ECLI:CZ:US:2020:4.US.683.20.1
sp. zn. IV. ÚS 683/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Janet Böhme a 2) Marthy Hrdličky, obou zastoupených Dr. iur. Stephanem Heidenhainem, advokátem, sídlem Laubova 2128/10, Praha 3 - Vinohrady, proti III. výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2020 č. j. 1 Co 38/2019-104, a s ní spojeným návrhem na zrušení §250a odst. 1 a §250c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelky dále navrhly, aby Ústavní soud zrušil §250a odst. 1 a §250c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2019 č. j. 35 C 24/2018-73 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky jako žalobkyně domáhaly povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch každé z nich v rozsahu vždy ideální 1/2 k pozemkům parc. č. X1, X2, X3 a X4, zapsaným na listu vlastnictví č. X5, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro katastrální území L., obec L. (dále jen "předmětné pozemky") s tím, že takto bude nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov ze dne 10. 10. 2018 č. j. V-7193/2018-712-7 (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že zápis práv do katastru nemovitostí a náležitosti vkladu se řídí českým katastrálním zákonem, jímž česká vnitrostátní právní úprava stanoví, že v listinách pro zápis musí být nemovitosti označeny údaji katastru a náležitostmi podle §8 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Bylo zjištěno, že německé soudy trvale odmítají v osvědčení specifikovat majetek připadající dědicům a namísto toho vyžadují použití německého práva a německé aplikační praxe i na území jiného členského státu. Snaha stěžovatelek o projednání dědictví zůstavitele soudem České republiky pak skončila zastavením řízení pro nedostatek příslušnosti českých soudů. Krajský soud dovodil, že rozpor s Nařízením Evropského parlamentu a rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. 7. 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení nelze vytýkat českému katastrálnímu úřadu, nýbrž německému vydávajícímu orgánu a vzniklý problém je nutno řešit právě u něj, tj. u subjektu, který jej svým postupem vyvolal. Krajský soud proto dospěl k závěru, že katastrální úřad, který vkladový návrh stěžovatelek zamítl, o věci rozhodl správně.
4. Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelky odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 8. 1. 2020 č. j. 1 Co 38/2019-104 rozhodl, že odvolací řízení se nepřerušuje (výrok I.) a dále rozsudek krajského soudu změnil a povolil vklad vlastnického práva ve prospěch každé ze stěžovatelek v rozsahu vždy ideální 1/2 k předmětným pozemkům s tím, že v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov ze dne 10. 10. 2018 č. j. V-7193/2018-712-7 (výrok II.). Současně rozhodl, že stěžovatelky nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vrchní soud zamítl návrh stěžovatelek na přerušení odvolacího řízení, neboť neshledal žádný důvod k přerušení řízení podle §109 o. s. ř. a předložení stěžovatelkami navržené předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Vrchní soud uvedl, že stěžovatelky doložily nabytí vlastnického práva, každá v rozsahu ideální 1/2 k nemovitostem zůstavitele, a proto je nezbytné vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí povolit. Ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že o nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle §224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že stěžovatelky nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšné stěžovatelky byly v souladu s §250 odst. 1 o. s. ř. jedinými účastnicemi řízení a není zde nikoho, komu by bylo možno uložit povinnost náklady řízení před soudy obou stupňů stěžovatelkám uhradit.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že §250a odst. 1 o. s. ř., který vymezuje účastníky řízení podle části páté o. s. ř., je neústavní, neboť účastníkem není orgán, který ve věci původně rozhodl. Z tohoto důvodu není možné v řízení podle části páté o. s. ř. uplatnit proti žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť v tomto řízení není žádný žalovaný orgán, který rozhodl vadně a soud musel toto rozhodnutí nahradit. S uvedeným souvisí §250c o. s. ř., který umožňuje orgánu, který ve věci dříve rozhodl, určitou účast na řízení, zároveň jej však nestanoví účastníkem. Podle §205a odst. 1 a §250c o. s. ř. se orgán, který v řízení rozhodl, řízení fakticky účastní. Pokud správní orgány vedly správní řízení, má stát za jejich činnost v pozici žalovaného odpovídat.
6. Správní orgán, který rozhodl v předchozím řízení a jehož rozhodnutí má být v řízení podle části páté o. s. ř. nahrazeno, se v řízení vyjadřuje a hájí své rozhodnutí (viz §250c a 250c o. s. ř.). Počíná si obdobně, jako by byl žalovaným - pouze žalovaným formálně není. Není tedy problém určit, kdo by měl být v řízení podle části páté o. s. ř. žalovaným a kdo by měl nést náhradu nákladů úspěšného žalobce. Pouze z formálních důvodů formulace §250a odst. 1 o. s. ř. to však není možné a nadále tak dochází k zásahům do vlastnického práva úspěšných žalobců, kteří nemají po kom uplatňovat svůj nárok na náhradu nákladů a musí zahajovat nové nákladné řízení.
7. Podle stěžovatelek je zcela neúčelné požadovat po úspěšném žalobci, aby z čistě formálních důvodů zahajoval další řízení u Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále jen "ministerstvo"). Nestihne-li ministerstvo ve věci rozhodnout do šesti měsíců, nebo rozhodne negativně, musí úspěšný žalobce v téže věci zahajovat další samostatné soudní řízení. Úspěšnému žalobci tak vznikají další náklady na řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a případně na další soudní řízení (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Své náklady vynaložené na řízení pak žalobce získává s podstatným časovým zpožděním, pokud vůbec.
8. Podle názoru stěžovatelek je v řízení podle části páté o. s. ř. zcela jednoznačné, kdo může a má být v pozici žalovaného, a kdo může a má hradit úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení. Jsou tedy dány podmínky pro to, aby i řízení podle části páté o. s. ř. splňovalo požadavky řádného civilního procesu včetně náhrady nákladů řízení.
9. Stěžovatelky shledávají zásah do vlastnického práva, neumožňuje-li zákon nárokovat v řízení podle části páté o. s. ř. náhradu nákladů řízení. Takový zásah do vlastnického práva je ale zcela nepřiměřený a neodůvodněný v situaci, kdy je jednoznačné, kdo byl v řízení podle části páté úspěšný - žalobce, a kdo byl neúspěšný - správní orgán.
10. Stát fakticky vystupuje v pozici žalovaného v řízení podle části páté o. s. ř., náhradu nákladů řízení platit nemusí a má neúměrně širší prostor se proti nároku na náhradu nákladů řízení bránit, oproti osobě žalované v jiných typech řízení. Takové zvýhodnění státu oproti jiným osobám v civilním řízení je podle názoru stěžovatelek nepřípustné.
11. Stěžovatelky uvádějí, že není jasné, z jakého důvodu nemají žalobci v řízení podle části páté o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení a žalobci podle jiných předpisů ano. Není-li tento rozdíl řádně a objektivně odůvodněn, je nutné jej vnímat jako diskriminaci osob, které jsou (navíc z důvodu pochybení státu) nuceny žalovat podle části páté o. s. ř. Stát v řízení podle části páté o. s. ř. je zvýhodňován oproti ostatním žalovaným v jiných typech řízení, když není povinen náhradu nákladů platit ihned po skončení řízení. K tomu stěžovatelky odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09 (N 66/56 SbNU 749).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
16. V souladu s §244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu ("správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení).
17. Podle §250a odst. 1 o. s. ř. jsou účastníky řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Z uvedeného vyplývá, že účastníkem řízení není správní orgán, který vydal rozhodnutí, jehož nahrazení se žalobce domáhá. Řízení před obecnými soudy podle části páté o. s. ř. totiž představuje pokračování správního řízení, v němž soudy opětovně rozhodují namísto správního orgánu o totožné věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18). Závěr stěžovatelek že správní orgán je účastníkem soudního řízení podle části páté o. s. ř., tedy není správný.
18. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na nález ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2505/11 (N 142/66 SbNU 173), ve kterém tento soud vyslovil, že účel právní úpravy řízení podle části páté o. s. ř. spočívá v poskytnutí přístupu k soudu tomu, jehož právo bylo dotčeno rozhodnutím správního orgánu, a tak se domoci ochrany vůči zásahům orgánů veřejné moci opravným prostředkem v řízení před nezávislým soudem; tato právní regulace představuje doplněk k přezkumnému řízení prováděnému ve správním soudnictví podle soudního řádu správního. Řízení podle části páté o. s. ř. vykazuje řadu specifik, některá z nich odrážejí povahu předcházejícího řízení a zejména charakter hmotněprávního vztahu, jehož obsahem je právo (nárok) tvořící předmět řízení. Přitom si toto řízení zachovává výrazné prvky přezkumného řízení; soudu je svěřena pravomoc nejen přezkoumat pravomocné správní rozhodnutí v plné jurisdikci, zabývá se proto nejen právní ale i skutkovou stránkou věci v plném rozsahu, ale rozhoduje též ve věci samé. Soud má pravomoc - na rozdíl od klasického správního soudnictví - nahradit nesprávné rozhodnutí správního orgánu, pokud po provedeném řízení dospěje k závěru, že je důvod rozhodnout v meritu věci odlišně, rozhodnutím vlastním. Vazba rozhodnutí soudu a jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu je vyjádřena v §250j o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že pokud soud dospěje k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem, přičemž tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Byť zákon výslovně nekalkuluje se zrušením původního rozhodnutí správního orgánu, jeho nahrazení rozsudkem soudu však neznamená nic jiného, než že rozsudek má vždy stejné právní účinky, jaké se podle zákona jinak spojují s nahrazovaným rozhodnutím správního orgánu, tedy účinky rozhodnutí správního orgánu zanikly a samotné jeho rozhodnutí lze považovat za zrušené. Tím se pak otevírá úspěšným účastníkům právo na případnou náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
19. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2505/11 Ústavní soud rovněž vyslovil, že vkladové řízení vedené katastrálním úřadem je řízením solučním, jeho účastníci nemají protichůdné postavení, nejsou "ve sporu". Ústavní soud shledal, že právní úprava obsažená v části páté o. s. ř. nezohledňuje specifika tohoto řízení (kromě zmíněné soluční povahy je to též rozdílné posuzování podmínek pro povolení vkladu - §5 odst. 1 in fine zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a §154 odst. 1 o. s. ř.). Soluční povaha vkladového řízení pojmově vylučuje aplikaci §142 o. s. ř. při posuzování náhrady nákladů řízení, náhrady vzniklé majetkové újmy se lze domáhat - jsou-li splněny zákonné předpoklady - podle zákona č. 82/1998 Sb.
20. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že závěru vrchního soudu, že stěžovatelky nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšné stěžovatelky byly v souladu s §250 odst. 1 o. s. ř. jedinými účastnicemi řízení a není zde nikoho, komu by bylo možno uložit povinnost náklady řízení před soudy obou stupňů stěžovatelkám uhradit, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, neboť vrchní soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
21. Odkaz stěžovatelek na nález Ústavního sp. zn. III. ÚS 3332/09 neshledal Ústavní soud případným, když v dané věci Ústavní soud dovodil, že odvolací soud při změně prvostupňového nákladového výroku postupoval libovolně a v rozporu s platnou právní úpravou, když dospěl k závěru že v řízení podle části páté o. s. ř. nelze použít zásadu úspěšnosti podle §142 odst. 1 o. s. ř., neboť účastníci tohoto typu řízení nejsou v §250a odst. 1 o. s. ř. označeni jako "žalobce a žalovaný" a nemůže proto jít o sporná řízení, resp. řízení, kde by přicházelo do úvahy zvažování úspěchu stran. Napadené usnesení vrchního soudu není se závěry Ústavního soudu uvedenými v tomto nálezu v rozporu.
22. Ústavní soud konstatuje, že postup vrchního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci vrchního soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Vrchní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelek.
23. Ústavní stížnost spojily stěžovatelky podle §74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení §250a odst. a §250c o. s. ř. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je-li totiž ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání spolu s ní podaného návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [viz shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351), ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2162/13 či ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 4008/13]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho použití bylo v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Je-li v posuzované věci ústavní stížnost odmítnuta, sdílí akcesorický návrh na zrušení výše uvedených ustanovení podaný podle §74 zákona o Ústavním soudu osud ústavní stížnosti.
24. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že §250c o. s. ř., jehož zrušení se stěžovatelky v ústavní stížnosti rovněž domáhají, v předmětné věci ani nebyl při rozhodování o nákladech řízení použit.
25. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení §250a odst. 1 a §250c o. s. ř. Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu