ECLI:CZ:US:2020:4.US.552.20.1
sp. zn. IV. ÚS 552/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2019 sp. zn. 61 To 485/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto takto:
"Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu se napadený rozsudek zrušuje a podle §259 odst. 1 tr. řádu se věc vrací soudu I. stupně k novému rozhodnutí. [...] Podle §262 tr. řádu se nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu." Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno zejména jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. 16 T 18/2012 byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek popsaný ve skutkové větě tohoto rozsudku, kterým měl podle obžaloby spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a jiné podobné platby, neboť žalobním návrhem označený skutek nebyl trestným činem.
3. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 v neprospěch stěžovatele odvolání. Na základě tohoto odvolání bylo v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnuto, jak výše uvedeno.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411), podle něhož platí, že pouhý obecný odkaz na porušení zásady volného hodnocení důkazů je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Stěžovatel dále poukazuje na nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833), z něhož cituje závěr, že odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů. Poté stěžovatel uvádí, že městský soud v rozporu s ústavními principy velmi podrobně v jeho věci hodnotil důkazy a na základě toho spekulativně měnil skutková zjištění obvodního soudu. Odůvodnil-li městský soud postup podle §262 tr. řádu tím, že v dané věci jde již o šesté rozhodnutí nalézacího soudu, pak pomíjí, že projednání věci jiným senátem bude vyžadovat opakování dokazování, což trestní řízení opět ještě více prodlouží. Městský soud zkrátka podle stěžovatele nutnost postupu podle §262 tr. řádu náležitě neodůvodnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je částečně přípustná.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procedurální obsah principu subsidiarity, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
7. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že první část rozhodnutí nelze kvalifikovat jako zásah do práv stěžovatele, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným výrokem bylo zrušeno předchozí rozhodnutí obvodního soudu s tím, že řízení před ním bude probíhat dále. V dané procesní situaci tak stěžovatel bude moci v tomto pokračujícím řízení před obecnými soudy uplatnit všechny námitky a pouze nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude-li mít za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, kterou již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) možno věcně posoudit, jelikož nebude v rozporu se shora zmíněným principem subsidiarity [podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1682/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti druhé části výroku usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu podle §262 tr. řádu, pak v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Již ze samotné argumentace stěžovatele je totiž zřejmé, že městský soud tento postup ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil - vysvětlil, jaké důkazy hodnotil obvodní soud opakovaně nesprávně. Není tedy pravda, že by městský soud nutil obvodní soud k určitému závěru, naopak z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že po obvodním soudu požadoval, aby se s některými zjištěními, která naznačují, že stěžovatel velmi dobře věděl, že povinné platby ve výše uvedeném smyslu nejsou odváděny, a to i přesto, že měl prostředky k tomu, aby je minimálně zčásti uhradil, ve svém rozhodnutí vypořádal.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto postupu městského soudu ve skutečnosti žádnou hlubší věcnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci nevznáší, naopak jeho argumentace si zčásti protiřečí. Na jedné straně uvádí, že výtky městského soudu proti hodnocení důkazů provedeného nalézacím soudem musí být v souladu s jím citovaným nálezem dostatečně konkrétní, aby vzápětí ale uvedl, že městský soud důkazy v jeho věci hodnotil až příliš podrobně.
10. Jde-li v daném případě již o šesté rozhodnutí ve věci samé, pak konečně neobstojí ani námitka stěžovatele, že nutnost úplného opakování dokazování před novým senátem nalézacího soudu řízení zbytečně prodlouží.
11. Ústavní soud proto konstatuje, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta ohledně druhé části výroku usnesení městského soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ohledně první části výroku usnesení městského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je částečně přípustná.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procedurální obsah principu subsidiarity, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
7. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že první část rozhodnutí nelze kvalifikovat jako zásah do práv stěžovatele, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným výrokem bylo zrušeno předchozí rozhodnutí obvodního soudu s tím, že řízení před ním bude probíhat dále. V dané procesní situaci tak stěžovatel bude moci v tomto pokračujícím řízení před obecnými soudy uplatnit všechny námitky a pouze nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude-li mít za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, kterou již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) možno věcně posoudit, jelikož nebude v rozporu se shora zmíněným principem subsidiarity [podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1682/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti druhé části výroku usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu podle §262 tr. řádu, pak v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Již ze samotné argumentace stěžovatele je totiž zřejmé, že městský soud tento postup ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil - vysvětlil, jaké důkazy hodnotil obvodní soud opakovaně nesprávně. Není tedy pravda, že by městský soud nutil obvodní soud k určitému závěru, naopak z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že po obvodním soudu požadoval, aby se s některými zjištěními, která naznačují, že stěžovatel velmi dobře věděl, že povinné platby ve výše uvedeném smyslu nejsou odváděny, a to i přesto, že měl prostředky k tomu, aby je minimálně zčásti uhradil, ve svém rozhodnutí vypořádal.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto postupu městského soudu ve skutečnosti žádnou hlubší věcnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci nevznáší, naopak jeho argumentace si zčásti protiřečí. Na jedné straně uvádí, že výtky městského soudu proti hodnocení důkazů provedeného nalézacím soudem musí být v souladu s jím citovaným nálezem dostatečně konkrétní, aby vzápětí ale uvedl, že městský soud důkazy v jeho věci hodnotil až příliš podrobně.
10. Jde-li v daném případě již o šesté rozhodnutí ve věci samé, pak konečně neobstojí ani námitka stěžovatele, že nutnost úplného opakování dokazování před novým senátem nalézacího soudu řízení zbytečně prodlouží.
11. Ústavní soud proto konstatuje, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta ohledně druhé části výroku usnesení městského soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ohledně první části výroku usnesení městského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu