ECLI:CZ:US:2020:4.US.2969.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2969/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace SMAKO, s. r. o., sídlem Luleč 380, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2020 č. j. 47 Co 90/2020-81, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jaromíra Sykáčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 4 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 13. 11. 2019
č. j. 3 C 151/2019-43 odmítl pro opožděnost odpor stěžovatelky podaný proti platebnímu rozkazu vydanému okresním soudem dne 1. 10. 2019 č. j. 3 C 151/2019-35. Okresní soud shledal, že stěžovatelka podala dne 6. 11. 2019 odpor proti platebnímu rozkazu, který jí byl doručen dne 17. 10. 2019. Posledním dnem lhůty k podání odporu byl 1. 11. 2019. Stěžovatelka podala odpor až 6. 11. 2019, proto musel být jako opožděný odmítnut podle §174 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V odvolání stěžovatelka namítala, že jí současně s platebním rozkazem nebyla doručena žaloba, a proto nezačala ani běžet lhůta k podání odporu. Krajský soud k tomu uvedl, že tento názor je nesprávný a s popsaným pochybením zákon nespojuje důsledek vyvozovaný stěžovatelkou. Podle údajů na doručence byl stěžovatelce dne 17. 10. 2019 doručen jen platební rozkaz a listina na č. l. 32, což bylo upřesnění petitu žaloby (ačkoliv podle referátu soudce měla být odeslána i žaloba). Nicméně v důsledku nepodání odporu včas nabyl platební rozkaz právní moci (§174 odst. 1 o. s. ř.), přičemž zabránit účinkům platebního rozkazu lze jedině podáním odporu v zákonné lhůtě 15 dnů. Odpor přitom nemusí být odůvodněn a postačí, vyplývá-li z obsahu tohoto podání, které může žalovaný učinit jakoukoliv přípustnou formou podle §42 o. s. ř., že jde o odpor. Stěžovatelce tak nic nebránilo, aby po doručení platebního rozkazu (obzvlášť za situace, kdy tvrdí, že nevěděla, co je předmětem žaloby) sdělila soudu, že podává odpor, o čemž byla ostatně v platebním rozkazu výslovně poučena. Takový úkon je schopen učinit i právní laik.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy neprávně dovodily, že jí začala běžet lhůta pro podání odporu doručením samotného platebního rozkazu, aniž by ale nejpozději spolu s ním byla stěžovatelce doručena i žaloba. Byť to v občanském soudním řádu není výslovně uvedeno, stěžovatelka tvrdí, že k tomu, aby mohl být platební rozkaz řádně doručen a vyvolával právní účinky (začátek běhu lhůty pro podání odporu), musí být žalovanému nejpozději s platebním rozkazem doručena žaloba. Je to projevem zásady, podle které strana žalovaná, v procesní situaci, kdy je nucena se rozhodnout o své další procesní aktivitě, má vědět z doručené žaloby, co je předmětem soudního řízení, a podle toho může vyhodnotit a zvážit své další procesní kroky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Předmětem nyní posuzovaného sporu byla částka ve výši 37 431 Kč s příslušenstvím, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj.) najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynější stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny porušit základní práva a svobodu. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti částky, o kterou je veden spor, do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v civilním procesu přikládá zákonodárce; to se odrazilo v úpravě těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř., v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v případě dovolání.
10. Ústavní soud konstatuje, že na výkladu obecných soudů tak, jak jsou shrnuty sub 2 a 3, neshledal extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěr krajského soudu, že zabránit účinkům platebního rozkazu lze jedině podáním odporu v zákonné lhůtě 15 dnů, je souladný se zákonnou právní úpravou. V právu na přístup k soudu je rozhodující z hlediska jeho podstaty a smyslu podle čl. 4 odst. 4 Listiny to, že stěžovatelce byl řádně doručen platební rozkaz, přičemž byla poučena, že proti němu mohla podat odpor. Jak správně zdůraznil krajský soud, takový úkon je schopen učinit i právní laik.
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu