ECLI:CZ:US:2020:4.US.938.19.1
sp. zn. IV. ÚS 938/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2018 č. j. 21 Cdo 4263/2018-441, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 9 Co 79/2016-387 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 2015 č. j. 34 C 26/2008-315, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1. Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, 2. Základní školy, Praha 9 - Černý Most, Gen. Janouška 1006, příspěvková organizace, sídlem gen. Janouška 1006/21, Praha 14 - Černý Most, 3. obchodní korporace Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, a 4. obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též došlo podle stěžovatele k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") se podává, že žalobou, doručenou okresnímu soudu dne 23. 1. 2008, se stěžovatel po 1. vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 6 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 1. 2008 z titulu náhrad škody na zdraví, konkrétně částky 900 000 Kč jako spravedlivé odškodnění bolesti a částky 5 400 000 Kč jako spravedlivé odškodnění ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel v žalobě uvedl, že jako účastník školy v přírodě provozované příspěvkovou organizací Škola v přírodě F. utrpěl dne 10. 4. 2002 úraz spočívající ve zranění hlavy, který měl trvalé následky. Uvedl, že dne 10. 4. 2002 se na pokoji dětí konala diskotéka, při níž, tehdy nezletilý, Jiří S. (jedná se o pseudonym) zakopl o ležící bačkoru a v pádu strhnul s sebou i stěžovatele, který se při pádu udeřil hlavou o podlahu. Po úderu zůstal v bezvědomí a probral se až poté, co jej spolužáci polili vodou. Následující den byl stěžovatel hospitalizován v Nemocnici Český Krumlov, z níž byl propuštěn dne 13. 4. 2002 s diagnostickým závěrem otřes mozku, zhmoždění hlavy a blokáda C (krční) páteře. Stěžovatel v žalobě dále zdůraznil, že až do předmětného úrazu neměl žádné zdravotní potíže, ve škole prospíval s vyznamenáním, dobře zvládal počítačové hry, sportoval. Od úrazu trpěl bolestmi hlavy, někdy křečovitého charakteru, provázenými občas změnou barvy obličeje, točením hlavy, zvracením, poruchami spánku, paměti a koncentrace, rozostřeným viděním, světloplachostí, někdy horší citlivostí končetin provázených jejich slabostí a nešikovností. Začal mít značné problémy s učením, opakovaně byl nucen změnit školu, objevily se u něj i sebevražedné tendence. Od roku 2006 již stěžovatel nepozoruje žádné zlepšení svého zdravotního stavu a zdravotní obtíže přetrvávají.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit 1. vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 130 973 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice na účet okresního soudu náklady řízení ve výši 5 920 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III).
4. Okresní soud uvedl, že ze znaleckého posudku zpracovaného Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, sídlem Ruská 85, Praha 10 - Vinohrady, vyplývá, že z dostupné dokumentace se nepodává příčinná souvislost mezi posuzovaným úrazem a rozvojem současných psychosomatických obtíží. Zvolený léčebný postup u stěžovatele byl v souladu s poznatky Evidence Based Medicine a následná vyšetření vyloučila organické poškození mozku. Znalec uvedl, že k ustálení zdravotního stavu stěžovatele došlo nejpozději v průběhu června 2002. Jako běžnou dobu léčení uvedl maximálně šest měsíců. Jedná-li se o aktuální zdravotní stav, uvedl, že jde o neurastenii a nespecifikovanou poruchu osobnosti, což jsou diagnózy, které nesouvisí s posuzovaným úrazem.
5. Okresní soud shledal, že podle §261 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění rozhodném pro posuzovanou věc (dále jen "zákoník práce"), se nárok promlčí, jestliže nebyl u soudu uplatněn v zákonem stanovené lhůtě. Zákonná promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhrady škody byla podle §263 odst. 2 zákoníku práce dva roky a započala běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že škoda vznikla a o tom, kdo za ni odpovídá. Stěžovateli se stal úraz dne 10. 4. 2002. Stěžovatel uplatnil nárok na pojistné plnění v roce 2003, kdy se obrátil na 2. vedlejší účastnici se žádostí o informace pro účely pojistného plnění a 17. 3. 2003 se obrátil na 1. vedlejšího účastníka. Nejpozději pak v září 2005 měl stěžovatel údaje o svých obtížích, když je uplatnil u pojišťovny (z hodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění ze dne 29. 9. 2005, které předložila 3. vedlejší účastnice, vyplývá, že stěžovatel uvedl zdravotní komplikace stejné jako v žalobě a požadoval jejich odškodnění). S ohledem na závěry znaleckého posudku, bylo stěžovatelovo léčení ukončeno nejpozději v listopadu 2002. Od této doby již měl stěžovatel povědomost o rozhodných skutečnostech pro uplatnění svého nároku na náhradu škody. Dvouletá promlčecí doba tedy uplynula v březnu 2005, nejpozději pak v říjnu 2007. Jestliže stěžovatel podal žalobu v lednu 2008, stalo se tak již po uplynutí promlčecí doby. Žalobou uplatněný nárok nebyl z kategorie nároků, které podle zákoníku práce mají povahu nepromlčitelných (§187, 194, 195 a 199 zákoníku práce). V případě, že byl nárok promlčen a účastník vznesl námitku jeho promlčení, nebylo lze takovýto nárok soudním rozhodnutím přiznat. Proto okresní soud žalobu zamítl.
6. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, kromě výroku o náhradě nákladů řízení, který změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit 1. vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 75 560 Kč (výrok I); dále byl povinen nahradit 1. vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 81 796 Kč (výrok II), 2. vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 856 Kč (výrok III) a 3. vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 711 Kč (výrok IV); určil, že stěžovatel a 4. vedlejší účastnice nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V) a okresnímu soudu uložil, aby rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem mezi stěžovatelem, 2., 3. a 4. vedlejšími účastníky (výrok VI). Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit 1. vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč, jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud uvedl, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud též zdůraznil, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3435/2008, podle kterého lze odškodnit pouze újmu, která vznikla následkem pracovního úrazu; k otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2877/2004 a v něm vyjádřený názor, že o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený ve smyslu §263 odst. 3 zákoníku práce zpravidla doví v době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má k dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení; k otázce, kdy je možné zdravotní stav považovat za ustálený srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 21 Cdo 149/2009), a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje porušení ústavně garantovaných práv zejména v tom, že se Nejvyšší soud odchýlil od své rozhodovací praxe (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 25 Cdo 3305/2011), jelikož v nyní posuzované věci okresní soud vůbec nepoložil znalci (znaleckému ústavu) otázku, zda mohly být současné psychické problémy stěžovatele způsobeny i jinými faktory, než otřesným zážitkem prožitým přímo při úrazovém ději. Jelikož tato nastolená otázka nebyla znaleckým ústavem (a ani soudem) vůbec řešena, nelze na ni vázat odpověď znalce, že k ustálení zdravotního stavu stěžovatele došlo nejpozději v průběhu června 2002, a rovněž ji nelze spojovat s korespondencí matky stěžovatele s pojišťovnami. Znalecký ústav totiž vůbec neřešil, kdy se ustálil zdravotní stav stěžovatele, co se týká jeho aktuálních psychických obtíží, neboť uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi současnými psychickými problémy stěžovatele a úrazem. Nebyl dán tedy ani podklad pro závěr, že nárok stěžovatele na přiměřené zadostiučinění za ztížení společenského uplatnění je promlčený. Stěžovatel též uvádí, že krajský soud neprovedení jím navrženého důkazu ("Posudkem o invaliditě - v řízení o námitkách" ze dne 2. 3. 2016) řádně neodůvodnil a tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, přičemž toto pochybení nebylo napraveno ani Nejvyšším soudem. Uvedený důkaz zpochybňuje správnost znaleckého posudku (sub 4), přičemž krajský soud k tomuto neprovedl žádné další důkazy a není tak evidentní, jak může být vůbec daný důkaz navržený stěžovatelem označen za nadbytečný. Toto krajský soud ve svém rozhodnutí vůbec nevysvětlil. Stěžovatel napadá též rozhodnutí obecných soudů týkající se náhrady nákladů řízení, přičemž uvádí, že krajský soud své rozhodnutí o nevyužití postupu podle §150 o. s. ř. řádně neodůvodnil. Skutečnost, že se předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před okresním a krajským soudem posuzují samostatně, nemůže být důvodem pro absenci odůvodnění postupu podle §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů tak, aby byl opodstatněn jeho právní názor, a v ústavní stížnosti přitom pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
14. Ústavní soud k tomu, co již bylo uvedeno výše, připomíná, že jedinou právně relevantní otázkou v posuzované věci je, jestli zákonná promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody uplynula či nikoliv, resp. zda byl závěr o jejím marném uplynutí ústavně konformně odůvodněn.
15. Pro samotnou věc je pak při zohlednění právních závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 774/18 (viz body 17 až 21 jeho odůvodnění) klíčové stanovení okamžiku, kdy stěžovatel musel mít subjektivní vědomost na základě informací, které mu mohly být jako laikovi zprostředkovány jen stanovisky odborníků, že jeho stav se již nezvratně ustálil v důsledku způsobeného úrazu. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu (sub 5), že tyto informace měl k dispozici nejpozději v září 2005, když je uplatnil u pojišťovny (3. vedlejší účastnice), jelikož již tehdy stěžovatel uvedl zdravotní komplikace stejné jako v žalobě a požadoval jejich odškodnění. Podal-li stěžovatel žalobu až 23. 1. 2008, učinil tak bezpochyby až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty. Ústavní soud tedy na výkladu provedeném obecnými soudy neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická, a Ústavní soud nespatřuje jakéhokoliv důvodu pro svůj případný kasační zásah.
16. K námitkám stěžovatele směřujícím ke stanovené náhradě nákladů řízení Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, ze které plyne, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05], proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
17. Ústavní soud výše uvedený deficit s ústavní relevancí v posuzované věci neshledává. Na odůvodnění obecných soudů o nákladech řízení (srov. zejména str. 12 až 14 napadeného rozsudku krajského soudu) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, neboť jak ostatně správně zdůraznil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, to, že jsou dány předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř. v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Závěr Nejvyššího soudu, že "Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o. s. ř. má být - ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením, které zpravidla nemá místo tam, kde účastníka - tak jako žalobce v projednávané věci - vedlo k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jeho setrvávání na určitém právním názoru, přestože již z rozsudku soudu prvního stupně vyplývalo, že tento názor není správný," je tedy ústavně konformní. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy i o nákladech řízení rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a příslušnými, řádně aplikovanými ustanoveními občanského soudního řádu.
18. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu