ECLI:CZ:US:2021:1.US.1586.21.2
sp. zn. I. ÚS 1586/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) R. P. a 2) M. P., zastoupených Mgr. Martinou Charvátovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2021 č. j. 58 Co 244/2020-7579 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 7. 2020 č. j. 0 P 286/2016-7300, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 12. 2020 č. j. 0 P 286/2016-7344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele 1) napadající rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2021 č. j. 58 Co 244/2020-7579 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 7. 2020 č. j. 0 P 286/2016-7300, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 12. 2020 č. j. 0 P 286/2016-7344, která byla Ústavním soudem vedena pod sp. zn. I. ÚS 1586/21. Tatáž rozhodnutí napadla ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1601/21 i stěžovatelka 2). Za této situace, s odkazem na §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 o. s. ř., usnesením ze dne 12. 10. 2021 spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému řízení, nadále vedenému pod sp. zn. I. ÚS 1586/21.
Stěžovatel 1) i stěžovatelka 2) se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavních stížností se podává, že stěžovatel 1) požadoval úpravu styku s jeho dvěma nezletilými dětmi a dále navrhl nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty matce za nerealizované styky s jedním z nezletilých synů. Pravidelný styk otce s dětmi byl do vydání rozhodnutí soudu prvního stupně upraven předběžným opatřením. Otec požadoval rozšíření styku s nezletilými dětmi na každý sudý víkend od pátku do pondělí a každý týden od středy po ukončení vyučování do čtvrtku ráno a dále na období prázdnin. Matka oproti tomu navrhovala zúžení rozsahu styku. Soud prvního stupně napadeným rozhodnutím upravil styk tak, že otec je oprávněn stýkat se s oběma nezletilými syny od soboty sudého kalendářního týdne od 9.00 h do neděle do 17.00 h a rozhodl také o styku otce s nezletilými dětmi v období prázdnin. Návrh otce na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Stěžovatelka 2), babička nezletilých dětí, se návrhem domáhala úpravy svého styku s nezletilými dětmi. Její návrh soud prvního stupně zamítl, neboť ke styku babičky s nezletilými dětmi pravidelně dochází v době, kdy jsou děti s jejich otcem. Soud dále uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení o nařízení výkonu rozhodnutí matce, v řízení o úpravě styku otce a prarodiče s nezletilými rozhodl doplňujícím usnesením tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel 1), stěžovatelka 2) i matka nezletilých dětí odvoláním. Odvolací soud dospěl k závěru, že není v zájmu nezletilých široký rozsah styku s otcem, není však v jejich zájmu ani jeho úplné vyloučení. Aby byl zajištěn pravidelný kontakt dětí s otcem, avšak aby zároveň byla eliminována možnost otce děti negativně ovlivňovat ve vztahu k matce, byl upraven styk pouze jednou měsíčně v rozsahu dvou dnů. Rozhodnutí soudu o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí odvolací soud potvrdil. Stejně tak potvrdil i rozhodnutí ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky 2) na úpravu styku s nezletilými dětmi. Odvolací soud potvrdil i rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku, jímž otci uložil povinnost nahradit matce náklady řízení o výkon rozhodnutí. Stejně rozhodl i v rámci odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení o úpravě styku otce a prarodiče s nezletilými dětmi změnil tak, že stěžovateli 1) a stěžovatelce 2) uložil povinnost nahradit matce náklady řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel 1) v ústavní stížnosti rozporuje závěry soudů ohledně úpravy styku s jeho nezletilými dětmi, zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí i rozhodnutí soudů o nákladech řízení. Jeho námitky jsou z velké části shodné s těmi, které již uplatnil před soudem prvního a druhého stupně. K rozhodnutí o úpravě styku s dětmi namítá, že nebyl dostatečně zjištěn názor jeho nezletilého syna R., nezletilý se jinak vyjadřuje při výslechu, jinak pak před jinými osobami. K důkazům stěžovatel přikládá písemné vyjádření syna a nahrávku rozhovoru syna s třetí osobou. Další připomínky pak směřují do procesu dokazování. Soud i přes žádost stěžovatele nevyslechl znalce, nevyhověl ani návrhům stěžovatele na provedení důkazů. Stěžovatel dále namítá, že kolizní opatrovník dětí není nestranný. Stěžovateli se dále nelíbí, že mu soud odmítl ustanovit zástupce. K závěrům odvolacího soudu o nákladech řízení uvádí, že vzhledem k tomu, že se nikdo z účastníků proti doplňujícímu rozhodnutí o nákladech řízení neodvolal, neměl o nich odvolací soud rozhodovat. Nesouhlasí s uložením povinnosti nahradit náklady řízení matce. Stěžovatelka 2), která napadá rozhodnutí soudů o úpravě jejího styku s nezletilými dětmi a rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, uplatňuje shodné námitky jako stěžovatel 1). K rozhodnutí o úpravě styku namítá, že jednání před odvolacím soudem ve věci styku stěžovatelky s vnuky fakticky vůbec neproběhlo.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. např. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavních stížností představuje polemika stěžovatelů s právními závěry soudů. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhají přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Ústavní soud na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, námitky stěžovatelů postrádají ústavněprávní rozměr. Velká část námitek stěžovatelky 2) navíc směřuje proti závěrům soudu, které se dotýkají výlučně stěžovatele 1).
Ústavní soud konstatuje, že ve věci úpravy styku rodiče a prarodiče s nezletilými dětmi a nařízení výkonu rozhodnutí bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Názor nezletilého R. byl soudy obou stupňů dostatečně zjištěn, a to jak prostřednictvím zprávy opatrovníka, znaleckých posudků, zprávy o průběhu asistovaných styků otce s dětmi a celé řady dalších důkazů, ale i jeho výslechem před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Ústavní soud k důkazům předloženým stěžovatelem ke zjištění názoru nezletilého R. zdůrazňuje, že není další soudní instancí a jeho posláním je chránit ústavnost. Dokazování ke skutečnostem ve věci samé proto Ústavní soud zpravidla neprovádí. Ostatně z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že děti mají vztah k otci dobrý, rozhodnutí soudů o styku s otcem je tedy spíše výsledkem posouzení jeho vztahu k matce a obav o možné ovlivňování synů ve vztahu k ní. Namítají-li stěžovatelé, že soud neprovedl audiozáznam z jednání, k tomu nutno dodat, že soud řádně vyhotovil protokol o jednání, výpověď nezletilého zde zaznamenaná koresponduje s tím, co nezletilý R. sdělil i odvolacímu soudu. Ani k postupu soudu spočívajícím v nevyslechnutí znalců nelze mít zásadní výhrady. Ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. umožňuje, aby se soud místo výslechu znalce v odůvodněných případech spokojil pouze s písemným posudkem znalce. Ani z ústavní stížnosti ostatně nevyplývá, že by stěžovatel vznášel proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, na jejichž základě by soud musel k výslechu znalce přistoupit (srov. sp. zn. 21 Cdo 2458/2009). Není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky (sp. zn. 22 Cdo 170/2011). Pokud je namítáno, že soudy nevyhověly některým návrhům na provedení důkazů, není povinností soudů provést všechny navržené důkazy. Jejich povinností však je, aby v odůvodnění jasně osvětlily, proč navržený důkaz neprovedly. Tento požadavek odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí bezezbytku naplnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje, že soud nevyhověl jeho návrhu na ustanovení zástupce. K tomu je třeba dodat, že není porušením práva na právní pomoc, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 o. s. ř. (srov. sp. zn. I. ÚS 684/05). Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že u stěžovatele neshledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Splnění předpokladů pro osvobození od soudních oplatků je přitom jednou z podmínek pro ustanovení zástupce soudem. Stěžovatel nadto neuvádí relevantní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že bylo třeba k ochraně jeho zájmů mu zástupce ustanovit. K tvrzením stěžovatele o důvěryhodnosti jmenovaného opatrovníka lze sdělit následující. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by soudem ustanovený kolizní opatrovník v řízení nevykonával řádně své povinnosti. Měl-li stěžovatel námitky vůči konkrétní osobě (když uvádí, že i nezletilý syn vyjádřil nesouhlas s jednáním opatrovníka), mohou být námitky vůči jednání konkrétní zaměstnankyně či konkrétního zaměstnance v řízení před soudem řešeny vnitřním postupem orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a to například pověřením jiného zaměstnance ze strany služebně nadřízené úřední osoby (sp. zn. I. ÚS 1665/13, sp. zn. I. ÚS 1244/15). K námitce stěžovatelky 2) Ústavní soud uvádí, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že projednaly i její návrh na úpravu styku s dětmi a řádně osvětlily, proč ho zamítly. Ačkoliv stěžovatelka uvádí, že jí otec ze zřejmých důvodů neumožňuje styk s dětmi, z výpovědi nezletilého R. a dalších důkazů je zřejmé, že tomu tak není. Vzhledem k tomu, že bude otci umožněn i styk s mladším synem po delší dobu vcelku, bude se i s ním moci stěžovatelka stýkat bez dalších překážek, které v ústavní stížnosti uvádí.
S ohledem na charakter námitek stěžovatelů Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů a prarodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Z neochoty či neschopnosti rodičů a prarodičů se dohodnout na styku a navazujícím nesouhlasem s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv a důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud má za to, že soudy při rozhodování o úpravě styku zvažovaly pro věc všechny podstatné okolnosti jak na straně rodičů a prarodiče, tak především okolnosti podstatné z hlediska zájmu dětí. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých synů. Prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se promítá i do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelů týkajících se nákladů řízení. K tvrzením stěžovatelů, že odvolací soud neměl rozhodovat o nákladech řízení před soudem prvního stupně, když určité výroky o nákladech nebyly odvoláním napadeny, je nutné dodat, že odvolací soud není v případě nákladů řízení vázán rozsahem přezkumu rozhodnutí uvedeným v odvolání. Soudy v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily, v čem spatřují okolnosti případu, na jejichž základě lze náhradu nákladů řízení podle §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přiznat a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout
Ústavní soud konstatuje, že v předmětných věcech jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelé měli a využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byly ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnuty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu