ECLI:CZ:US:2020:4.US.677.20.1
sp. zn. IV. ÚS 677/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oty Jírovce, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, sídlem Sokolovská 351/25, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019 č. j. 27 Cdo 3185/2019-870, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2019 č. j. 7 Cmo 286/2017, 7 Cmo 287/2017-818 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2017 č. j. 11 Cm 175/2004-774, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. května 2017 č. j. 11 Cm 175/2004-784 a ve znění opravného usnesení ze dne 15. června 2017 č. j. 11 Cm 175/2004-795, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Michala Dřeva, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 11 Cm 175/2004, se podává, že v posuzované věci se stěžovatel jako žalobce po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhal náhrady škody (ušlého zisku), spočívající v tom, že v důsledku opožděné úhrady ceny za převod části obchodního podílu v obchodní společnosti EKOBAL, s. r. o., nemohl dlužné finanční prostředky využít k financování obchodní společnosti ARPA, spol. s r. o. (dále jen "společnost"), čímž došlo ke snížení předpokládaného zisku společnosti a přeneseně i ke snížení hodnoty obchodního podílu stěžovatele ve společnosti.
3. Městský soud rozsudkem ze dne 9. 5. 2017 č. j. 11 Cm 175/2004-774, doplněným usnesením ze dne 18. 5. 2017 č. j. 11 Cm 175/2004-784 (dále jen "doplňující usnesení"), kterým bylo rozhodnuto o nákladech státu, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 6. 2017 č. j. 11 Cm 175/2004-795, kterým byla opravena chyba v psaní v odůvodnění rozsudku, uložil vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovateli zaplatil 772 358 Kč, zamítl návrh, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli 493 226,58 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III., resp. výroky I. a II. doplňujícího usnesení).
4. V předmětné věci šlo přitom již o třetí rozhodnutí městského soudu ve věci samé poté, co byl rozsudek městského soudu ze dne 4. 4. 2007 č. j. 11 Cm 175/2004-86 (částečně) zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 4. 2008 č. j. 7 Cmo 482/2007-136 a rozsudek městského soudu ze dne 4. 12. 2009 č. j. 11 Cm 175/2004-200 zrušen usnesením vrchního soudu ze dne 17. 12. 2010 č. j. 7 Cmo 182/2010-225.
5. V odůvodnění svého třetího rozsudku v této věci městský soud uvedl, že po provedeném dokazování a vázán právním názorem vrchního soudu dospěl k závěru, že porušením povinnosti vedlejšího účastníka uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu a zaplatit cenu za převod obchodního podílu vznikla stěžovateli škoda ve formě ušlého zisku. Stěžovatel vyčíslil tuto škodu alternativně. Ve výši 3 100 000 Kč, která odpovídala zvýšení hodnoty společnosti ARPA, spol. s r. o., v případě navýšení pracovního kapitálu o 400 000 Kč k datu 31. 12. 1999 s tím, že částka 3 100 000 Kč je vypočtena k poměru výše vkladu stěžovatele, který je 68 % na jmění společnosti. Stěžovatel dále uplatnil výši škody, odpovídající bankovnímu výnosu termínovaného vkladu, kdy bankovní výnos za období od 1. 1. 2000 do 22. 11. 2004 by činil částku 1 265 680 Kč s tím, že úroková sazba z částky 2 500 000 Kč činila 5,5 % a z částky 2 200 000 Kč 4,7 %. Městský soud shledal návrh důvodným v části, odpovídající úrokovému výnosu z částky 2 500 000 Kč od 1. 1. 2000 do 28. 2. 2003, celkem za 1 154 dnů, a v částce 275 907 Kč z částky 2 200 000 Kč jako úrokový výnos z této částky za období od 1. 1. 2001 do 28. 2. 2003, celkem za 789 dní, přičemž celkový ušlý úrokový výnos činí částku 772 358 Kč. Opíral-li stěžovatel výši škody o podnikatelský záměr, spočívající v navýšení vkladu do společnosti ARPA, spol. s r. o., a tím zhodnocení podílu stěžovatele v této společnosti, soud neshledal důvodným nárok, odpovídající částce stanovené znaleckým posudkem ve výši 3 100 000 Kč, a to vzhledem k tomu, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by tento záměr stěžovatele o vložení prostředků do společnosti vyplýval a stěžovatel poté, co úhradu kupní ceny za převod obchodního podílu obdržel, do společnosti žádné prostředky nevložil. Městský soud proto návrhu vyhověl v částce 772 358 Kč a ve zbytku co do částky 493 226,58 Kč návrh zamítl. Městský soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem, s ohledem na závazný právní závěr vrchního soudu v usnesení ze dne 17. 12. 2010 č. j. 7 Cmo 182/2010-225, ve kterém vrchní soud uvedl, že námitka promlčení je neopodstatněná.
6. K odvolání obou účastníků vrchní soud usnesením ze dne 18. 4. 2019 č. j. 7 Cmo 286/2017, 7 Cmo 287/2017-818 potvrdil II. výrok rozsudku městského soudu a I. výrok rozsudku městského soudu změnil tak, že zamítl návrh, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli 772 358 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před městským soudem, jakož i o nákladech odvolacího řízení (výroky II. - IV.). Vrchní soud dovodil, že v řízení nebyl prokázán vznik škody stěžovateli ve formě ušlého zisku, což je jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti účastníka za škodu, a nelze ji proto dovodit podle §373 ve spojení s §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Podle vrchního soudu, není proto návrh stěžovatele na zaplacení částky 1 265 584, 58 Kč důvodný.
7. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 12. 2019 č. j. 27 Cdo 3185/2019-870 podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. V části, v níž směřuje proti výrokům II. - IV. usnesení vrchního soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládá ani část dovolání směřující proti prvnímu (zčásti potvrzujícímu a zčásti měnícímu) výroku usnesení vrchního soudu. Poukazuje-li totiž stěžovatel (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 29 Cdo 2738/2016) na to, že se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce posuzování tzv. reflexní škody, přehlíží, že napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. Podle Nejvyššího soudu závěr vrchního soudu není vystavěn pouze na úvaze, podle níž "ušlý zisk společnosti není bez dalšího ušlým ziskem jejích společníků" (tedy že společník společnosti není "z důvodu účasti ve společnosti" podnikatelem, z pozice společníka "nerealizuje obchody společnosti" a že ani společnost "nerealizuje obchody na účast svých společníků"), nýbrž - a to především - na závěru, že nebyl prokázán "žádný pravidelný běh věcí, při kterém by stěžovatel mohl dosáhnout jím tvrzeného majetkového prospěchu (zisku)." K tomu Nejvyšší soud dodal, že závěr o absenci příčinné souvislosti mezi opožděnou úhradou ceny za převod části obchodního podílu v EKOBAL, s. r. o., a "ušlým ziskem" stěžovatele (který měl spočívat ve snížení hodnoty obchodního podílu společnosti) stěžovatel nenapadá, a tak jej dovolacímu přezkumu neotevírá.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi "prokázaným právně závadovým a deliktním jednáním vedlejšího účastníka a škodou, resp. ušlým ziskem, který stěžovatel nárokuje". Jediným poškozeným v předmětné věci je stěžovatel, který po dobu čtyř, resp. pěti let nemohl pro své podnikání používat svůj smluvně dohodnutý majetek ve výši 4 700 000 Kč, přičemž jediným profitujícím je vedlejší účastník, který se neoprávněným využíváním těchto prostředků značně obohatil při svých prodejích v oblasti balicích materiálů a strojů, aniž by soudy stěžovateli přiznaly odpovídající kompenzaci. Stěžovatel namítá porušení svého práva na soudní ochranu tím, že nebyla zajištěna dostatečná ústavní ochrana jeho majetku a podnikání.
9. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu v důsledku opakovaného zrušování rozhodnutí městského soudu vrchním soudem, což způsobilo enormní nárůst nákladů soudního řízení, a to zejména jde-li o právní zastoupení vedlejšího účastníka. Právní zástupce vedlejšího účastníka si tyto náklady vyúčtoval právě s ohledem na délku řízení a takto nadbytečně vzniklé úkony v důsledku nesprávnosti rozhodovacího procesu. Tyto náklady v extrémní výši mu byly přiznány v plném rozsahu. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepřihlédly k důvodům zvláštního zřetele hodným podle §150 o. s. ř., spočívajícím ve vzniku extrémně vysokých nákladů řízení právního zastoupení vedlejšího účastníka právě v důsledku nepřiměřené délky trvání soudního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
15. Posuzovaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jeho žaloby o náhradu škody. Závěrům vrchního soudu, který neshledal návrh stěžovatele na zaplacení částky 1 265 584, 58 Kč důvodným, když v řízení nebyl prokázán vznik škody ve formě ušlého zisku jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti účastníka za škodu, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry vrchního soudu i městského soudu a také Nejvyššího soudu. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje (viz body 5. až 7. shora).
18. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí rovněž proti výroku o nákladech řízení a soudům vytýká, že nevzaly v úvahu důvody zvláštního zřetele hodné a nepostupovaly podle §150 o. s. ř.
19. Jde-li o napadené nákladové výroky rozhodnutí soudů, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; jde o projev nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá nákladová rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
20. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jimž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
21. Posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)], tak jak tomu bylo i v posuzované věci.
22. Ústavní soud považuje argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu