ECLI:CZ:US:2020:4.US.603.20.1
sp. zn. IV. ÚS 603/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Lenky Balákové a 2. Ing. Radka Procházky, zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019 č. j. 29 Cdo 3823/2019-381 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2018 č. j. 5 Cmo 309/2018-325, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) obchodní korporace Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč a b) obchodní korporace Ctrl Alt a. s., sídlem Pod Sídlištěm 293/1, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 8. 2018 č. j. 53 Cm 202/2015-304 zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání proti rozsudku městského soudu ze dne 13. 12. 2016 č. j. 53 Cm 202/2015-106, jímž ponechal v plném rozsahu (tj. co do částky 1 669 397 Kč s 6% úrokem od 26. 6. 2015 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 5 564 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 83 749 Kč) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. 9. 2015 č. j. 53 Cm 202/2015-19 (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení městského soudu ve vztahu k 1. vedlejší účastnici a stěžovatelům potvrdil (výrok I) a rozhodl, že 1. vedlejší účastnice a stěžovatelé nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud uvedl, že stěžovatelé soudní poplatek za odvolání neuhradili. Městský soud proto postupoval podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a po marném uplynutí lhůty určené k zaplacení poplatku odvolací řízení zastavil. K názoru stěžovatelů, že jim mělo být uloženo zaplacení soudního poplatku společně a nerozdílně (a nikoliv každému z žalovaných samostatně) se městský soud vyjádřil ve svých usneseních ze dne 16. 2. 2017 a 10. 1. 2018 a s jeho právním názorem se vrchní soud ztotožňuje. Nezaplatili-li stěžovatelé soudní poplatek za podaná odvolání proti rozsudku, následně byli částečně osvobozeni od jeho placení, a ani na dodatečnou výzvu městského soudu ho nezaplatili, nezbylo městskému soudu nic jiného, než odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavit.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovateli zpochybněné právní posouzení věci vrchním soudem (co do závěru, že §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, jež upravuje solidární poplatkovou povinnost, se neprosadí, jde-li o účastníky mající postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), totiž - oproti mínění stěžovatelů - odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, uveřejněného pod č. 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil i následně např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018 sp. zn. 29 Cdo 1172/2018), jakož i judikatuře Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 150/06, ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 339/06, ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 171/06, ze dne 12. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 224/11, ze dne 6. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 1711/12, ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 240/14 nebo ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2576/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz.).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně garantovaných práv v pochybení při vydání rozhodnutí s výzvou k zaplacení soudního poplatku v tom, že bylo různými usneseními rozhodnuto o poplatkové povinnosti různých účastníků řízení, kteří podali společné odvolání proti rozsudku, jimž byla stěžovatelům uložena povinnost k zaplacení směnečné sumy společně a nerozdílně. Stěžovatelé se všemi dostupnými opravnými prostředky domáhali, aby jim byla poplatková povinnost uložena společně a nerozdílně, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10. V důsledku takto nesprávně uložené poplatkové povinnosti následně došlo k zastavení řízení ve vztahu mezi 1. vedlejší účastnicí a stěžovateli. Obecné soudy se vůbec nevypořádaly s povahou uplatňovaného nároku a absolutně se nezaobíraly tím, že předmětem řízení je nárok solidární, což je vzhledem k výše citovanému nálezu podle stěžovatelů stěžejní pro určení povinnosti k úhradě soudního poplatku jako povinnosti všech stěžovatelů společné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že městský soud pochybil, když zastavil odvolací řízení vyvolané stěžovateli za situace, kdy stěžovatelé prokazatelně neuhradili soudní poplatek za odvolání ani poté, co byli částečně osvobozeni od jeho placení, a co byli posléze opětovně dodatečně k jeho zaplacení vyzváni.
10. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek.
11. K neústavnímu zásahu do základních práv stěžovatelů nedošlo. Napadená usnesení obecných soudů podle Ústavního soudu dostatečně, přezkoumatelně a zejména ústavně konformně uvádějí důvody, proč bylo nutné zastavit odvolací řízení vyvolané stěžovateli, kteří prokazatelně nezaplatili vyměřený soudní poplatek; stejně tak nejde o rozhodnutí svévolná. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
12. K základní námitce stěžovatelů (sub 5, 9), že jim poplatková povinnost měla být uložena společně a nerozdílně, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10 (N 125/57 SbNU 559), Ústavní soud uvádí, že ji měli stěžovatelé předložit ve zcela jiném řízení. To jim bylo ostatně již vyloženo v usnesení ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 812/18, kde jim Ústavní soud objasnil, že v rozsahu, v němž podle jejich názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval jejich skutečnou poplatkovou povinnost, mohli navrhnout soudu vrácení soudního poplatku podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Teprve zamítl-li by soud tento jejich návrh, měli by ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859) možnost za podmínky vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měli-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že tak zjevně neučinili (a vyměřený soudní poplatek neuhradili), nemůže se Ústavní soud v nyní posuzované věci týkající se zastavení odvolacího řízení touto námitkou obsáhleji zabývat.
13. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu