ECLI:CZ:US:2020:4.US.838.19.1
sp. zn. IV. ÚS 838/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Turynové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2018 č. j. 1 Co 52/2016, 3 Co 137/2018-231 v části, kterou byl změněn výrok VI rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2016 č. j. 36 C 195/2013-139, a výroku III rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2018 č. j. 1 Co 52/2016, 3 Co 137/2018-231, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Jiřího Kubelky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených výroků rubrikovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 36 C 195/2013-139 zamítl žalobu vedlejšího účastníka na zadostiučinění čtyřmi písemnými omluvami adresovanými vedlejšímu účastníkovi ve znění uvedeném ve výrocích I až IV a na zaplacení částky 50 000 Kč (výrok V). Vedlejšímu účastníkovi uložil, aby zaplatil stěžovatelce náklady řízení ve výši 32 912 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI).
3. Krajský soud následně doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 3. 2018
č. j. 36 C 195/2013-196 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal určení, že se stěžovatelka jednáním, za něž byla požadována omluva, dopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce zaplatil náklady doplňujícího rozsudku ve výši 4 114 Kč (výrok II).
4. Vedlejší účastník podal odvolání proti obou rozsudkům krajského soudu v plném rozsahu. Stěžovatelka podala odvolání toliko do nákladů řízení obou rozsudků krajského soudu.
5. Vrchní soud rozsudek krajského soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 36 C 195/2013-139 ve výrocích I až V potvrdil a výrok VI změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení částku 26 559,50 Kč (výrok I). Dále rozhodl, že doplňující rozsudek krajského soudu ze dne 9. 3. 2018 č. j. 36 C 195/2013-196 se potvrzuje (výrok II). A konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). K ústavní stížností napadeným nákladovým výrokům vrchní soud uvedl, že vedlejší účastník se podanou žalobou o ochranu osobnosti domáhal morálního a peněžitého zadostiučinění za skutky popsané v žalobě. Celistvost předmětu řízení vrchní soud posoudil analogicky podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1215/2013 k výkladu sazby soudních poplatků. Nejvyšší soud přijal závěr, že je-li předmětem žaloby na ochranu osobnosti nemajetková újma v penězích, vybere se poplatek pouze jednou sazbou podle Sazebníku zákona o soudních poplatcích, bez zřetele k tomu, zda se žalobce domáhá též nepeněžitého zadostiučinění. Kumulaci nároků v jedné žalobě posoudil jako integrální nárok na ochranu osobnosti. Uvedené závěry Nejvyššího soudu lze přiměřeně vztáhnout také na odměnu advokáta tak, že nejde "o spojení mnohačetných nároků". Tarifní hodnota předmětu řízení proto nebyla zvýšena nad rámec §9 odst. 4 písm. a) za použití §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud však změnil podle §220 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), výrok o náhradě nákladů řízení a úspěšné stěžovatelce podle §142 odst. 1 o. s. ř. snížil náhradu nákladů řízení oproti krajskému soudu, jelikož za neúčelně vynaložený úkon právní služby měl vrchní soud vyjádření stěžovatelky k věci ze dne 16. 1. 2015, když za nezměněného skutkového stavu stěžovatelka pouze doplňovala své původní vyjádření k žalobě ze dne 5. 2. 2014, a proto jí na uvedený úkon nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto podle §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů, protože žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení úspěšný.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka předně uvádí, že byla zcela překvapivě v odvolacím řízení zjevně penalizována za své odvolání do výroku, který je povinností soudu přezkoumávat ex officio, tedy i bez úkonu (odvolání) ze strany účastníka, a to do výroku o nákladech řízení, ztrátou výhody v podobě principu úspěchu ve věci. Takovýto postup je v extrémním rozporu se spravedlností a je zjevným porušením předvídatelnosti práva a spravedlivého procesu. Vrchní soud se jal posuzovat dvě nesouměřitelné kategorie rozhodování, a to rozhodování v meritu věci s rozhodováním o nákladech řízení, a to i přesto, že každé rozhodování je založeno na jiném principu. Meritum věci je podstatou sporu, přičemž náklady řízení jsou právě v principu úspěchu ve věci odvislé od merita věci. Je-li tedy úspěch v meritu věci doprovázen neúspěšným výrokem o nákladech řízení, pak je zde logický rozpor, který by bylo možno odstranit jen nějakými okolnostmi hodnými zvláštního zřetele, které však v daném případě nenastaly. Rozhodnutí je překvapivé; fakticky, a nikoliv správně právně, jde o implicitní aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., tedy rozhodování podle zvláštních okolností vylučujících uplatnění principu úspěchu ve věci. Stěžovatelka uvádí, že měla v řízení proti ní vedeném na ochranu osobnosti v meritu věci plný úspěch. Je extrémně nespravedlivé, je-li penalizována za to, co vlastně nemůže ani ovlivnit. Její odvolání je za situace odvolání vedlejšího účastníka do merita věci jako celku nutno brát jen jako jakýsi podnět k přezkoumání.
7. Stěžovatelka dále nesouhlasí s odkazem vrchního soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1215/2013, jelikož toto se týká výlučně jen soudních poplatků. Stěžovatelka uvádí, že se musela bránit celkem sedmi samostatným a na sobě nezávislým nárokům, kdy za každý takový nárok požadoval vedlejší účastník specifické odškodnění. Z formulace nároků jako jednotlivých skutků pak vyplývá, že tyto nemají žádnou skutkovou souvislost, přičemž každý z těchto skutků mohl být uplatněn vedlejším účastníkem samostatnou žalobou. Propojení nároků je jen v osobě stěžovatelky. Ke každému z nároků se vedlo dokazování nezávislé na dokazování jiného nároku. Skutečnost, že šlo o samostatné nároky, je patrná z postupu krajského soudu, který se vypořádával s každým jednotlivým nárokem samostatně v samostatném výroku rozhodnutí, což je patrné i vizuálně z úpravy rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že jestliže by se obecné soudy pluralitou nároků zabývaly řádně, pak by musely vedlejšího účastníka donutit ke specifikaci rozdělení zadostiučinění na jednotlivé nároky, a jestliže by se tak stalo, pak by hodnota jednoho úkonu právní služby odpovídala výši od 9 340 Kč do 9 700 Kč, a nikoliv 3 100 Kč, jak chybně stanovily.
8. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti odkázala na celou řadu rozhodnutí soudů s konstatováním, že napadené rozhodnutí je popřením této konstantní judikatury.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovatelce nebylo upřeno, neboť se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a její procesní práva byla adekvátně respektována. Z čl. 36 odst. 1 Listiny však neplyne garance rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
12. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
13. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
14. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu proto nemůže být ani námitka, že výpočet nákladů řízení je podle názoru stěžovatelky nesprávný. Ani v takovém případě není úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoli další soudní instance, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, jestliže by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci však vrchní soud jasně a srozumitelně vyjádřil, o která relevantní ustanovení právních předpisů a o jakou judikaturu Nejvyššího soudu své rozhodnutí opírá, což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví jako dostačující. Jak již bylo řečeno výše, ani případná věcná nesprávnost zásadně nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Navíc argument stěžovatelky, že její odvolání je za situace odvolání vedlejšího účastníka do merita věci jako celku nutno brát jen jako jakýsi podnět k přezkoumání, je zjevně lichý, jelikož stěžovatelka podala odvolání do nákladového výroku rozsudku krajského soudu a vrchní soud se jím řádně zabýval. Proto za toto své procesní jednání musí nést odpovídající následky nikoliv ústavně nekonformně promítnuté do výroku III napadeného rozsudku vrchního soudu.
15. Vrchní soud se nadto otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry vrchního soudu, jak jsou shrnuty v bodě 5 tohoto usnesení, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické. Ústavní soud tedy na jeho závěrech a postupu neshledal žádný extrémní exces, který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
16. Ústavní soud závěrem konstatuje, že jestliže se stěžovatelka dovolává porušení čl. 95 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení, stejně jako čl. 90 Ústavy, zakotvuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. již nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
17. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu