ECLI:CZ:US:2020:4.US.791.20.1
sp. zn. IV. ÚS 791/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Martinem Křížem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 992/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. února 2020 č. j. 0 Nt 5004/2019-8, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 17. prosince 2019 č. j. 2 ZN 1753/2019-41 a usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 23. září 2019 č. j. KRPA-330043-7/TČ-2019-001393 a č. j. KRPA-330043-8/TČ-2019-001393, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. Stěžovatelka navrhla, aby její věc byla vyřízena přednostně mimo pořadí jako naléhavá v souladu s §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti a příloh k ní připojených vyplynulo, že Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodla podle §79a odst.1 tr. řádu o zajištění finančních prostředků stěžovatelky na konkrétně označených bankovních účtech vedených u obchodních společností Fio banka, a. s., a MONETA Money bank, a. s., a to až do výše 500 tisíc EUR a 500 tisíc USD; zajištění se vztahovalo i na finanční prostředky na účty dodatečně došlé. Policejní orgán tak rozhodl poté, co obdržel trestní oznámení Finančního analytického úřadu v Praze 1, jehož šetřením bylo zjištěno a doloženo, že stěžovatelka se může svou ekonomickou činností dopouštět legalizace výnosů z trestné činnosti, společnost může figurovat jako čistě fakturační a bankovní účty jako tranzitní za účelem zastření původu finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti.
3. Dne 12. 12. 2019 stěžovatelka požádala podle §79f odst. 2 tr. řádu o zrušení zajištění. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ústavní stížností napadeným usnesením žádostem nevyhovělo s odůvodněním, že podvodné jednání bylo doloženo listinami, aktuálně je ve věci vedeno prověřování s mezinárodním přesahem a než bude zřejmé, jaký je původ zajištěných finančních prostředků, bylo by zrušení zajištění předčasné.
4. Stížnost stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") zamítl. Uvedl, že disponenty účtu vedeného v USD byli jednatelka společnosti N. S., která neposkytla žádné podklady k doložení vypořádávaných obchodních případů a je nekontaktní, a A. F., původní vlastník a jednatel rovněž podezřelé obchodní korporace B, který obě společnosti po personální stránce propojuje. Oba účty jsou nadále předmětem prověřování, neboť je důvodné podezření, že sloužily pro legalizaci výnosů z trestné činnosti. Obvodní soud dodal, že i když doposud nebylo zahájeno trestní stíhání vůči konkrétní osobě, stále probíhá prověřování Policie České republiky a Finančního analytického úřadu k objasnění původu finančních prostředků.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť orgány činné v trestním řízení neměly k dispozici žádné konkrétní poznatky, jež by v jejím případě opodstatňovaly užití zajišťovacího institutu. Poukázala na nálezy Ústavního soudu k požadavkům kladeným na rozhodování o zajištění majetkových hodnot, kterým napadená rozhodnutí nevyhovují, neboť jsou založena na spekulativním a nepodloženém podezření. Argument obvodního soudu, že je třeba zjistit původ peněz, protože bývalý jednatel a společník má být podezřelý, stěžovatelka odmítla, upozornila, že do doby podání ústavní stížnosti nebyl nikdo obviněn a že zajištění finančních prostředků po dobu téměř šesti měsíců de facto likviduje její podnikání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Pokud jde o napadená usnesení policejního orgánu, jimiž bylo rozhodnuto o zajištění finančních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky (§79a odst. 1 tr. řádu), posledním opravným prostředkem proti těmto rozhodnutím byla stížnost dozorujícímu státnímu zástupci. Jak Ústavní soud ověřil dotazem u policejního orgánu, stěžovatelce byla předmětná usnesení doručena dnem 28. 9. 2019, stížnost proti nim nepodala, což znamená, že procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval, nevyčerpala (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je ve vztahu k těmto usnesením nutno považovat za nepřípustnou.
8. Ústavní stížnost směřující proti usnesením obvodního státního zastupitelství a obvodního soudu, jimiž nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění finančních prostředků (§79f odst. 3 tr. řádu), byla podána včas a je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, ve své rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež na takováto rozhodnutí klade z pohledu ústavně právního - rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanovení tr. řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí dále citovaná). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za neústavní zásah do jeho vlastnických práv [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 369/03 ze dne 4. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), bod 52, a další)]. Rozhodování Ústavního soudu tak koresponduje s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 424/99 ze dne 30. 5. 2000, odkazující na věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62) a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona.
11. Pod zorným úhlem závěrů shora vyložených Ústavní soud posoudil i napadená usnesení obvodního státního zastupitelství a obvodního soudu a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
12. V posuzované věci se stěžovatelka domáhá ochrany svých práv ve fázi, kdy orgány činné v trestním řízení teprve objasňují skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Je zřejmé, že při zajištění majetkových hodnot je třeba brát ohled na její zájmy, ale zároveň je třeba mít na zřeteli primární úkol orgánů činných v trestním řízení, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014 a další); jde též o zajištění dočasné, svou povahou zatímní, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009). Právě tomuto úkolu musí do značné míry (byť jistě nikoliv neomezeně či za každou cenu) ustoupit i zájem osoby, jejíž majetek byl zajištěn. Přestože se Ústavní soud nezabývá přezkumem rozhodnutí o zajištění finančních prostředků, nemohl od nich zcela odhlédnout, neboť napadená rozhodnutí v nich mají svůj základ. Při posouzení důvodnosti pokračování v zajištění finančních prostředků Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky podle §79f odst. 3 tr. řádu není třeba poměřovat jinými kritérii než těmi, které ve své rozhodovací praxi formuloval. Je tomu tak proto, že pro závěr o existenci konkrétních okolností, odůvodňujících pokračování zajištění lze z podstaty věci, tedy shodně jako při rozhodování o zajištění samotném, požadovat toliko určitý stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věty první tr. řádu, požadovanou pro rozhodování o vině.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že okolnostmi, které nasvědčovaly potřebě zajistit finanční prostředky stěžovatelky, byly transakční aktivity na účtu u Fio banky, které vyvolaly kontrolní proces banky podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosu z trestné činnosti a financování terorismu, a dále skutečnosti zjištěné šetřením Finančního analytického úřadu a prověřováním Policie České republiky. Podezření, založené na indiciích a důkazech, které měl policejní orgán k relevantním skutkovým otázkám k dispozici, přetrvávalo i v době vydání napadených rozhodnutí, a proto závěr orgánů činných v trestním řízení o existenci podmínek pro trvání zajištění Ústavní soud nepovažoval za svévolný či extrémně nesouladný s dosud učiněnými skutkovými zjištěními a nepřisvědčil ani námitce o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí, resp. jejich nepřezkoumatelnosti. Připomíná, že zajišťovací institut nemusí být použit pouze ve vztahu k pachateli trestné činnosti, neboť zákon nevyžaduje, aby šlo jen o finanční prostředky na účtu obviněného. Zvláště při objasňování závažné hospodářské trestné činnosti (o jakou v posuzované věci podle orgánů činných v trestním řízení pravděpodobně může jít), nelze zpočátku určit přesně podezřelé, přičemž nelze také vyloučit, že finanční prostředky pocházející z takové trestné činnosti budou umísťovány na účty osob, které se bezprostředně na této trestné činností nepodílejí. I jim tak lze finanční prostředky na jejich účtech zajistit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2061/07 ze dne 14. 5. 2008).
14. Pokud stěžovatelka namítla, že zajištění trvá již šest měsíců, Ústavní soud konstatuje, že zajištění v této délce není natolik excesivním krokem, že by nebylo odůvodnitelné konkrétními okolnostmi. V okolnostech posuzované věci lze mít za to, že součinnost osob jednajících za stěžovatelku by napomohlo rozptýlit podezření ze spáchání trestné činnosti a dosáhnout zrušení blokace bankovních účtů.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť v řízení postupoval tak, aby ústavní stížnost posoudil a rozhodl o ní co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu