř., tato skutečnost však důvodem odklonu Ústavního soudu od předchozí praxe není. Byť totiž usnesení Nejvyššího soudu kasačním rozhodnutím není, princip subsidiarity nutno uplatnit i ve vztahu k němu, neboť je nelze považovat za rozhodnutí "konečné" ve výše uvedeném smyslu, ale jen za jedno z celé řady procesních rozhodnutí vydávaných soudy v průběhu řízení, jež samostatným předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu zpravidla být nemohou [srov. např. usnesení ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2418/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
10. Nezbývá proto než shrnout, že napadeným usnesením krajského soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, z čehož plyne, že daná právní věc se nyní (opět) nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatelka může bránit svá práva v tomto řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o (řádných a mimořádných) opravných prostředcích, které jí zákon (o. s. ř.) poskytuje, a posléze i prostřednictvím ústavní stížnosti, v níž může uplatnit námitky, jež uvedla v ústavní stížnosti nyní souzené. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatelka v tomto stadiu řízení nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu