ECLI:CZ:US:2020:4.US.712.20.1
sp. zn. IV. ÚS 712/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Vaška, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2019 č. j. 13 Co 129/2019-349, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Online-cars s. r. o., sídlem Denisova 504, Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 1. 2019 č. j. 7 C 69/2017-318 byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice o zaplacení částky 31 148 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli jako žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 35 671 Kč (výrok II.) a dále byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 689 Kč (výrok III.). Takto okresní soud rozhodl o žalobě na zaplacení zbývající části kupní ceny ojetého vozidla Fiat Croma 2.4 Multijet, VIN XXX (dále jen vozidlo "Fiat Croma"), které stěžovatel, zabývající se obchodováním s ojetými vozidly, od vedlejší účastnice odebral, ale sjednanou kupní cenu ve výši 55 100 Kč, jež mu byla vyúčtována fakturou č. 151110069 ze dne 30. 4. 2015, splatnou dne 15. 5. 2015, neuhradil v plné výši. Stěžovatel odmítl žalovanou částku uhradit s odůvodněním, že měl s vedlejší účastnicí více obchodů ohledně dalších vozidel, než jen ohledně předmětného Fiatu Croma. Jedním z obchodovaných vozidel bylo i BMW 320D, za které vedlejší účastnici uhradil jeho kupní cenu, ale v průběhu řízení stěžovatel zjistil, že toto vozidlo ve skutečnosti od vedlejší účastnice nekoupil (nikdy je nepřevzal). Okresní soud žalobu zamítl na základě závěru, že vedlejší účastnice přes poučení neprokázala uzavření smlouvy o koupi vozidla BMW 320D se stěžovatelem, který proto není povinen vedlejší účastnici uhradit žalovanou kupní cenu za vozidlo Fiat Croma.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 12. 2019 č. j. 13 Co 129/2019-349 byl rozsudek okresního soudu v I. výroku změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 31 148 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 72 732,66 Kč (výrok II.). Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 689,60 Kč. Krajský soud rozsudek okresního soudu změnil proto, neboť při nezměněném skutkovém stavu zjistil, že stěžovatel nevznesl vůči vedlejší účastnici námitku započtení svého nároku (na vydání bezdůvodného obohacení získaného vedlejší účastnicí ve výši obdržené kupní ceny vozidla BMW 320D) proti nároku vedlejší účastnice na zaplacení zbylé části kupní ceny vozidla Fiat Croma. S ohledem na to dovodil, že nárok vedlejší účastnice na zaplacení kupní ceny vozidla Fiat Croma podle platně uzavřené kupní smlouvy (§2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník") je důvodný a vychází z §2118 občanského zákoníku, podle kterého má kupující povinnost zaplatit kupní cenu a převzít věc. Nárok vedlejší účastnice na úroky z prodlení z žalované jistiny je pak odůvodněn §1970 občanského zákoníku, když výše úroků z prodlení vychází z §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů. Do prodlení se stěžovatel dostal na základě výzvy vedlejší účastnice k plnění ve formě faktury, kterou obdržel a neuhradil ji do uplynutí tam stanovené splatnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a své rozhodnutí založil na jiných důvodech, aniž by před vydáním svého rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru okresního soudu. Stěžovatel se k odlišnému právnímu názoru krajského soudu nemohl vyjádřit v rámci řízení, ale ani jej nemohl napadnout řádným opravným prostředkem. Tím, že krajský soud neumožnil stěžovateli se k odlišnému právnímu názoru vyjádřit, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l a dále čl. 38 odst. 2 Listiny.
5. Postupem krajského soudu byla rovněž porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť vedlejší účastnice byla nedůvodně zvýhodněna tím, že jí bylo vyhověno z důvodů, které sama ani neuváděla (dokonce se neúčastnila ústního jednání u krajského soudu), soud tedy své závěry použil bez opory v žalobních tvrzeních.
6. Stěžovatel namítá, že krajský soud učinil chybný závěr, když dovodil, že došlo k uzavření kupní smlouvy na vozidlo Fiat Croma a stěžovatel nezaplatil kupní cenu, a dále, že stěžovatel se má naopak domáhat vydání bezdůvodného obohacení za zaplacení vozidla BMW 320D, které zaplatil, ale neobdržel. Podle stěžovatele je nutno posoudit, zda nárok vedlejší účastnice je v souladu s dobrými mravy.
7. Krajský soud dále porušil čl. 11 odst. 1 Listiny, když vyhodnotil, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejší účastnici nedoplatek za vozidlo Fiat Croma, ačkoliv z celé věci je zřejmé, že vedlejší účastnici nic nedluží, neboť jí uhradil cenu všech vozidel, která mu prodala.
8. Krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit vedlejší účastnici kupní cenu, ačkoliv jeho veškeré závazky vůči vedlejší účastnici byly vyrovnány, a proto závěr krajského soudu neodpovídá skutečné situaci, čímž bylo porušeno i právo na soudní ochranu. Navíc zde byla narušena i zásada rovnosti účastníků řízení, protože vedlejší účastnice nejprve tvrdila, že faktura č. 151110069 uhrazena byla a až následně v průběhu řízení, kdy byl zjištěn její omyl ohledně vozidla BMW 320D, tato tvrzení změnila a dále již tvrdila, že uvedená faktura uhrazena plně nebyla.
9. Podle stěžovatele bylo právo na soudní ochranu porušeno také tím, že krajský soud přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení u obou stupňů, aniž by přihlédl k tomu, že žaloba byla původně podávána z důvodu neuhrazení zcela jiného vozidla, a to Kia Magentis.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé, porušující zásadu dvojinstančnosti řízení.
15. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10 (veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), Ústavní soud vyslovil, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další.
16. V posuzované věci nejde o tento případ, neboť krajský soud postupoval v souladu s §220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení nebo zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. V posuzované věci krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, avšak dospěl k závěru, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil. Krajský soud rozsudek okresního soudu změnil, když zjistil, že stěžovatel nevznesl vůči vedlejší účastnici námitku započtení svého nároku (na vydání bezdůvodného obohacení získaného vedlejší účastnicí ve výši obdržené kupní ceny vozidla BMW 320D) proti nároku vedlejší účastnice na zaplacení zbylé části kupní ceny vozidla Fiat Croma. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že stěžovatel nevznesl žádnou kompenzační námitku a neuplatnil ji v tomto řízení formou obrany proti žalobě anebo vzájemnou žalobou (§97, 98 o. s. ř.), a proto nebyl okresní soud oprávněn provést započtení vzájemných pohledávek účastníků z vlastní iniciativy sám. S ohledem na uvedené dospěl krajský soud k závěru, že nárok vedlejší účastnice na zaplacení kupní ceny vozidla Fiat Croma podle platně uzavřené kupní smlouvy (§2079 a násl. občanského zákoníku) je důvodný a vychází z §2118 občanského zákoníku, podle něhož má kupující povinnost zaplatit kupní cenu a převzít věc. Své závěry krajský soud dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. V ústavní stížnosti stěžovatel dále brojí proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu a nesouhlasí s tím, že krajský soud přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů za řízení u obou stupňů, aniž by přihlédl k tomu, že žaloba byla původně podávána z důvodu neuhrazení zcela jiného vozidla.
18. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
19. Protože krajský soud rozsudek okresního soudu změnil, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že úspěšné vedlejší účastnici náleží náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (§142 odst. 1, §224 odst. 1, 2 o. s. ř.). Uvedený závěr krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladný, když o nákladech rozhodl krajský soud v souladu s citovaným ustanovením podle úspěchu ve věci.
20. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl krajský soud v předmětné věci. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které krajský soud rozhodl o věci samé rozhodnutím, s nímž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu