ECLI:CZ:US:2020:4.US.538.20.1
sp. zn. IV. ÚS 538/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kuchynkou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 sp. zn. 5 Tdo 1123/2019, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2019 sp. zn. 9 To 444/2018 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. září 2018 sp. zn. 1 T 32/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele společně s obviněnou obchodní společností X, (nyní X, v likvidaci; dále jen "spoluobviněná"), uznal vinnými přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to stěžovateli uložil podle §270 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Spoluobviněné okresní soud uložil podle §270 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §15 odst. 1 písm. a) a §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů trest zrušení právnické osoby. Současně okresní soud v adhezním řízení odkázal poškozenou obchodní společnost WRANDERS, s. r. o., se sídlem Romanova 13, Bratislava, Slovenská republika, (dále jen "poškozená"), s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláními stěžovatel, spoluobviněná, jakož i poškozená; Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") o nich rozhodl nadepsaným usnesením tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odvolání obou obviněných zamítl jako nedůvodná a odvolání poškozené zamítl podle §253 odst. 1 tr. řádu pro jeho opožděnost.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu ze strany soudů nebylo umožněno spoluobviněné zvolit obhájce, ani zmocněnce, ačkoli vykonával funkci jejího jediného jednatele a společníka. Spoluobviněné sice byl ustanoven opatrovník, přesto neměla být omezena ve svém právu zvolit si obhájce. Šlo o zcela zásadní pochybení soudů, v důsledku čehož bylo porušeno též právo na jeho vlastní obhajobu. Dovozuje, že neobstojí závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nemůže jít o zásah do práv stěžovatele, protože uvedená společnost dovolání nepodala. Právě skutečnost, že stěžovatel nemohl určit zmocněnce a soudem určený opatrovník odmítl dovolání podat, představuje zásah do jeho práv.
6. Stěžovatel tvrdí, že nespáchal přečin, jímž byl uznán vinným, a skutek, jak je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu, byl nesprávně právně posouzen. Tvrdí, že na internetových stránkách spoluobviněné nebyla zveřejněna projektová dokumentace rodinných domů, šlo pouze o vizualizace domů, které na jeho žádost vytvořil svědek R. Ř. Došlo-li by skutečně k porušení autorských práv, je možné vinit výlučně tohoto svědka, kterému stěžovatel důvěřoval a který jej uvedl v omyl ohledně vytvoření vizualizací. Stěžovatel v období, kdy podnikal jako fyzická osoba, od poškozené na základě smluvního vztahu týkajícího se prodeje katalogových projektů domů obdržel určitou projektovou dokumentaci a další podklady. Stěžovatel sice v zásadě připouští, že umístěním sporných vizualizací na internetové stránky spoluobviněné mohlo dojít k porušení autorských práv, avšak nemohl tím spáchat trestný čin, neboť to byl právě svědek R. Ř., který věděl, že "přepracovává" cizí dílo.
7. Stěžovatel oponuje, že ve výroku odsuzujícího rozsudku okresní soud neupřesnil množství vizualizací, které měl na internetových stránkách spoluobviněné zveřejnit, ani je jiným způsobem blíže nevymezil. Stěžovatel vyjadřuje pochyby, zda zásah do autorského práva poškozené byl vyšší než nepatrný, jak předpokládá základní skutková podstata přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině proto stěžovatel považuje za neurčitý, nepřezkoumatelný a v nesouladu s právními názory vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 5 Tdo 196/2014.
8. Stěžovatel tvrdí, že neměl pohnutku ke spáchání trestné činnosti, jestliže z důvodu předešlé spolupráce s poškozenou, tedy oprávněně, disponoval vizualizacemi. Nevěděl o porušení autorských práv, k selhání došlo na straně svědka Ř., proto nemohl být u stěžovatele shledán úmysl spáchat trestný čin. Stěžovatel má za to, že i kdyby se z jeho strany šlo o zásah do oblasti autorských práv, nepředstavoval by natolik závažný čin, pro který by měla být vyvozována jeho trestní odpovědnost. Nanejvýš by byla namístě občanskoprávní odpovědnost. Přiznává pouze pochybení spočívající v opomenutí kontrolovat práci svědka R. Ř., přičemž rovněž k případné trestní odpovědnosti tohoto svědka měly orgány činné v trestním řízení obracet pozornost.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. K námitce, že spoluobviněné nebylo umožněno zvolit si obhájce, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (v daném případě spoluobviněné) však podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Není pochyb, že jakýkoli výsledek (případného) řízení o dovolání spoluobviněné by neovlivnil trestní odpovědnost stěžovatele, který podal vlastní dovolání, za posuzovaný skutek. Tato část ústavní stížnosti proto představuje návrh podaný někým zjevně neoprávněným, proto ji Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v ostatních částech byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
18. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
19. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde,
postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Posledním dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit především argumentací, že soudy své závěry učinily bez náležitého zohlednění jeho obhajoby, podle které zadal svědkovi R. Ř. zpracování vizualizací, přičemž nepředpokládal (a zavčas nezjistil), že tento svědek jen nepatrně pozmění podklady poškozené.
20. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda řízení jako celek vyhovělo kautelám řádného procesu, přičemž v posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení způsobilá, byť ve svém souhrnu, změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
21. Obecné soudy dospěly k závěru, že vina stěžovatele byla prokázána uceleným řetězcem důkazů. Podrobně se zabývaly obsahem smlouvy o zprostředkování sjednané mezi stěžovatelem jako podnikatelem - fyzickou osobou a poškozenou dne 1. 2. 2012, na jejímž základě byly poskytnuty vizualizace. Z této smlouvy se zejména podává, že jejími účastníky navzájem poskytované obchodní a technické informace jsou důvěrné a představují předmět obchodního tajemství a že stěžovatel se poškozené zavázal nevyhotovovat neautorizované kopie katalogů a katalogových projektů poškozené. Stěžovatel přitom nezpochybňuje, že vizualizace poškozené splňují vymezení pojmu architektonického díla ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon").
22. Obecné soudy dále zjistily, že vizualizace uveřejněné na webových stránkách spoluobviněné se vyznačovaly velmi vysokou shodou s projektovými řešeními nabízenými poškozenou. Podle obecných soudů neobstojí ani obhajoba stěžovatele, podle které o této shodě nevěděl. Na základě blíže vymezených svědeckých výpovědí i listinných důkazů dovodily, že stěžovatel - oproti svědkům - znal původ vizualizací, využil jich za účelem snížení nákladů spoluobviněné, požadoval po svědkovi Ř., aby projekty dále - tam kde to bylo technicky možné - zjednodušil, přičemž výsledky nechal uvedeným způsobem uveřejnit. Stěžovatel podle soudů postupoval v rozporu s §12 odst. 1, 4 písm. f) a §18 odst. 1, 2 autorského zákona, porušil tak právo autora či jiné osoby, jíž autor právo užít dílo udělil, a to konkrétně jeho zpřístupněním veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby počítačovou sítí. Soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele šlo o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
23. Obecné soudy se vypořádaly i s argumentací stěžovatele, že neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu byl pouze nepatrný. Vzhledem k tomu, že stěžovatel po dobu téměř dvou roků neoprávněně prezentoval na internetových stránkách celkem 60 vizualizací rodinných domů, u nichž bylo potvrzeno jejich převzetí z katalogu poškozené, některé byly prakticky zkopírovány, další jen nepatrně pozměněny, a to bez svolení, resp. vědomí poškozené, nelze uvažovat o tom, že by porušení práva chráněného autorským zákonem nedosáhlo vyšší než nepatrné intenzity.
24. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné.
25. V ústavněprávní rovině není neudržitelný ani závěr, že nejde o zásadní pochybení, neuvedl-li okresní soud ve skutkové větě celkový počet vizualizací, resp. použil-li zde tentýž soud nepřesně pojmy z oboru stavebnictví (nerozlišoval správně mezi pojmy "vizualizace" a "projektová dokumentace"); správné údaje jsou patrné z odůvodnění předmětného rozsudku. Lze tudíž dospět k závěru, že učiněným zjištěním (včetně objektivní a subjektivní stránky trestných činů) dostatečně odpovídá i popis skutků, jimiž byl stěžovatel uznán vinným.
26. Není tedy podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, což stěžovateli objasnil již Nejvyšší soud s poukazem na stanovisko svého trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jakož i usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 5 Tdo 196/2014.
27. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud uzavírá, že shora předestřené skupiny důvodů, které představují porušení ústavnosti, v dané věci nebyly zjištěny. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně neuplatnění dovolání spoluobviněnou) jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a dílem (co do ostatních částí ústavní stížnosti) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu