ECLI:CZ:US:2021:1.US.1353.21.1
sp. zn. I. ÚS 1353/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Milana Zemaníka, 2) Ing. Luboše Trojny, 3) JUDr. Simony Hejnové, 4) Ing. Stanislava Dostála, 5) Ing. Františka Končela, 6) Ing. Jaroslavy Kusznirukové, 7) Ing. Jindřicha Fraňka, 8) Ing. Květoslavy Milerové, 9) Ing. Petra Severy, 10) Ing. Petry Lafkové, 11) Mgr. Radka Spály, 12) Ing. Martiny Škařupové, 13) Bc. Jana Jelínka, všech zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, k němuž došlo postupem Krajského úřadu Ústeckého kraje, jenž přípisem ze dne 23. 3. 2021 poskytl osobní informace o platech a odměnách stěžovatelů žadateli Vojtěchu Blažkovi, poté, co uvedený žadatel požádal o tyto informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského úřadu Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní soud obdržel dne 21. 5. 2021 ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), ve které stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) poskytnutím informací o platech a odměnách stěžovatelů přípisem č. j. KUUK/040289/2021, sp. zn. KUUK/035352/2021/3 ze dne 23. 3. 2021 adresovaným v záhlaví specifikovanému žadateli porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života, právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů a právo na respektování soukromého života ve smyslu čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
II. Shrnutí procesního vývoje
2. Dne 27. 10. 2014 byla krajskému úřadu doručena žádost o poskytnutí informací podle §8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), kterou se žadatel domáhal informací o platu a odměnách vedoucích jednotlivých odborů, poradců hejtmana, náměstků a radních Ústeckého kraje a ředitele uvedeného krajského úřadu – mj. stěžovatelů, a to za roky 2010 až 2014.
3. Krajský úřad odmítl požadované informace žadateli opakovaně poskytnout, přičemž jeho rozhodnutí byla vždy rušena Ministerstvem vnitra jakožto nadřízeným správním orgánem. Krajský úřad následně rozhodnutím č. j. 80/KH/2014, JID 193494/2016/KUUK ze dne 30. 12. 2016 žádost žadatele o informace opětovně (potřinácté) odmítl. Toto rozhodnutí napadl žadatel správní žalobou, v níž požadoval, aby správní soud napadené rozhodnutí krajského úřadu zrušil a uložil mu povinnost poskytnout žadateli požadované informace. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) č. j. 15 A 42/2017-70 ze dne 23. 10. 2019 byla žaloba žadatele zamítnuta jako nedůvodná. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žadatel kasační stížnost; stěžovatelé v řízení o kasační stížnosti měli postavení osob zúčastněných. Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) kasační stížnosti žadatele vyhověl svým rozsudkem č. j. 5 As 440/2019-63 ze dne 5. 3. 2021, č. 1511/2021 Sb., zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí krajského úřadu a současně byla věc vrácena krajskému úřadu k novému rozhodnutí. V návaznosti na rozsudek NSS poskytl krajský úřad žadateli jím požadované informace svým přípisem ze dne 23. 3. 2021.
III. Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé tvrdí, že postupem krajského úřadu, tj. poskytnutím informací o jejich platech a odměnách byl popřen princip proporcionality vyžadující poměřovat v kolizi stojící ústavně zaručená práva. Podle stěžovatelů NSS neponechal krajskému úřadu žádný prostor při posuzování žádosti žadatele k aplikaci kritérií testu pro poskytování informací vyložených Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017 (N 188/87 SbNU 77). Tím mělo být zasaženo do práva stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů a práva na respektování soukromého života.
5. Přípustnost své ústavní stížnosti stěžovatelé odvíjí od §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť podle názorů stěžovatelů ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. V této souvislosti stěžovatelé odkazují zejména na již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1378/16 a závěry v něm obsažené. Podle stěžovatelů jde v nyní projednávané věci o situaci identickou co do výchozího stavu a výsledku s citovaným nálezem, kdy Ústavní soud přistoupil k aplikaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a netrval na vyčerpání všech dostupných opravných prostředků. Důvodem přípustnosti byla tehdy shledána ustálená judikatorní praxe v systému správního soudnictví, sjednocená rozsudkem NSS č. j. 8 As 55/2012-62 ze dne 22. 10. 2014, č. 3155/2015 Sb. NSS, podle které se informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků podle §8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují. Případné procesní prostředky ochrany poskytnuté správním soudnictvím by tak neměly v tehdy projednávané věci požadovanou účinnost.
6. Případné využití prostředků ochrany poskytovaných správním soudnictvím by bylo podle stěžovatelů zjevně neefektivní, neboť pro postup krajského úřadu byl stěžejní již citovaný rozsudek NSS č. j. 5 As 440/2019-63, ve kterém NSS vyslovil závazný právní názor, že nejsou dány důvody pro odmítnutí žádosti žadatele o informaci o platech a odměnách stěžovatelů. Přesah významu stížnosti přes jejich vlastní zájem stěžovatelé dovozují v nutnosti posouzení otázky, jakým způsobem mají být vykládána kritéria pro poskytování informací o platech a odměnách fyzických osob vyložená Ústavním soudem v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1200/16 ze dne 3. 4. 2018 (N 64/89 SbNU 25).
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný; ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami, neboť poskytnuté informace byly dostatečně individualizované ve vztahu ke stěžovatelům [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost Ústavní soud obdržel dne 21. 5. 2021, přičemž k tvrzenému zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů došlo sdělením informací o platech a odměnách stěžovatelů dne 23. 3. 2021; ústavní stížnost tak byla podána včas (srov. §72 odst. 5 téhož zákona). Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§29 až 31 téhož zákona). Dále je třeba posoudit, zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod, který lze uplatnit jen v situaci, kdy neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích „konečných“; zásada subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů znamená, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 237/20 ze dne 28. 1. 2020, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, konkrétně nepodali tzv. zásahovou žalobu podle §82 a násl. soudního řádu správního, případně i následnou kasační stížnost. Povinný subjekt (v tomto případě krajský úřad) totiž při poskytování informace jedná jako správní orgán (v materiálním smyslu), neboť na základě kogentní normy veřejného práva vykonává svoji pravomoc tím, že žadateli poskytne informaci, kterou mu zákon ukládá poskytnout; poskytne-li informaci, kterou mu zákon poskytnout neumožňuje, a zároveň takovéto poskytnutí bude představovat zásah do práv konkrétní osoby, může se dotčená osoba bránit zásahovou žalobou, neboť úkon povinného subjektu spočívající v poskytnutí informací nemá povahu „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního, nýbrž „zásahu“ ve smyslu §82 téhož zákona (srov. např. body 109 a 110 již citovaného rozsudku NSS č. j. 8 As 55/2012-62 nebo bod 28 rozsudku NSS č. j. 1 As 189/2014-50 ze dne 17. 12. 2014, č. 3185/2015 Sb. NSS). Stěžovatelé tuto skutečnost ani nijak v ústavní stížnosti nezpochybňují, naopak přípustnost své ústavní stížnosti odvíjí od §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
10. Pokud jde o posuzování podmínky podstatného přesahu významu stížnosti stěžovatelů, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře Ústavního soudu. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti pro podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou nelze vykládat rozšiřujícím způsobem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Ústavní soud proto musí pečlivě zhodnotit, zda se v projednávané věci aplikuje ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se aplikuje zejména tehdy, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl. nebo Filip, J. in Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580 a násl.).
12. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. v této souvislosti např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151), nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159), nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283), nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57), usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005, usnesení sp. zn. I. ÚS 360/05 ze dne 15. 1. 2007, usnesení sp. zn. I. ÚS 4234/12 ze dne 23. 7. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 556/17 ze dne 9. 3. 2017, nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 ze dne 31. 7. 2018 (N 129/90 SbNU 139), usnesení sp. zn. III. ÚS 1612/19 ze dne 3. 6. 2019]. O podstatný přesah naopak nepůjde v situacích ojedinělé, nahodilé povahy, tedy v případech, kdy předmět ústavní stížnost nevykazuje znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3863/15 ze dne 3. 2. 2016 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/18 ze dne 15. 10. 2019).
13. Podstatný přesah zájmů stěžovatelů nelze dovozovat z případné opodstatněnosti námitek stěžovatelů, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší ve fázi posuzování otázky přípustnosti ústavní stížnosti tyto námitky jakkoli meritorně posuzovat (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1671/11 ze dne 12. 4. 2012).
14. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že nyní posuzovaný případ je totožný s již citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 1378/16, ze kterého přípustnost jejich stížnosti odvíjí. Situace, ze které Ústavní soud v citovaném nálezu vycházel, spočívala v ustáleném (ústavně nekonformnímu) právním názoru NSS, podle kterého test proporcionality nelze při aplikaci §8b zákona o svobodném přístupu k informacím provádět, neboť takový test v obecné rovině provedl již zákonodárce tím, že dal přednost právu žadatelů o informaci na přístup k informacím před právem osob poskytnutím informací dotčených na ochranu jejich soukromí; z toho vyplývá, že se informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků pouze výjimečně neposkytují (viz zejm. body 56 a 57 již citovaného rozsudku NSS č. j. 8 As 55/2012-62). Ústavní soud proto považoval za nezbytné se co nejdříve vyjádřit k jím dříve nezodpovězené ústavněprávní otázce poskytování informací o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků (tj. ke střetu práva na ochranu před zasahováním do soukromého života dle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy na straně jedné a práva na informace ve veřejném zájmu chráněného čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy na straně druhé), jejíž urgentní zodpovězení bylo potřebné k preventivní ochraně základních práv předem neurčeného širokého okruhu osob. To však není případ nyní projednávané věci, jež – na rozdíl od nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (jehož závěry byly dále aprobovány a aplikovány již citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 1200/16) – nespočívá v Ústavním soudem dosud neřešené ústavněprávní otázce. Není zde tedy pomyslné „judikatorní vakuum“, jenž by bylo mohlo ospravedlnit výjimečný postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Nelze ani hovořit o svévolném nerespektování nálezů Ústavního soudu ze strany NSS, jenž závazný právní názor Ústavního soudu (vyslovený již citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 1378/16) ve své následné judikatuře reflektuje (srov. např. rozsudek NSS č. j. 2 As 313/2017-56 ze dne 17. 5. 2018, č. 3185/2015 Sb. NSS, rozsudek NSS č. j. 2 As 88/2019-29 ze dne 27. 5. 2020, č. 4044/2020 Sb. NSS a rozsudek NSS č. j. 4 As 91/2020-45 ze dne 29. 9. 2020, č. 14302/2020 Sb. NSS). V nyní projednávané věci by tak případný meritorní přezkum ze strany Ústavního soudu spočíval v posouzení souladnosti tvrzeného zásahu (potažmo v posouzení souladnosti závěrů vzešlých v řízení předcházející samotnému zásahu) s předchozí judikaturou Ústavního soudu a jako takový by byl omezen toliko na vlastní zájmy stěžovatelů.
16. Nepostačí ani tvrzení stěžovatelů, že případné vyčerpání opravných prostředků by bylo pouze formální a neúčelné. Nelze totiž a priori bez dalšího předjímat výsledek řízení o zásahové žalobě ve správním soudnictví. Příslušný správní soud je sice povinen přihlédnout k právnímu názoru vyloženému v předchozím řízení (v tomto případě v řízení o žalobě proti rozhodnutí, kterým krajský úřad odmítl žádost žadatele, a v řízení o následné kasační stížnosti), nicméně není vyloučeno, že příslušná otázka bude posouzena v novém řízení rozdílně. V obecné rovině může dojít souběžně k uplatnění žaloby proti rozhodnutí a zásahové žaloby, kdy bude v souvisejících otázkách rozhodovat správní soud dvakrát (většinou nejprve v řízení o zásahové žalobě a až posléze v řízení o žalobě proti rozhodnutí, k tomu dále viz Kühn, Z. in Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 697). Rozdílný přístup k řešení totožných otázek může spočívat např. v procesní aktivitě nebo argumentační přesvědčivosti účastníků řízení, popř. v tom, že určité aspekty nepovažoval jeden soud za relevantní, zatímco druhý soud ano, či (výjimečně) bude zkrátka druhý soud považovat právní názor soudu prvého za nesprávný (srov. bod 52 usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Afs 183/2014-55 ze dne 16. 11. 2016, č. 3566/2017 Sb. NSS). Stejně tak může k rozdílnému posouzení – při respektování příslušných zákonných a judikatorních požadavků – dospět i NSS. Pouhý předpoklad stěžovatelů, že by správní soudy danou věc v řízení o nezákonném zásahu jinak neposoudily, nepostačuje k tomu, aby Ústavní soud přistoupil k zásadně výjimečnému prolomení subsidiarity ústavní stížnosti (při absenci jiných vnějších okolností indikujících podstatný přesah stížnosti přes vlastní zájem stěžovatelů, nastíněných výše) a odejmul tak správním soudům možnost se tvrzeným nezákonným zásahem zabývat v samostatném řízení k tomu určeném. Důležitost toho, aby bylo umožněno posoudit danou otázku i v řízení o nezákonném zásahu je umocněna tím, že v předchozím řízení (proti rozhodnutí krajského úřadu) krajský soud a NSS dospěly v otázce proporcionality poskytnutí informací k rozdílnému právnímu názoru. Již z toho důvodu nelze považovat využití dostupných prostředků ochrany za toliko formální a neúčelné.
17. Výše uvedený závěr o nutnosti využití procesních prostředků ochrany poskytovaných soudním řádem správním též konvenuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). V souvislosti s čl. 35 odst. 1 Úmluvy (vymezující podmínky přijatelnosti stížnosti k ESLP) vyvozuje ESLP principy, jež jsou aplikovatelné i při posuzování podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti v otázce vyčerpání všech dostupných opravných prostředků z hlediska jejich dostupnosti a účinnosti. ESLP opakovaně uzavřel, že pravidlo vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy nelze uplatňovat mechanicky a nemá ani absolutní charakter, přičemž určité zvláštní okolnosti mohou zprostit stěžovatele povinnosti vyčerpat dostupné prostředky nápravy (srov. např. §§116 a 117 rozsudku ESLP ve věci Khashiev a Akayeva proti Rusku ze dne 24. 2. 2005, č. 57942/00 a 57945/00 nebo – v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 citovaný – §45 a násl. rozhodnutí ESLP ve věci Františka Vokurky proti České republice ze dne 16. 10. 2007, č. 40552/02). Při posuzování přípustnosti tedy musí být vzaty v potaz nejenom prostředky nápravy formálně dostupné ve vnitrostátním právním řádu, ale též obecný právní a politický kontext, v němž tyto prostředky působí, jakož i osobní situace stěžovatele (srov. §§68 a 69 rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Akdivar a ostatní proti Turecku ze dne 16. 9. 1996, č. 21893/93). Pochybnosti stěžovatele o účinnosti určitého prostředku nápravy jej nezbavují povinnosti tento prostředek využít (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Epözdemir proti Turecku ze dne 31. 1. 2002, č. 57039/00 nebo rozhodnutí ESLP ve věci MPP Golub proti Ukrajině ze dne 18. 10. 2005, č. 6778/05). Prostředek ochrany se však nepovažuje za účinný, jestliže nemá rozumné vyhlídky na úspěch, například ve světle ustálené vnitrostátní judikatury (srov. např. §27 rozsudku ESLP ve věci Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii ze dne 20. 11. 1995, č. 17849/91 nebo §58 rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Carson a ostatní proti Spojenému království ze dne 16. 3. 2010, č. 42184/05).
18. Okolnosti v nyní projednávané věci jsou takové, že došlo k zásadně nezvratnému zásahu (informace byla uveřejněna ve veřejném prostoru, jejímuž dalšímu šíření již nelze účinně zamezit), jehož škodlivost se nezvětšuje v čase, zásah se vztahuje k informacím za roky 2010 až 2014 (informace o platech a odměnách stěžovatelů tedy nejsou aktuální) a současně nejde o případ, jenž vyžaduje zvlášť urgentní účinnost nápravy (jako např. v případech trvajícího omezení osobní svobody, k tomu srov. např. §181 rozsudku ESLP ve věci Neshkov a ostatní proti Bulharsku ze dne 27. 1. 2015, č. 36925/10, 21487/12, 72893/12, 73196/12, 77718/12 a 9717/13) ani nejde o případ ustálené soudní judikatury (srov. bod 15 výše). Odlišnost v okolnostech od již citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 spočívá i v tom, že v tehdy projednávané věci k zásahu v podobě poskytnutí informací v adresné podobě nedošlo, čemuž Ústavní soud zamezil nařízením předběžného opatření (usnesením č. j. IV. ÚS 1378/16-32 ze dne 8. 6. 2016), tedy poskytnutím ochrany, které by se tehdejším stěžovatelům ve správním soudnictví (s ohledem na ustálenou sjednocenou judikatorní praxi) patrně nedostalo.
19. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné vnější okolnosti, ze kterých by se dalo usuzovat na podstatný přesah stížnosti přes vlastní zájem stěžovatelů a které by odůvodňovaly aplikaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K přezkumu vlastních ústavněprávních námitek stěžovatelů Ústavní soud nepřistoupil, neboť tak ani v této fázi učinit nemohl.
20. Ústavní soud si je vědom, že v nyní projednávané věci by tzv. zásahová žaloba jakožto příslušný procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelů již byla zřejmě odmítnuta jako opožděná (§46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §84 odst. 1 a 2 soudního řádu správního). K tomu je nicméně třeba dodat, že v případě, kdy stěžovatel nevyužije jemu dostupné procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva, snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pakliže Ústavní soud nepřisvědčí stěžovatelově argumentaci ohledně podstatného přesahu stížnosti přes jeho vlastní zájmy (k tomu srov. již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 193/94). Tak se tomu stalo i v nyní projednávané věci.
21. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj