ECLI:CZ:US:2021:1.US.1261.21.1
sp. zn. I. ÚS 1261/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Knihovny města Plzně, příspěvkové organizace, sídlem Bedřicha Smetany 159/13, Plzeň, zastoupené Karlem Havlem, advokátem se sídlem Martinská 8, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 39 C 289/2020-31 ze dne 25. 2. 2021 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou k Okresnímu soudu Plzeň-město, domáhala zaplacení částky 4 564 Kč s příslušenstvím po žalovaném čtenáři, který si u ní vypůjčil dvě blíže specifikované knihy, avšak do dne podání žaloby je nevrátil. Stěžovatelka žalobou žádala náhradu za nevrácené knihy ve výši 364 Kč, dále manipulační poplatek za vymáhání právní cestou ve výši 200 Kč a manipulační poplatek 2 × 200 Kč za knihovnické zpracování nových dokumentů. Spolu s tím uplatnila nárok na smluvní pokutu za prodlení, a to za období od 30. 9. 2007 a do 22. 1. 2018 celkem ve výši 200 Kč. Za období od 23. 1. 2018 do 21. 9. 2020 stěžovatelka požadovala částku 3 400 Kč (100 Kč za dalších každých 28 dnů) dle svého knihovního řádu.
Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobě zčásti vyhověl, když stěžovatelce přiznal nárok na náhradu škody ve výši 364 Kč, zmíněné manipulační poplatky ve výši 600 Kč, jakož i smluvní pokutu za prodlení za období šesti měsíců po uplynutí doby, kdy měla být výpůjčka vrácena (tj. do 31. 3. 2018), v celkové výši 500 Kč. Celkem tedy soud zavázal žalovaného k úhradě částky 1 464 Kč s blíže vymezeným příslušenstvím, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soud pominul ustanovení §13 občanského zákoníku, podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho případ bude rozhodnut obdobně jako jiný případ, který byl již rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Byl-li právní případ rozhodnut jinak, má právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Stěžovatelka má za to, že tohoto vysvětlení se jí v napadeném rozsudku nedostalo, přestože ten samý soud, ba dokonce tatáž soudkyně dosud nárok na smluvní pokutu akceptovala. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že žalobou uplatněný nárok, jenž byl stěžovatelce ze strany okresního soudu odepřen, představuje částku bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20. I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem tu nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není nejen mimořádný opravný prostředek, nýbrž ani řádný opravný prostředek s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadeném rozsudku nalézacího soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný přesah v jím řešených otázkách.
Okresní soud si byl velmi dobře vědom své dosavadní rozhodovací praxe, již se odhodlal změnit. Důvodem, proč okresní soud nepřiznal stěžovatelce smluvní pokutu za období přesahující šest měsíců po uplynutí doby, kdy měly být knihy vráceny, byla skutečnost, že stěžovatelka přistoupila k vymáhání svých nároků se značným časovým odstupem. Umožňoval-li její knihovní řád již po uplynutí šesti měsíců od skončení výpůjční doby požadovat za nevrácené knihy peněžitou náhradu ve výši jejich pořizovací ceny, jakož i náhradu nákladů spojených s knihovním zpracováním nově získaných dokumentů, pak dle názoru okresního soudu nebylo mravné počínání stěžovatelky, aby i za následné období byly požadovány sankce ve výši několikanásobně převyšující hodnotu vypůjčených knih. Jinak řečeno, okresní soud je toho názoru, že stěžovatelka by neměla těžit z odkladu vymáhání svých nároků spojeného s nárůstem smluvní pokuty, a to tím spíše, je-li příspěvkovou organizací statutárního města, a nikoli subjektem soukromého práva (bod 8 rozsudku). Ústavní soud se necítí být povolán k posouzení správnosti tohoto názoru optikou podústavního práva a jedinečných okolností souzené věci, z hlediska práva ústavního však úvahy okresního soudu představují odraz nezávislého soudního rozhodování, založeného na argumentech racionálních a srozumitelných, které nelze hodnotit jako projev ústavně zapovězené libovůle. Nastíněný postoj nalézacího soudu není přitom zcela ojedinělý. Ústavnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že obdobně, byť spíše z hledisek právní úpravy ochrany spotřebitele, se k věci postavil i Městský soud v Brně projednávající žalobu Knihovny Jiřího Mahena v Brně ve věci vedené u něj pod sp. zn. 249 C 3/2017, jehož rozsudek (č. j. 249 C 3/2017-61 ze dne 24. 4. 2018) se posléze stal předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2205/18. Z výše vyložených důvodů tedy Ústavní soud nutnost zasáhnout v nynější věci a usměrnit názor okresního soudu neshledal.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu