ECLI:CZ:US:2021:1.US.1856.21.1
sp. zn. I. ÚS 1856/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslava Favorita, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem Libušina 49/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021 č. j. 26 Cdo 353/2021-202, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020 č. j. 15 Co 295/2020-180 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 3. 2020 č. j. 25 C 135/2019-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení pokut za porušení nepeněžité povinnosti poskytovatele služeb souvisejících s užíváním (družstevního) bytu.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Bytovému družstva X v části, v níž se žalobce domáhal: zaplacení pokuty za nedoručení řádného vyúčtování za rok 2015 ve výši 50,- Kč denně od 1. 5. 2016 do 23. 4. 2019 (celkem 54 400,- Kč) výrok I., zaplacení pokuty za nevyřízení reklamace vyúčtování za rok 2015 ve výši 50,- Kč denně od 1. 6. 2016 do 23. 4. 2019 (celkem 52 900,- Kč) výrok II., zaplacení pokuty za nedoručení řádného vyúčtování za rok 2016 ve výši 560,- Kč denně od 1. 5. 2017 do 23. 4. 2019 (celkem 36 150,- Kč) výrok III., zaplacení pokuty za nevyřízení reklamace vyúčtování za rok 2016 ve výši 50,- Kč denně od 1. 6. 2017 do 23. 4. 2019 (celkem 3 650,- Kč) výrok IV., zaplacení pokuty za neumožnění nahlédnutí do podkladů pro vyúčtování za rok 2016 od 21. 6. 2017 do 23. 4. 2019 ve výši 50,- Kč denně (celkem 34 650,- Kč) výrok V., zaplacení pokuty za nedoručení řádného vyúčtování za rok 2017 ve výši 50,- Kč denně od 1. 5. 2018 do 23. 4. 2019 (celkem 17 900,- Kč) výrok VI., za nevyřízení reklamace vyúčtování za rok 2017 od 2. 6. 2015 do 23. 4. 2019 ve výši 50,- Kč denně (celkem 16 250,- Kč) výrok VII. Dále rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok VIII.). Soud prvního stupně se po provedeném dokazování neztotožnil s tvrzeními žalobce o nesprávnosti a opožděnosti provedeného vyúčtování (vyjma prvního vyúčtování, které opravil žalovaný), přičemž dovodil, že ani nesprávné vyúčtování nezakládá důvodnost vyúčtování pokuty, jak se domnívá žalobce. Naopak konstatoval, že žalovaný provedl vyúčtování služeb spojených s užíváním družstevního bytu žalobcem za roky 2015 až 2017, které žalobci předal, a to v zákonem stanovené lhůtě; žalobce vyúčtování reklamoval a žalovaný reklamace včas také vyřídil. Reklamace žalobce však neobsahují žádné konkrétní námitky k účtovaným částkám a žalobce k výzvě soudu nedoložil, kdy řádně žádal o nahlédnutí do podkladů k vyúčtování.
Městský soud v Praze odvoláním žalobce napadený rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku stručně konstatoval, že skutková zjištění jsou úplná a právní závěr z nich vyvozený považuje za správný.
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., z části pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a zčásti pro nepřípustnost, neboť dovolatel mimo jiné uplatnil skutkové námitky a vady řízení, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž brojil i proti nákladovému výroku odvolacího soudu; v této části shledal dovolání nepřípustným [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Stěžovatel namítá, že v pravomocně skončeném řízení v rozporu se závěry soudů řádně prokázal, že řádná vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu od žalovaného nikdy neobdržel. Oba civilní soudy se však jeho tvrzeními a předloženými důkazy nezabývaly a rozhodly v neprospěch stěžovatele. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že i přes nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, který se nijak nevypořádal s právním posouzením věci a neuvedl právní předpis, který na danou věc aplikoval, podané dovolání odmítl. Nezabýval se tak vadami odvolacího řízení, které zcela rezignovalo na tvrzení stěžovatele a jím navrhované důkazy. Soudy se rovněž nijak nevypořádaly s jeho tvrzením, že reklamacemi nerozporoval jen konkrétní vyúčtování za dané časové období, ale celou částku, tedy včetně dluhu, s jehož vznikem nesouhlasí. Z těchto důvodů nesouhlasí se závěrem soudů, že v reklamaci nevymezil předmět reklamace. Nesoulad skutkových zjištění civilních soudů s provedenými důkazy spatřuje stěžovatel především v posouzení tzv. opravného vyúčtování.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti ostatních soudů jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu náleží nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v ustanovení §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů a to, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je výrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů vyšel Ústavní soud při posuzování námitek stěžovatele, jejichž podstatu - stručně shrnuto - představuje jeho nesouhlas s hodnocením důkazů tak, jak byly provedeny nalézacím soudem, přičemž zpochybňuje i jeho závěr o neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení v otázce žádostí stěžovatele o možnost nahlédnout do podkladů k vyúčtování za rok 2016 ve smyslu §8 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytu a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."). Jak vyplývá z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, byl v této souvislosti stěžovatel poučen (§118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.) na jednání konaném dne 7. 1. 2020, výzvě soudu však nevyhověl. Závěry soudu prvního stupně, že vyúčtování byla za zúčtovací období stěžovateli žalovaným doručena včas a měla náležitosti požadované podle ustanovení §7 odst. 1, odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., se stěžovateli vyvrátit nepodařilo. Další námitky, vztahující se k reklamacím za vyúčtování za zúčtovací období let 2015 až 2017 a k údajně nesprávnému opravnému vyúčtování za rok 2015, byly soudem prvního stupně poměrně detailně vysvětleny v odůvodnění jeho rozhodnutí. Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, a konstatoval, že odvolání neobsahovalo žádná tvrzení nebo argumenty, se kterými se již odpovídajícím způsobem nevypořádal soud prvního stupně, nelze jeho rozhodnutí vytknout porušení ustanovení §157 o. s. ř.
Rovněž dovolací soud své závěry o odmítnutí dovolání zčásti pro neodstranění jeho vad v dovolací lhůtě a zčásti pro nepřípustnost řádně odůvodnil. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nepodléhá meritornímu přezkumu ze strany Ústavního soudu, neboť podle ustanovení §239 o. s. ř. je otázku přípustnosti či nepřípustnosti dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Výjimku v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17) Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel rovněž dovolává, neznamená, že je každému účastníku řízení přímo a bezprostředně zaručeno právo na rozhodnutí, které by odpovídalo jeho názoru. Stěžovatel v procesním postavení žalobce měl v řízení před civilními soudy nepochybně dostatek příležitostí k prokázání důvodnosti svých tvrzení. Pokud však takovou možnost nevyužil, nelze neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení, kdy požádal žalovaného o nahlédnutí do podkladů k vyúčtování, považovat za porušení práva stěžovatele na rovnost účastníků či jeho práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu