ECLI:CZ:US:2020:4.US.729.20.1
sp. zn. IV. ÚS 729/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 33 Cdo 2012/2019-283, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2018 č. j. 27 Co 364/2017-216 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. května 2016 č. j. 233 C 26/2013-127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ESSOX s. r. o., sídlem F. A. Gerstnera ev. č. 52, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětném řízení se vedlejší účastnice jako žalobkyně po stěžovateli jako žalovaném domáhala zaplacení částky 33 936,21 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení od 1. 5. 2010 do zaplacení) s tím, že se jedná o nárok vyplývající ze smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru č. XX ke kartě uzavřené se stěžovatelem dne 29. 11. 2006.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2016 č. j. 233 C 26/2013-127 řízení ohledně částky 4 102,64 Kč s příslušenstvím zastavil, když podáním ze dne 21. 3. 2016 vzala vedlejší účastnice svůj návrh zčásti zpět (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 27 188,10 Kč s příslušenstvím (výrok II.), v rozsahu 2 645,47 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
4. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel své povinnosti ze smlouvy o úvěru porušil, neboť splátky úvěru řádně a včas nesplácel a dostal se do prodlení s úhradou minimálně tří měsíčních splátek. Vedlejší účastnice proto v souladu s čl. V. odst. 2 obchodních podmínek odstoupila od uzavřené úvěrové smlouvy a oznámila stěžovateli, že zároveň se stávají splatnými veškeré dosud neuhrazené závazky stěžovatele vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy, přičemž tyto skutečnosti oznámila stěžovateli dopisem doručeným dne 16. 2. 2010. Nárok vedlejší účastnice shledal městský soud důvodným: podle §504 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), ohledně nároku na vrácení poskytnutého úvěru a §502 obchodního zákoníku ohledně nároku na zaplacení úroku z úvěru. Aktuální dlužná částka podle soudu činí 27 188,10 Kč, a proto soud uložil stěžovateli tuto částku zaplatit vedlejší účastnici, přičemž zbývající nárok, tj. nárok na zaplacení částky ve výši 2 645,47 Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. 5. 2010 do zaplacení jako nedůvodný zamítl. Protože stěžovatel svůj peněžitý závazek ve výši 27 188,10 Kč řádně a včas neuhradil, dostal se do prodlení s jeho plněním a vedlejší účastnici vznikl také nárok na zaplacení úroků z prodlení podle §365 obchodního zákoníku ve spojení s §369 odst. 1 obchodního zákoníku.
5. Proti výrokům II. a IV. rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem ze dne 24. 8. 2018 č. j. 27 Co 364/2017-216 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v odvoláním napadeném rozsahu, tj. v přisuzujícím výroku o věci samé, rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Za situace, kdy předmětem odvolacího řízení zůstala jen dlužná částka úvěru se zákonnými úroky z prodlení, krajský soud dovodil, že úvěrová smlouva č. 0104285645, kterou účastníci uzavřeli 29. 11. 2006, je platným právním úkonem, na jehož základě vedlejší účastnice plnila (§497 a násl. obchodního zákoníku). Poté, co vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy, byl stěžovatel povinen ve sjednané lhůtě vrátit poskytnuté peněžní prostředky (§504 obchodního zákoníku). Právo na příslušenství odůvodnil krajský soud odkazem na §365, věty první a §369 odst. 1 obchodního zákoníku (vedlejší účastnici přiznal úroky z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "nařízení vlády č. 142/1994 Sb.")
6. Jde-li o náklady řízení, krajský soud přisvědčil městskému soudu, že v řízení úspěšnější vedlejší účastnice má podle §142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Ohledně stanovení výše tohoto poměru, dospěl k odlišnému závěru - přitom v souladu se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08 (N 175/58 SbNU 529) při stanovení tohoto poměru zohlednil i příslušenství žalobou uplatněného nároku, které kapitalizoval ke dni rozhodování městského soudu. Při posuzování míry úspěchu a neúspěchu ve věci tak krajský soud vycházel z hodnoty předmětu řízení stanoveného jako součet žalobou uplatněné jistiny 33 936,21 Kč a příslušenství - zákonných úroků z prodlení z částky 33 936,21 Kč kapitalizovaných za období od 1. 5. 2010 do 9. 5. 2016 (vyhlášení rozsudku městského soudu) částkou 15 033,66 Kč; tj. z částky předmětu řízení ve výši 48 969,87 Kč. Vedlejší účastnice byla v řízení úspěšná co do částky 27 188,10 Kč s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení z částky 27 188,10 Kč od 1. 5. 2010 do 9. 5. 2016 jsou představovány částkou 12 044,26 Kč); celkový úspěch vedlejší účastnice je tak představován částkou 42 221,76 Kč, t. j. 86,22 % celkového předmětu řízení. Neúspěšná pak byla vedlejší účastnice ohledně těch částí předmětu řízení, v nichž byla žaloba zamítnuta a v nichž zavinila zastavení řízení (§146 odst. 2 o. s. ř. - částečné zpětvzetí), tj. v rozsahu 13,78 %. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř.
7. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2019 č. j. 33 Cdo 2012/2019-283 dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.; dovolání není (objektivně) přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nevýznamnými proto Nejvyšší soud shledal námitky nesprávnosti a protiústavnosti nákladových výroků napadeného rozsudku, včetně výhrady vůči postupu krajského soudu, který výrok o nákladech řízení před městským soudem k odvolání stěžovatele změnil v jeho neprospěch (zákaz "reformacio in peius").
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dostal poštou od nakladatelství Reader's Digest Výběr kreditní kartu Pegasus "jako dárek a poděkování za jeho věrnost společnosti Reader's Digest Výběr" a nebyl předem upozorněn na to, že podpisem kupónu uzavírá s vedlejší účastnicí úvěrovou smlouvu. Před aktivací kreditní karty stěžovateli nebyly zaslány všeobecné smluvní podmínky vedlejší účastnice, ani návrh úvěrové smlouvy, ani nebyl upozorněn, že aktivací karty dojde k uzavření smlouvy - byl informován jen o tom, že kreditní karta je dárek od společnosti Reader's Digest Výběr, a že "vydání a vedení karty Pegasus je zcela zdarma". Z listin, které byly stěžovateli nakladatelstvím Reader's Digest Výběr zaslány, tedy nejen nevyplývalo, že aktivací karty dojde k uzavření smlouvy o úvěru, ale nevyplývalo z nich ani to, s kým bude případná smlouvy uzavřena (zda s vedlejší účastnicí či se společností Reader's Digest Výběr), jaká práva a povinnosti budou z případné smlouvy pro její účastníky vyplývat, a kolik bude stěžovatele nakládání s kreditní kartou vlastně stát (když v dopise od společnosti Reader's Digest Výběr byl stěžovatel informován, že "vydání a vedení karty Pegasus je zcela zdarma"). Stěžovatel je proto přesvědčen, že mezi účastníky nemohlo dojít k smluvnímu konsenzu a nemohla tak být mezi nimi uzavřena platná smlouva o úvěru, ze které by stěžovateli vyplývala povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalovanou pohledávku.
9. Dovozují-li proto soudy toliko z podpisu stěžovatele na kupónu či žádosti, že stěžovatel s vedlejší účastnicí uzavřel smlouvu o úvěru, ze které stěžovateli vyplývaly povinnosti specifikované ve všeobecných obchodních podmínkách (tj. mj. povinnost platit nejrůznější poplatky, sankce apod.), činí tak podle stěžovatele nesprávně, neboť stěžovatel se podpisem tohoto dokumentu rozhodně k žádným povinnostem nezavázal.
10. Skutečnost, že se nejedná o darovací smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a společností Reader's Digest Výběr, ale že se jedná o klasickou smlouvu o spotřebitelském úvěru, ze zásilky, kterou stěžovatel od společnosti Reader's Digest Výběr obdržel, nevyplývá. V podstatě všechny dokumenty, které byly v předmětné zásilce obsaženy, jsou podle stěžovatele natolik neurčité, nesrozumitelné a klamavé, že z nich nelze zjistit ani to, s kým stěžovatel předmětnou smlouvu uzavírá, ani to, jaké mu ze smlouvy vznikají povinnosti.
11. Stěžovatel dále namítá, že neobdržel ani jeden ze sazebníků, ze kterých vedlejší účastnice vypočítává úrok a pojištění v jednotlivých měsíčních výpisech. Výpočet úroku a pojištění je poměrně složitý výpočet. Stěžovatel je přesvědčen, že na spotřebitele není možné klást takové nároky, aby si výši úroku, pojištění či dalších položek účtovaných podnikatelem (jako druhou smluvní stranou spotřebitelské smlouvy) museli počítat sami.
12. Stěžovatel dále poukazuje na to, že veškerá ujednání mezi vedlejší účastnicí a jím jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu obsaženy ve všeobecných smluvních podmínkách nikoli v samotné smlouvě. Stěžovatel poukazuje na to, že podle stávající judikatury Ústavního soudu je v rozporu s ústavním pořádkem, jsou-li taková ujednání jako například smluvní pokuta apod. obsaženy ve všeobecných obchodních podmínkách, které nejsou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201).
13. Stěžovatel má dále zato, že žalovaná pohledávka je promlčena, přičemž v podání ze dne 11. 5. 2013 stěžovatel vznesl námitku promlčení.
14. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud pominul, že předmětná smlouva obsahuje ujednání pro spotřebitele jednostranně nevýhodná. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud rozhodl na základě odvolání podaného pouze samotným stěžovatelem v jeho neprospěch. Stěžovatel dále brojí proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů. Podle stěžovatele v předmětné dané věci byly s ohledem na jeho majetkovou situaci dány důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující použití §150 o. s. ř., ke kterým mělo být při rozhodování o nákladech řízení přihlédnuto. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud blíže nevysvětlil, proč vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení za jednotlivé úkony právní služby specifikované v rozsudku, a proč tyto úkony považoval za potřebné k účelnému uplatňování práva vedlejší účastnice. Stěžovatel poukazuje na to, že v případě nákladů na úkony právních služeb, které právní zástupce vedlejší účastnice v tomto řízení učinil, se nejedná o účelně vynaložené náklady, neboť vedlejší účastnice je subjektem zabývajícím se pohledávkami a jejich vymáháním, a proto by měla být schopna tak jednoduché úkony jako je sepis návrhu na vydání platebního rozkazu a jeho obhájení u soudního jednání učinit sama a k takové činnosti nepotřebuje právní pomoc advokáta. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se posuzování účelnosti nákladů řízení vynaložených v případě tzv. formulářových žalob.
15. Stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako nepřípustné a jeho dovolacími námitkami vůbec nezabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
18. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jen vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
20. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ní uplatňuje tytéž námitky, které jsou obsaženy již v jeho odvolání proti rozsudku městského soudu a v jeho dovolání. Ústavní soud zjistil, že soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly.
21. V předmětné věci stěžovatel po dobu více než tří let od uzavření smlouvy čerpal prostřednictvím kreditní karty peněžní prostředky a současně podstatnou část této doby splácel předepsané splátky. Protože se dostal do prodlení s úhradou tří měsíčních splátek, odstoupila vedlejší účastnice od úvěrové smlouvy dopisem ze dne 2. 2. 2010, který byl stěžovateli doručen 16. 2. 2010. Podle čl. V bodu 2 obchodních podmínek v takovém případě "se stávají splatnými veškeré závazky klienta vůči společnosti a vyplývající ze smlouvy, a to dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné měsíční splátky". Stěžovatel dlužnou částku nezaplatil včas a od 27. 2. 2010 je v prodlení.
22. Ústavní soud poukazuje na to, že se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně neurčitosti návrhu na uzavření smlouvy o úvěru: tvrdí-li stěžovatel, že kreditní kartu přijal jako dar od společnosti Reader´s Digest Výběr, t. j. subjektu odlišného od úvěrové společnosti, a že nevěděl, že podpisem kuponu či žádosti akceptuje návrh na uzavření úvěrové smlouvy s vedlejší účastnicí, oponuje skutkovému závěru, k němuž soudy obou stupňů dospěly, aniž musely obsah právních úkonů podrobit výkladu (§266 obchodního zákoníku). Úvahy dovozující nicotu (neexistenci smluvního konsenzu) jsou v příkrém rozporu i s následným chováním stěžovatele po uzavření smlouvy, neboť peněžní prostředky, které stěžovateli vedlejší účastnice poskytla, prostřednictvím kreditní karty, používal a své závazky plnil.
23. K námitce stěžovatele ohledně neplatnosti smlouvy o úvěru Nejvyšší soud výstižně poukázal na to, že předmětem odvolacího řízení nebyly úroky z úvěru (cena za užívání poskytnutých peněžních prostředků), ani nároky z tzv. jiných plateb na spotřebitelský úvěr (smluvní pokuty, poplatky za odeslání listin, sankční poplatek za předčasnou splatnost úvěru, případně jiné poplatky sankční povahy), ale pouze dlužná částka úvěru (jistina) s úroky z prodlení určené předpisy práva občanského (§369 odst. 1 obchodního zákoníku, nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Proti zjištění, z něhož vycházel krajský soud, že stěžovatel měl možnost před uzavřením smlouvy seznámit se s obchodními podmínkami a skutečně se s nimi seznámil, stěžovatel prosazuje opak a uzavírá, že ujednání o (smluvních) úrocích z prodlení ve výši překračující úroky z prodlení určené podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., o smluvní pokutě a o poplatcích za upomínky či za vymáhání pohledávky jsou ta, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran [§56 odst. 1, odst. 3 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "občanský zákoník"].
24. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis)". V projednávané věci však se zřetelem ke konkrétním okolnostem argumentace z něj vycházející by nemohla vést k úspěchu stěžovatele.
25. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně námitky promlčení, když poukázal na to, že tuto námitku vznesl stěžovatel pouze pro případ, že by právo vedlejší účastnice bylo posouzeno jako vydání majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu, případně z neplatného právního úkonu (§451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku).
26. V ústavní stížnosti stěžovatel dále brojí proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
27. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
28. Jde-li o účelnost krajským soudem stanovených nákladů řízení, Ústavní soud ve vztahu k náhradě nákladů řízení o tzv. formulářových žalobách konstantně připomíná, že soudy by výši odměny za zastupování advokátem měly určit s ohledem na princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů. Obecně má výše přiznané náhrady nákladů řízení kompenzovat účelně vynaložené náklady účastníka při úspěšném uplatnění či bránění práva; v řízeních o formulářových žalobách jsou však tyto náklady podstatně nižší než u běžných žalob, neboť úkony právní služby jsou poskytnuty v zásadě jen při podání první formulářové žaloby. Za spravedlivé tak Ústavní soud v těchto případech považuje, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny [viz zejména nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), bod 31; a navazující nálezy, například nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 1956/12 (N 33/72 SbNU 381)]. V posuzované věci však nejde o tento případ, neboť nešlo o tzv. formulářovou žalobu a výše odměny za zastupování vedlejší účastnice advokátem nepřesáhla jednonásobek vymáhané jistiny.
29. Ústavní soud se zřetelem k výše uvedené judikatuře Ústavního soudu vztahující se k nákladům řízení konstatuje, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil výroky, kterými rozhodl o nákladech řízení před městským soudem a krajským soudem. Do jeho závěrů Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
30. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, z jakých důvodů dovolání není přípustné (viz body 7., 22. - 25. tohoto usnesení). Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
31. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně nároku vedlejší účastnice na zaplacení částky 33 936,21 Kč s příslušenstvím. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
32. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
33. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip
předseda senátu